Sněžilo. Bílé vločky tančily s větrem a poté zlehka dopadaly na promrzlou zem. Seděla jsem na studené lavičce a vzpomínala. Tak jako každý den, každou hodinu, každou minutu jsem se probírala klubkem myšlenek a snažila se smířit s tím, co se stalo. Něžně a tiše na mě dopadal sníh, snad aby mě nevyrušil z tesklivé nostalgie. Je zvláštní, jak vás jedna chvíle, jedna věc, dokáže zranit. Probodnout jak dobře mířený šíp. A vy nedokážete zastavit proud krve, jež se z vás hrne. Cítíte spoustu citu, ale nesmíte ho dát najevo. Jen sedět a vzpomínat.
Slunce pomalu upadalo za obzor a kolem mne a mých bílých přátel se rozprostírala uklidňující tma. Dívka, která schová všechny slzy i smutek. Kráska, které se z duše bojím. Věděla jsem, že je pozdě, že bych měla vstát a jít domů. Byla jsem si jistá, že se po mě již shání, máma trne hrůzou, kde sem a představuje si ty nejhorší obrázky. Její dcera, ležící někde v příkopě, znásilněná a zabitá. Unesená. Ztracená.
Chtěla jsem jen sedět. Sama vzpomínat na to, co bylo a co už nikdy nebude. Na naše společné chvíle, na to krásné, co nás kdysi spojovalo.
V tom jsem za sebou uslyšela křupat sníh. Kdosi, nějaký netvor, si dovolil rušit mou srdce drásající samotu. Ničil andělsky čisté vločky sněhu a bez nejmenší bázně se blížil ke mně. Neohlédla jsem se. Co se má stát, stane se. Zastavil se přímo za mnou, cítila jsem, jak děsivě dýchá.
„Co tu děláš tak pozdě? A sama?“ zabručel, nejspíš měl šálu kolem úst. Po tváři mi stekla slza.
„Vzpomínám.“ odvětila jsem klidně.
„A na co?“ pokračoval v nepříjemném výslechu neznámý.
„Na jednu zničenou lásku. Byla tak čistá. A já ji zabila.“
„To není zas tak hrozné, jsi ještě hříšně mladá, přijde jiná láska a možná dříve, než si dokážeš představit.“ Srdce se mi zastavilo a od konečků prstů do mě začal pronikat strach. Bodal do mě svým ostřím, až jsem mu neodolala. Vyskočila jsem a začala jsem utíkat.
„Počkej! Táňo! Zastav!“ zařval můj tajemný společník a já konečně poznala ten hlas, který mě dnes tak vyděsil. Kdysi, je tomu už hodně dávno, mi říkal jiné věci. A i když se obsah mění, obal zůstává. Pomalu jsem se otočila a poprvé pohlédla do tváře tomu, jenž měl být stovky kilometrů daleko. I ve tmě jsem viděla, jak se usmívá.
„Lukáši? Co tu děláš?“
„Povídám si s tebou.“ odpověděl a vykročil ke mně. V tu chvíli mě zalila obrovská vlna úlevy a neskonalé radosti. Slzy, které před chvíli vyjadřovaly můj vnitřní smutek, se změnily v slzy štěstí. Vyběhla jsem za ním a padla mu kolem krku. Nic jsem neříkala, nebylo to třeba. Dlouhou dobu jsme jen stáli a objímali se a já plakala dojetím. Ten, pro kterého se soužím už takovou dobu, ten, kterého jsem skoro zničila, se vrátil. Vrátil se a je se mnou.
„Táňo.“ začal ke mně najednou mluvit.
„Ano?“
„Táňo!“
„Táňo! Bože, co tu děláš?! Víš, jaký jsem o tebe měla strach?! Ty úplně hoříš! Venku je mínus deset a ty tu celou dobu jen sedíš? Vstaň, jdeme domů, lehneš si do postele a já ti udělám teplý čaj. Hlavně abys neměla zápal plic.“ Ten jemný a přitom hluboký sen se v jednom jediném okamžiku rozplynul. A já opět seděla sama na studené lavičce se sněhovou peřinou na sobě. Možná, že kdyby mě tu máma nenašla, tak by ten sen nikdy neskončil. Už nikdy bych se nevrátila do tesklivé reality. Už nikdy bych nebyla sama. |
stínka_ 