Dočetla jsem další knihu, dnes už třetí, a šla si sednout na balkón. Je to jedno z nejméně klaustrofobických míst v bytě, které člověka nutí ke spánku a relaxaci, i kdyby nechtěl. A já měla dnes svých myšlenek až po krk. Dokonce jsem litovala, že si nemůžu zapálit, přitom jsem se vždycky uklidnila. Jenže jsem přestala kouřit už před rokem, a přes některé zásady se už ze zvyku chodit nechce. Ještě když vím, že by mi ta cigareta ani nechutnala. Stačilo mi, když mě před týdnem jedna kámoška nejen nalila asi půllitrem vína, ale ještě mi vnutila pár šluků. Teprve po nich se mi udělalo opravdu špatně. Ale jedna pozitivní věc na tom setkání s jinou planetou přece jen byla. Pokecaly jsme si a já ani nevím o čem. Což je mnohem lepší relax než tvrdá židle na balkóně, která ani při sebevětším dostatku fantazie neposkytne úplné uvolnění.

Moje matka například by tady nezůstala ani minutu. A otec zrovna tak. Ne, že by jim vadila nepohodlná židle, to by bylo to poslední, jelikož by si na ni ani nesedli. Jim by překáželo všechno ostatní. Prach na parapetu a koberec, na jedné straně nepěkně zvlněný - připomínající unaveným očím, kolik věcí je z nedostatku času zanedbaných, vzduch, kterého nebude dostatek jen proto, že z okna na protějším paneláku vždycky alespoň jedna osoba zírá a někdy i na vás…Zato mě jsou tyhle maličkosti ukradené. A otci vlastně taky. Jeho problém je, že skoro vždycky ustoupí mojí matce. Tudíž by si na té židli taky nikdy nepohověl a ještě by řekl, že mu taky vadí ten prach na parapetu. Mě jenom není jasné, jestli je tak neobyčejně tolerantní nebo je mu úplně všechno jedno. Nevyznám se v něm, protože skoro vůbec nemluví. Ale jsem si jistá, že nesnáší kuřáky. Nikdy to neřekl, ale vím to. Intuitivně. Vždycky, když se mu kolem hlavy nakupí příliš mnoho té dusivé oblačnosti z matčiny cigarety, otočí list. Nemyslím tím v rozhovoru, poněvadž vedle sebe s matkou sedí mlčky, ale u novin, knížky, nebo televizního programu, který má na klíně. Třeba tím nerozhání jen kouř, ale i vztek. Nejvíc na sebe. Po těch dlouhých letech otáčení stránek a rozhánění kouře musí přece nutně každý skončit u sebe. Jednou, když si žehlil košili a máti mu v jednou kuse vykládala, že to dělá špatně a přitom se ani nedívala co dělá, vzal nůžky a začal do ní stříhat. Myslím samozřejmě do té košile. Ale jen tak tiše, aby to nikdo nezaslechl a jeho výraz se při tom mechanickém pohybu ruky vůbec neměnil. Nejdříve odstřihl límeček a rukávy, pěkně podél švů, a opatrně je položil na skříň za sebou. Potom přišli na řadu knoflíky. Hezky jeden po druhém. Vždycky ho ustřihl a pečlivě položil na hromadu k ostatním odstřižkům. A já celou dobu seděla a trnula strachy, aby si matka nevšimla, co otec provádí. Naštěstí byla televize puštěná hodně nahlas, asi v ní běželo něco zajímavého, tudíž strhávala veškerou její pozornost k sobě. Konečně rozdělil samotný trup košile na dvě poloviny, přiložil je k ostatním věcem a hromádku si odnesl do ložnice. Nezapomněl vypnout žehličku.

Za chvíli se vrátil zpět do obývacího pokoje a krátce se na mě podíval. Žádné spiklenectví v tom nebylo, ani zloba, prostě všední utkvění právě na mě. Cítila jsem v něm však určitou symboliku. Snad poselství. Přes moji intuici občas jezdí vlak, ale přes tento pohled by se prostě žádný nemohl odvážit. Zaručeně. Proto jsem se taky rozhodla něco udělat. Večer, když matka usnula, mohlo být tak kolem 7, jsem zašla za otcem do jeho ložnice. Má tam nejen postel ale i útočiště v podobě virtuálního světa. S klepáním jsem se neobtěžovala, nechtěla jsem riskovat, že by neotevřel, a rovnou vešla. Jakoby mě čekal, ačkoliv seděl na své židli u PC stejně strnule jako vždy a tvářil se stejně nepřístupně jako vždy. Nepromluvil ani slovo, já taky ne, a tak jsme chvíli mlčeli a čekali, co udělá ten druhý. Totiž když se člověk intuitivně rozhodne, alespoň já, většinou nepřijde k problému s nějakým plánem a řešením. Jen přijde a ví, že je to hodně.

Po chvíli otec přece jen pohnul brvou, otevřel šuplík a z něj vytáhl horu cédéček. Mlčky mě vyzval, abych k němu přistoupila a podal mi ten svůj poklad. Řekl mi jen, ať si poslechnu první to cd, které leželo hned navrchu a odvrátil se. Čekala jsem, že přihodí ještě nějaký návod, nitku, ale za ty on nejenže neměl ve zvyku tahat, ale ani na ně ukazovat prstem. Odešla jsem jen napůl zmatená. Ta druhá půlka byla spokojená s tím co právě drží v ruce a věděla, že tohle stačí.

Ve svém pokoji jsem si CD ještě dlouho prohlížela, než jsem dle otcova doporučení  první z vrchu vložila do přehrávače. Kromě hudby šlo samozřejmě taky o texty. Sdělení pouze prostřednictvím hudby by bylo neúplné a prchavé stejně jako pocit, který by se při každém poslechu měnil. Potřebovala jsem vědět, co konkrétně mi chce tím vším říct. Zapnula jsem internet a do vyhledavače zadala jméno skupiny. Mezitím se pokojem rozlila příjemná rockově laděná hudba. Ještě než jsem najela na český překlad textů této známé skupiny jsem si uvědomila, že jsem šťastná. Už to, že se mě snaží někam navést a komunikovat se mnou je neuvěřitelná změna. Vždycky jsme se k sobě chovali netečně a maximálně se ráno a večer pozdravily, unaveni životem svým i těch druhých – alespoň já. K čemu ještě vést prázdné řeči a prázdná gesta. Můj otec byl v mládí určitě nihilista…Možná…než potkal moji matku. Najednou mi všecko začínalo být jasné. Ta vždycky v zimě v dešti věděla, že nesnáší prach na parapetu a on ho tak mohl nesnášet s ní. Případně taky utírat. Všechno, co souviselo s ní mělo smysl. Ale jen nějakou dobu. Než začal mít chuť rozstříhat si košili. A taky než si ji začal žehlit sám. Mezitím bylo něco, co způsobilo…

Ta skupina se jmenovala Pink Floyd a od té doby, co mi můj otec osobně předal tento metaforický klíč ke spoustě mým otázkám, jsem se do ní úplně zbláznila. To cd, které leželo hned na vrchu se jmenovalo samozřejmě The Wall (v překladu Zeď), a mám ho ze všech jejich cd nejradši. Ačkoli jde o vykonstruovaný závěr, někdy to u happy endů jinak nejde. Ale v podstatě se vlastně o happy end vůbec nejedná…

Tak jako tak, stejně to byla jen další cihla do zdi.