Čas od času,
třeba v neděli ráno,
pusťte ho k sobě dovnitř,
poutníka v rozvalinách,
ne nepodobných kamenným kvádrům
starobylého sídelního města,
například Kartága,
s podpěrami ukotvenými
ve vrstvách mlčení a zmaru.

Osamělý poutník v roztrhaném plášti,
bude stát nad kuchyňským kotlíkem,
v němž nepatrné pleskání
příboje o připoutanou veslici
navodí přízračnou atmosféru.

Neřekli ti nic?...
zeptá se vás, příchozích.
A jeho úsměv
se začne klikatit
od okraje k okraji,
mezi brokátem
a divoce rostoucí přesličkou.