LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #47708
Autor:	Atyska
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	12.03.2008 17:33
Počet návštěv:	1516
Počet názorů:	6
Hodnocení:	4 3

Podkarpatská Rus - Zakarpatská Ukrajina na pokračování-2.díl

Vesnice Vilšany, kde dětský domov stál, má asi tisíc obyvatel, ale tak 10km na délku. Jako všechny horské vsi v této oblasti je sevřena z obou stran horami a táhne se údolím říčky a silnice vedle ní. Z každé strany silnice je vždy pouze jeden dům, za kterým jsou malinká políčka zvedající se prudce do stráně hor. Většinou jsou na nich vidět brambory, lidé chovají každý alespoň jedno prase nebo krávu. To je také jejich obživa, protože na Ukrajině je 80% nezaměstnanosti. I vychovatelky v domově tam pracují, jen aby něco dělaly a nebyly doma, když jejich manžel si v opilosti vzpomene, že jim jich pár vrazí. Mzdu dostávají mizernou a nebo taky vůbec ne. Na Vánoce jim pan ředitel většinou vyplácí mzdu v naturáliích – maso a jiné potraviny. Ředitel domova nebyl příliš poctivý člověk, celá vesnice na něho nadávala, dokonce ho nebylo v neděli vidět v kostele, což je velký prohřešek. Nechodí tam prý proto, že by ho tam ostatní lidé nepřijali. Panu řediteli patřila značná část vesnice – obchod, pila, na jeho polích někdy pracovaly děti z internátu (samozřejmě zadarmo).
Ale abych se vrátila k popisu Vilšan – hodně domů je typicky dřevěných, tady v horách prakticky všechny, o pár desítek km níž už můžeme vidět zděné domy z červených neomítaných cihel. To je strašně zvláštní pohled, vypadá to jako velké nedodělané staveniště, ale není. Oni prostě neomítají. Mimo největší výšky je také u každého domu, zvlášť v okolí větších měst, k vidění další raritka. U domů jsou dřevěné pergoly, na nichž se všude pne vinná réva. Ty pergoly slouží buď jako přístěnky pro auta, které je chrání před vlivy počasí, nebo tvoří stín i pro posezení lidem. A určitě si majitelé domů na podzim lisují vínečko.
Na zahradách před domy jsou všude dřevěné malované kricifixy se stříškou ve tvaru oblouku a s ručně vyšívaným pestrobarevným plédem přehozeným přes ramena Krista. Lidé se předhánějí, čí šála je barevnější a má složitější vzor. Tahle zdobnost až přeplácanost (společná s Rusy) je vidět i v kostelech – desítky zlacených ikon, vyšívané šály, umělé květiny, plastové sošky svatých, stará původní výzdoba, svíčky, kadidla… člověku se až točí hlava. Mše jsou několikahodinovvé, od časného rána až do oběda, a kostely jsou tomu uzpůsobeny: každý má zahrádku s lavičkou, kde si lze odpočinout nebo zapálit v průběhu mše, někteří lidé si odskočí třeba i domů a zase se vrátí, jiní se jen projdou okolo kostela, napijí se a pokračují. K napití slouží dřevěné roubené studny s vědrem a erárním kalíškem, který každý po napití se vrátí na své místo. Zajímalo by mě, jak dlouho by to vydrželo u nás v Čechách. Na Zakarpatské Ukrajině převládá pravoslaví a řeckokatolické vyznání a navzájem spolu soupeří o duše i o kostely. Koločavský kostel takhle vystřídal majitele čtyřikrát, než byl komunisty odsvěcen a byl v něm instalováno muzeum ateismu. Ironie osudu. Dnes je zde muzeum dějin křesťanství a Zakarpatské Ukrajiny.
Koločavský dřevěný kostel svatého Ducha ze 17. stol. má ještě jednu zajímavou historii: stojí už na svém třetím místě. Při jedné silné vichřici se na jeho věži utrhl křížek a lidé ho nalezli o pár set metrů dál. Považovali to za znamení a kostel na ono místo přemístili. Takhle se to opakovalo ještě jednou. Dnes už kostel stojí na jednom místě dvě stě let, asi lépe přidělali ten křížek. J
Koločava je vůbec zajímavá vesnice. Ještě za první republiky zde bylo 25 mlýnů, továrna na výrobu papíru a vůbec obec žila. Dnes zde po továrně a po komunistech zbyla ruina plná odpadků, několik bytovek, základní škola postavená ve slohu socialistického realismu a 500 nezaměstnaných obyvatel. Snaživá ředitelka v ní udržuje pro české turisty muzeum Ivana Olbrachta, což je jediné místo z celé Ukrajiny, kde lze koupit pohledy (mimochodem – vydané Klubem českých turistů). Koločavští znají Olbrachta, ale Nikola Šuhaj Loupežník je pro ně jen jedním z mnoha desítek bezejmenných lapků. Jeho hrob je opravdu těžké najít, už jen proto, že jméno „Šogaj“ je na každém druhém hrobě. Ale podařilo se nám. Napodruhé teda.
Ukrajinské hřbitovy jsou taky zvláštní – v ničem nepřipomínají ty naše. Jsou strašně moc barevné – umělé květiny, opět vyšívané šály na každém z nich, jedině uprostřed každého hrobě je kovový kýbl obrácený dnem vzhůru, to dno je vyříznuté a když člověk nakoukne dovnitř, uvidí hořící svíčku. Jinak sice vidět vůbec není, ale zato nikdy nezhasne větrem.
Ještě ke Koločavě – po první republice tu taky zbyla původní kamenná budova českého četnictva, přesně ta, kde i Nikola byl držen. Již zmíněná ředitelka ZŠ a muzea získala poměrně značnou dotaci odkudsi a budovu s manželem koupila, opravuje ji v původním duchu a plánuje z ní zřídit penzion. Ještě aby jí tam přijeli nějací ti turisté…..

