Proklínal
den, kdy ji poznal, protože kdyby ji nepoznal, zcela určitě by s
ní neměl dítě a kdyby s ní neměl dítě...
Samé kdyby. Už je prostě pozdě bycha honit. Stejně jako
nenáviděl ji, nenáviděl i její dceru, která
mu každý měsíc ukrajovala téměř
zanedbatelnou částku z jeho rozpočtu. Nejradši by jí
nedal nic. Proč taky? Jen proto, že se nešťastnou náhodou
stalo, že se jeho spermie před osmnácti lety ujaly? Samé
hloupé důvody...
Znechuceně čekal před
jednací síní v soudní budově, kterou tak
dobře znal. Projednával se s ním zde spor o několik
desítek tisíc korun, jež dlužil svým
věřitelům, ještě předtím však vyvázl jen o chlup
s podmínkou za znásilnění dvaceti sedmi leté
ženy vracející se těsně před půlnocí domů
hustě zarostlým parkem.
„Však
si o to říkala, děvenka.“
Narazil na ni náhodou a
neměl původně v úmyslu vrhnout se na ni jako na kořist.
Ale vzhledem k jejímu vyzývavému oděvu, který
téměř nic nezakrýval a vzhledem k tomu, že už delší
dobu „neměl“ ženu, neovládl se. Při této
vzpomínce si opět několikrát zopakoval:
„Mohla si za to, říkala
si o to, říkala si o to, coura jedna.“
Hmm, a poprvé tu byl,
když se s ní rozváděl. Byla jeho první ženou.
Chtěl ji mít rád, ale „mít rád“
neuměl. Měl rád vlastně sám sebe. A tím začal
začarovaný kruh. Ještě předtím, než jejich vztah
dospěl k rozvodovému řízení byl pro svou
hrubost a agresívní útoky párkrát
u policejního výslechu a následně u
přestupkového řízení.
„Proč
vždycky dělaj ze všeho takovou vědu? Provokovala, tak dostala po
hubě, to je toho.“
Jenže pak. Pak udělala něco,
co vůbec nečekal. Rozhodla se s ním skoncovat jednou pro
vždy. Nechtěl se vzdát svého místa, tedy
teplých večeří, vypraných a nažehlených
košil, ani útulného a vždy uklizeného bytu.
Když však viděl, že vše je již prohrané, alespoň
„odstěhoval pár věcí“, což znamenalo veškeré
vybavení obývacího pokoje, k rodičům.
„Stejně
by to obě jen zničily. A koukání na televizi není
ani zdravý. Tak co?“
Teď se měl s ní poprvé
po patnácti letech, kdy ji viděl naposledy, znovu setkat. S
nelibostí si musel přiznat, že není ošklivá.
Stála před ním štíhlá, dívka
mladistvého vzhledu a kdyby se usmála, mohl by vidět
její bělostný, zdravý, perfektní chrup.
„A
týhle že mám platit výživný? Holka je
to, že by mohla každou noc dostat tolik papírků, co já
ani za měsíc nevydělám,“ přemítal zlostně.
„Hm, doufám, že zabere aspoň taktika, nemám, nemám,
nemám, aby to aspoň nezvedli. V dnešní době se může
stát úplně všechno...“, rokoval, aby z toho vyvázl
co nejlépe. Vlastně bral soudní jednání
podobného ražení jako dobrá ke zvedání
adrenalinu. Dnes tu byl popravdě kvůli své žádosti.
Přál si, aby výživné z částky 700Kč
bylo sníženo na pouhých 300Kč měsíčně. Ale
i to se mu zajídalo. Dozvěděl se však od právníka,
na kterého měl, že žádat o úplné
zrušení výživného, pokud jedinec studuje, je
předurčeno k neúspěchu.
Konečně mohli dál, do
soudní síně. Jeho dcera Monika už nevypadala tak
sebevědomě jako před dveřmi. Když se ho otázali, proč o
snížení výživného žádá,
začal se svou písničkou: „Jsem nyní bez práce,
můžete si to ověřit. Jsem zaregistrován na úřadu
práce.“
Monice se zdálo naprosto
neuvěřitelné, co nyní slyšela. Pociťovala hořkost.
Určitě mu jeho povídačka pomůže. Ostatně jako vždy.
