Mezihvězdná loď Tantra se vynořila z hyperprostoru na začátku Sluneční soustavy a zamířila k Zemi. Po několika letech vesmírného putování se celá posádka těšila na návrat a zasloužený odpočinek.
„Právě jsme protnuli dráhu Pluta,“ slavnostním hlasem oznámil navigátor Ted Sendrs. „Teď už nám zbývá pouhých pár miliard kilometrů.“
„Paule,“ ozval se velitel, „začni pomalu snižovat rychlost.“
„Přecházím na druhou planetární,“ oznámil hlavní inženýr a čekal na kapitánovu reakci.
„Dobře,“ souhlasil kapitán. „Bude nás to sice stát více paliva, ale budeme dřív doma.“
Tantra se řítila k svému cíli. Prolétla kolem Saturna, minula obřího Jupitera a blížila se k Marsu. Všichni členové posádky každou volnou chvíli postávali u hlavní obrazovky a s dojetím sledovali stále se zvětšující Zemi.
„Jak je krásná,“ dojatě špitla mladá lékařka Rita, aby vzápětí pevně stiskla navigátorovu ruku. „Tede!Vidíš!“
„Jo,“ vydechl překvapeně. „Co se to tam u všech černých komet děje?!“
Planetu najednou zalila oslnivá rudá záře a zvolna se šířila. Bylo to strašné i krásné současně.
V řídicí kabině zavládlo napjaté ticho. Obavy o rodnou planetu svazovaly hlas.
„Válka,“ někdo vydechl. „Atomová válka!“
„Ale to by byl konec Země, to nám přece nemůžou udělat! Veliteli!“
„Nový kurs, Tede! Vysoká orbita! Budeme Zemi oblétávat. Jestli je tam válka, tak nepřistaneme,“ velitelův hlas už byl zase rozhodný. „Paule, nacpi do počítače co se dá, každý údaj, všechno, co můžeme odtud zjistit a pospěš si!“
Počítač nespokojeně bzučel, jak se zalykal stále novými údaji, které do něj palubní inženýr bez milosti ládoval. Konečně. Signál oznámil, že počítač skončil svoji práci.
„Paule, dej mi to na 666,“ řekl velitel k velké nelibosti ostatních členů posádky. Tohle číslo znamenalo, že výsledky a doporučení jsou šifrované a jen velitel zná kód. V kritické situaci bylo toto nařízení využíváno, aby se zamezilo panice. Velitel potom seznámí posádku s nebezpečím a dalším postupem podle svého uvážení.
Na obrazovce před velitelem naskočila dlouhá řada čísel a znaků. Velitel pozorně pročítal zprávu a jeho tvář se uvolňovala.
„Původní kurs, Tede. Jdeme na přistání,“
Napětí povolilo, ale všichni netrpělivě čekali na vysvětlení.
„Veliteli,“ neovládla svoji zvědavost Rita, „co to bylo? Ta záře, všichni jsme…“
„Uklidni se, děvče, vše je v pořádku,“ velitel se odmlčel, pohlédl na posádku a potom zvolna dodal: „to byla jen ... Rudá záře nad Kladnem.“