Snaha odčinit všechny  své hříchy,

když můj svět v srdci hoří,

když tonu na suchu,

když nemilosrdně hltám kouř,

když už tvou tvář vídám jen v matných obrazcích

světélkujících jisker.

Je už na všechno pozdě, nebo mám ještě čas?

Tvůj hlas v skrytu duše nosím…

Nejsi pro mě vzduch,

nejsi pro mě tonáž z kamení,

nejsi pro mě holka od vedle,

nejsi pro mě výplň bez něhy,

jenž všechno už mi dala

a světe div se, já se bez ní obejdu, NE!

Jak napravit to všechno, pověz?

Poslední sloka měla by být nejspíš tklivá,

plná stesku…

Jenže já polykám naprázdno, rád bych se vyslovil,

sedím však jako přikovaný a má slova obrany jsou ta tam.