Soud se přeci nebude zabývat tím, zda mluví
pravdu. Uměl v tom chodit. Navíc před nedávnem, kdy
jeho firma začínala mít potíže, převedl
všechny nemovitosti, které za něco stály, na svou
druhou ženu. Pro jistotu. Uvažovala, jak je život hrozně
nespravedlivý. Nepochybovala ani na okamžik, že její
otec je špatný člověk. Ani její matka se nikdy o
něm nezmiňovala v dobrém, ač spolu prožili tři a půl
roku společného života. Vzpomínala, kam jí
paměť dovolila, a vybavilo se jí, jaký měla obrovský
strach, když opřel své kolo o zeď a přitom ji nechal sedět
v dětské sedačce za řídítky. Neodpustil si
poznámku: „Jestli se pohneš, spadneš.“ A nesmírně
se bavil tím, jak se malá holčička bojí. Po
chvilce se rozbrečela. Zem se jí zdála tak hodně moc hluboko a daleko. A představa, že se na ní octne, protože se
pohne, jí děsila. On se škodolibě smál.
Další nehezká
vzpomínka nenechala na sebe dlouho čekat. Seděla na zemi
pokryté kobercem. Hrála si v kuchyni s bábuškami.
Líbilo se jí, jak do sebe dřevěné panenky
hezky zapadají. Zas a znova je skládala a opět
vyndavala. Mohla mít jen jednu velkou bábušku a v ní
se schovávaly další a nebo celou řadu od nejmenší
po největší. To byla zábava. Nevěděl, jak jí
hru překazit. Z nějakého důvodu mu vadilo, že se tváří
spokojeně. Proč ho jen tolik rozčilovala? Že by se příliš
podobala své matce? Nevěděl.
„Jestli
to hned nesklidíš, rozbiju ti to. Máš snad dětský
pokoj. Hračky do kuchyně nepatří.“ Děvčátko
bylo však zabráno natolik do hry, že jeho řeč nevnímalo.
Hodilo se mu to. Chvíli počkal a pak za nesouhlasného
řevu své dcery bábušky rozšlapal. Svou činnost
doprovázel nepříjemným chechotem.
A konečně do třetice. Její
noční můra, která ji pronásledovala několikrát
do roka v jejích snech a která se bohužel ve
skutečnosti odehrála. Přišla s maminkou od babičky a dědy.
Jejich domov ale téměř nepoznávaly. V obývacím
pokoji nenašly krom lina a čtyř holých stěn nic. V kuchyni
seděl on a cpal se.
„Co
to má znamenat?!“ zeptala se podrážděně. Z očí
jí sršely blesky, což se mu líbilo.
„Přeci
neodejdu s prázdnou, nebo sis snad myslela, že jo?“
„Ty
hajzle!“
„To
odvoláš, mrcho jedna!“ vrhl se k ní, přitiskl ji ke
zdi a pevně jí svíral obě ruce. Nemohla se bránit.
Byl mnohem silnější.
„Pusť
mě,“ kroutila se. Monika řvala jako tur. A přes slzy jí
občas bylo rozumět: „Nech maminku.“
Viděl, že neodvolá,
ale přesto jí chtěl ublížit. A pak mu to došlo. Má
dcerunku ráda...
„Takže
ty chceš pustit, jo? Ale zadarmo to nebude.“
Pustil ji, bleskově se však
vrhnul k talíři s polévkou, která byla ještě
horká. Monika se válela po koberci, což mu přišlo
vhod. Stoupl si nad ní a začal jí polévat od
bříška dolů...
*
* *
Zahrál to dobře. Byl se
svým výkonem spokojen. Dokonce se i usmíval.
Určitě mu výživné nezvýší, ale je
dost možné, že sníží. Byla to brnkačka.
Přece nebude cpát prachy do někoho, na kom mu nikdy
nezáleželo, ne? Vždyť ani nestál o to, aby se
narodila. A navíc: byla stejná jako její matka,
kterou nenáviděl. Nesnášel, jak prosazovala svoje
názory. Ostatně byla to ona, kdo mohl za ztrátu jeho
blahobytu. „To ona zavinila, že jsem tu čubku v parku tenkrát
znásilnil. Nechtěla se mnou sexovat a já měl pak
nedostatek. A kvůli ní jsem se pak nemohl strachy několik
dní před soudem ani vyspat. Tolik bezesných nocí.
A to všechno jen kvůli ní. A její dítě mám
podporovat?! Ttsss. Tůdle, nůdle. Radějc všechny svoje prachy
prohraju v kartách a automatech.“
Vešel do budovy ozářené
blikajícími neony s nápisem HERNA.
|