Bylo nebylo jedno okno. Seděl na posteli a poněkud nevěřícně koukal na to, že už je venku opět světlo. Nechtělo se mu věřit, že musí vylézt z postele a jít prodávat celý den ve stánku, ale zvon na věži právě začal odbíjet  pátou hodinu ranní. 

           Prodával pouťové cukrovinky na tržišti, jinak přeplněném ovocem, zeleninou, pečivem a nevábně vonícími rybami. Nikdy toho mnoho neprodal, a tak tam celé dny prostál a pozoroval okolí. Neplnil si žádný ze svých snů. Nikdy se nesebral a zkrátka neodešel, i když by tak rád. Stál na místě a jediné, co mu dokázalo ukrátit dlouhou chvíli byly myšlenky a výmysly týkající se okna naproti přes ulici. 
            Nikdo za ním nebydlel, to si byl jistý. Už od svého dětství okno neustále pozoroval a nikdy se neskrýval za závěsy pár očí, žádná ruka neotočila páčkou, aby se pokoj provětral ranním vzduchem, nikdo se nevyklonil z okna, aby spatřil pravě se probouzející moře a přístavní ulici. 
            Zvon odzvonil šestou. Trh pomalu ožíval. V okně se zaleskl paprsek světla. Ano, možná si ho vymýšlí, možná ho nikdo jiný nevidí, ale on ano. Několikrát za den, v pravidelných intervalech, ale on si ho ještě stále, po tolika letech, nedokáže vysvětlit. 
            Prvním zákazníkem na trhu býval muž ve starém plášti z lodní plachty obarvené na černo a pošité rybími šupinami, na krku nosil kompas a oči mu svítily jako dva majáky. Hlídač majáku. Procházel trhem tam a sem. Ráno a večer. Občas se u někoho zastavil, prohlédl si zboží a s úsměvem odešel. U jeho stánku se zastavoval zcela náhodně několikrát do měsíce. Mlčel, a přesto celou dobu, co si prohlížel s úsměvem pamlsky, vyprávěl příběh. O lodích, o tom, co se zdá rackům spícím u něj na vrchu majáku. Pokaždé po sobě zanechal příběh beze slov, mrknul okem a odešel. Světlo se zablesklo v protějším okně a zvon odbil pátou večerní. Mlčící muž a opět záblesk v okně. Konec dne. 
            K večeru se na město snesl jemný déšť z rybích šupin. Takové dny měl rád. Rozhodně raději než dny, kdy padají kosti nebo dokonce rybí hlavy. To nevěstívá nic dobrého. 

            Bylo nebylo jedno okno. Seděl na posteli a poněkud nevěřícně koukal na to, že už je venku opět světlo. Světlo, sen, či jen bíločerný den.