Dovolím si menší zamyšlení k právě skončenému mistrovství Evropy v kopané. Nechci zde rozebírat všechny ty nové trendy a styly hry, to přenechám jiným chytrákům. A že se jich vyrojilo, jak během šampionátu samotném, tak krátce po něm. Jedním z nich se necítím, jsem prostý fanoušek s omezeným pohledem. Ódy na překrásnou hru nových mistrů ode mně neuslyšíte, nesdílím všeobecné nadšení a s prognózami, že tudy se bude ubírat v budoucnu tato hra, hrubě nesouhlasím.

První zamyšlení je zjevné při pohledu na soupisky jednotlivých týmů. Jedná se ještě o mistrovství národních mužstev? Že Holanďané a Francouzi využívají dlouhodobě služeb hráčů ze svých bývalých kolonií, to je známé. Ale při bližším pohledu si není možno nevšimnout, že za Švýcarsko střílí góly Hakan Yakin, za Rakousko nastupuje Maďar, Němec, Chorvat... Němci mají naopak Poláky, Mexikány, Maďary a Brazilce. Brazilce má kdekdo od nových mistrů ze Španělska, přes Portugalce až překvapivě i Poláci. Itálie má ve svém středu Argentince, Švédsko Chorvata, Chorvatsko - bratři Kováčové jsou narozeni v Německu... A když už se zdálo, že jediným čistě národním týmem je ČR, tak se na soupisce objeví hned vedle Čecha Polák. V této směsce je malou vyjímkou tým Řecka a Ruska. Ti to zase jistí zahraničním trenérem. Vždyť koupit pas je tak lehké.

Během minulého EURA v Portugalsku a vlastně po celou následnou kvalifikační periodu se mnozí posmívali šampiónům z Řecka, že jsou vítězi náhodnými s hrou nehezkou, obrannou, destruktivní a já nevím jakými úštěpačnými výrazy ji téměř všichni nazývali. Trenér Otto Rehhagel proslul legendární větou: Nejlepší obranou je obrana! Tímto heslem se řídili a uspěli. Ovšem noví mistři si z toho vzali poučení, ba co víc, ještě je vyšperkovali. Nově zní: Nejlepší obranou je obrana na celé hrací ploše! Jejich hra se na první pohled může zdát aktivní, ve skutečnosti převzali prvky totálního fotbalu z kraje sedmdesátých let, který vymysleli a s velkým úspěchem předváděli Němci a Holanďané. Tedy nic nového pod Sluncem. Fotbal se změnil na atletiku, sprint i vytrvalostní, naštěstí v podání moderních týmů s notnou dávkou technických fines.

Naši. Bylo dopředu jasné, že bez Rosického to nebude žádný med. Mě nezklamali. Nemám totiž v paměti pouze nervozní zahajovací zápas, v němž jsme nota bene výsledkově uspěli. Sice po prachbídném výkonu, ale vzpoměňme na úspěchy Italů v posledních letech a jejich hru. Ani vyrovnanou partii s největšími favority z Portugalska (dobře, že vypadli vzápětí i s jejich patičkami), kde byl z naší strany vidět sice pohledný fotbal, to není vždy cestou k úspěchu. Zde bych si dovolil jedinou kritiku na adresu Brücknera - Koller měl nastoupit v základu. Dokonce zápas s Tureckem hodnotím s nadhledem. Všichni na vlastní oči viděli kam až může dojít zprdeleklika, haluz a náhoda, podporovaná Aláhem. I když se Turecký fotbal v posledních letech zmáhá, vybrali si dávku štěstí na několik let dopředu. Nakonec to med byl, ale Turecký.

Rusko. Pro mě jasný vítěz. Oku lahodící hra nenechala jediného diváka na pochybách, že trenérský genius Hiddink předvádí další nezapomenutelné číslo. Kolodin, Aršavin, Semak, Pavljučenko, to jsou pro mě téměř neznámá jména. Nabízí se vzpomínka na rok 1974, kdy řádili Deyna, Gadocha, Lato, Szarmach a spol. Je jen škoda, že se nezdařil dvojzápas s tanečníky kolem středového kruhu a blízkého okolí. Španělské nekonečné přihrávky tam a zase zpátky je unudily k naprosté pasivitě a odevzdanosti. Strýc Tony se prý po druhém gólu probudil. Rusko půjde v následných letech hodně nahoru.

Další týmy.

Holandsko - sice silné individuality, nemají však trenéra, který by usměrnil všechny ty hvězdné ambiciózní mladíky. Navíc jim při útočném stylu, který produkují chybí kvalitní útočník.

Itálie. Poslední mistři světa. Ti nenadchnou nikdy, snad pana Táborského, svou betonáží, obávaným catenacciem. Luca Toni a tvrďák Gattuso je na tak dlouhý turnaj žalostně málo. Navíc když i Buffon nezvykle často chybuje.

Francie. Finalisté MS. Co říct k nim? Dovedou turnaj vyhrát nebo docela vyhořet. Už předvedli několikrát po velkém úspěchu pěkný pád. Zklamaly opory Sagnol, Henry i Makelele.

Němci. Klasika. Nemůžu si odpustit poznámku: výhra nad nimi v kvalifikaci na jejich půdě se počítá, mnohými experty je dosud nedoceněná. I Španělé by měli vědět, že Němce je možné porazit, nikoli porážet. Po vyhraném finále přijde dalších pět zápasů proher. Tak to s Němci je. Na vrcholný turnaj se dovedou precizně připravit, hraje ho jiné družstvo než kvalifikaci. Ballack - nejlepší hráč letošního EURA. Perlička: nejvíc peněz za účast poputuje do Mnichova - UEFA dotuje čtyřmi tisícovkami euro denně klub, který vyšle svého hráče do soubojů o evropský primát. A nejvíc jich není kupodivu z Chelsea ani z Barcelony, ale z Bayernu.

Domácí. Tentokrát byli domácí dva, Švýcaři o poznání lepší. S námi sehráli varovnanou partii, s Turky byli o chlup lepší, přesto nepostoupili. Zápas Rakouska s Německem se mohl líbit, nahoru dolů, ale budoucí finalisté je k ničemu nepustili. S Řeckem tentokrát nejslabší.

Z dalších týmu bych zmínil jednotlivce, kteří zaujali. Předně brankář Boruc. Chytal famózně, za děravou polskou obranou se činil. Dal vzpomenout na slavného rodáka Tomaszewzského z výše zmíňovaného tažení za světovým bronzem. Golmani byli ozdobou EURA. Zaujala i vyhaslá hvězda Mutu neproměněnou penaltou, která stála Rumuny postup ze skupiny smrti. Taktéž nejdražší hráč světa zaujal. Ne však předvedenou hrou, ale hereckými kreacemi, jak se dožadoval střídání, aby nebyl na hřišti v době, kdy jeho Švédsko prohrávalo. Ješita.

Závěrem. Netušil jsem, že naši hoši byli do posledního dne ve hře o nejlepší tým šampionátu. UEFA totiž tentokrát nevolila pouze nejlepší jedenáctku, brankáře, záložníka a forvarda, ale kupodivu i nejlepší národní družstvo. Překvapivě zvítězilo Španělsko. Místo aby se mocipáni v čele s Platinim zabývali tím, že zase ubyl jeden útočník v sestavách většiny zúčastněných, tak se vysilují takovými nesmysly.