Den s nocí střídá se,

slyšme to tikání nekonečných biologických hodin.

Třicet, čtyřicet a pětapadesát,

dítě v břiše dostává hlad,

však placenta dosti pružná není,

koukněte, černá v modrou se mění.

Tuší černou potřený je zevnitř krk,

nedopalek trčící z popraskaných rtů,

hrajeme s životem krásně modrou hru,

jako když se sklenice s čirou vodou rozlije.

Uprostřed nekonečného bytí,

trhnu prudce rudou nití a

jeden z bláznů mile rád se chytí...

Černá v kombinaci s modrou,

stává se pro nás osudem,

je nekonečnou volbou.

Zítra se ještě možná vzbudíme,

žijeme ve tmě,

rádi trpíme.