skrze v ruce vetknutou vlastní vůli dá prozřít na dno a sám dlaněmi tře tváře těch jeho ponoukání poslušných nocí až se zbodřelé ovečky prohoří k ránům kdy je snad paže upomenou na družnost a možné přísliby co jich On zkratováním synapsí ztajil chtít se zabít zdává se pak míň prozřetelné když v závratích s duněním konečně opouští ruiny je už šero a úzkost umocňují barvy že chybí nebo nesnesitelně zmatněly od včerejšků není jasnější Té pouličních lamp |