Cíleně zahnula doprava, aby jí mohla znovu spatřit. Kratičká ulička byla jako vždy prázdná a až nepřirozeně tichá. Jedinou zeleň široko daleko, obstaraly dvě menší borovice, které vrhaly dlouhé střapaté stíny na jeden z řadových domků. O kousek dál stála u cesty masivní psí bouda. Psa ovšem vidět nikde nebylo. Celou ulicí se táhl sad plechových poštovních schránek rozmanitých barev. Jedna byla vyvrácená ze země a opřená o křehký plot.

Konečně došla až ke schránce, na které bývala cedulka s příjmením jejího otce, matky i jí samotné. Za ní stál řadový domek s přibitým dřevěným číslem 167. Bolest v pravé kyčli, i ten nepříjemný chlad se náhle rozplynuly a zmizely tam, kam mizí uhašený oheň a vyslovené věty. Někde za jejími zády se ozvalo dětským hlasem: „Babí!“

Žaluzie v oknech vrhaly na zeď pruhy stínů. Pro jistotu se v pokoji zamkla, aby jí nepřišel někdo překvapit a pokusit se jí svou přítomností rozveselit, jak se o to posledně snažil její bratr. Na psacím stole měla rozevřenou učebnici francouzštiny – jen pro lepší pocit; přinejmenším může příště otci na jeho: „Vždyť ty tu učebnici ani neotevřeš,…“ odpovědět: „Ale otevřu.“

Vlasy si sepnula do skřipce a sesunula se do křesla v rohu pokoje. Nevšímala si škrábance, který si cestou pořídila o roh nočního stolku. A zatímco tam tak seděla, oslněna sluncem, otupělá vínem, které před chvílí tajně posvačila, a skleslá špatnou náladou, začala plakat. Vlastně ani neměla pořádný důvod. S pohledem z okna plakala kvůli špinavým chodníkům, ve kterých musí žít, kvůli rodičům, které musí poslouchat, kvůli psovi, který ve své boudě naproti právě prožívá nejspíš poslední dny svého života. Kvůli přátelům, kvůli nápisu „Smrt cikánům“, kterým někdo počmáral lavičky, kvůli všemu, co se jí v posledních dnech nedařilo.

Napadlo ji, kde asi bude za deset dvacet let. A kde bude za takových padesát?

Když si připadala dostatečně citově vyčerpaná, utřela si uslzenou tvář do rukávů a z křesla se přesunula k psacímu stolu. Tváří hleděla v tvář ženě na obrázku, která jí v komiksové bublině vysvětlovala cvičení dvě „…francouzská slovesa v závorce převeď do správného tvaru a doplň osobu…“

Sklo bylo čiré a poměrně čisté. Rám byl dřevěný, přetřený černým, už oprýskaným lakem. Vše se zdálo stejné, jen záclony jí byly neznámé.

„Babí!“ přiskočila k ní malá holka, zabalená v pletené šále. „Kde je ten pejsek, když není v boudě?“

„Umřel, Verunko,“ odpověděla a s chutí přispěla k dalším vráskám kolem pusy svým povzbudivým úsměvem. Rozhlédla se po celé uličce. Už jí nepřipadala tolik špinavá, ani ošklivá. Musela se usmát znovu – po tváři a krku jí stékaly slzy, ne však ty, které ji provázely dospíváním, ale jen ty, plynoucí ze sentimentality, která přichází ruku v ruce se stářím.