Ukrajina je země překrásné čisté přírody. Hodně míst je značeno jako národní parky, ale dá se v nich normálně rozbít stan, rozdělat oheň…. Pravdou také je, že zde lze potkat leccos – prudké změny počasí, divou zvěř a na hřebenech hor stáda ovcí s bačou. Divá zvěř není vůbec přehánění, viděli jsme medvěda, naštěstí dost bezpečně zdálky, a rozhodně okolo nás byli neustále nablízku vlci. Spali jsme vždy v blízkosti nějaké salaše, což neznamená budovu, ale dost často jen plachtu hozenou na dva klacky a nataženou šikmo k zemi, která skýtá trochu ochranu před deštěm a větrem a kde tráví často celá rodina bači celé léto, resp. dobu od dubna do října. Bačové jsou strašně milí a ochotní lidé, poradí, podělí se o domácí ovčí sýr a vlastní chleba, ale je dobré, vlastně skoro nutné donést jim z údolí nějakou tu lahvinku vodky a cigarety. My jednomu dali ochutnat i Startku, což je velmi silná česká cigareta, a nestačili jsme se divit. Vytáhl ji na jeden nádech a pronesl: „dobrá, ale slabá“. Když nám nabízel ochutnat ty jeho, odmítli jsme. J
Horští bačové jsou krásným způsobem sžití s přírodou okolo nich. Kromě toho, že je živí, jí také umějí využívat, aby jim pomáhala a zároveň ji chrání. Jedním takovým příkladem je jejich specifický způsob ochrany proti vlkům: do kruhu kolem salaše ve vzdálenosti cca 500m – 1km najdou suché stromy a ty zapálí tak, aby nehořely plamenem, ale jen doutnaly. Vlci přes ten kouř necítí tolik ovce a nejdou blíž. Zároveň se tím chrání ostatní zdravé stromy před napadením různými škůdci, kteří by z mrtvého stromu mohli vzejít. Když strom dodoutná a spadne, zažehnou jiný a tenhle si odnesou k salaši a mají suché dříví na oheň. Přišlo nám to geniální.
Na cestách po hřebenech hor jsme potkali mnohé technické zajímavosti, jako např. plynovod. Ano, ten plynovod, co jde až k nám, do Čech. Snad přes celou Ukrajinu je položen rovně jako přímka, neklikatí se tedy v údolích, ale zdolává právě vrcholky všech možných kopců, jen aby byl mohl vést přímo. Byl to dobrý navigační bod, protože byl odevšud vidět, takže jsme se nemohli ztratit. Na svahu jednoho kopce jsme objevili asi 50m plynové roury jen tak volně položené. Zřejmě plánovači zjistili odchylku ve směru, plynovod nakonec šel jinudy, ale rouru už nikdo s sebou zpět nevzal. Nechali ji tam ležet. Vůbec se v horách dalo nalézt mnoho podivných zbytků civilizace ležících ladem. V Čechách už by to dávno někdo odnesl do sběru, tady se doslova válel tu kus ostnatého drátu z první světové války, tu jiné železo, na jednom místě jsou prý dodnes trosky letadla, které tu za války spadlo.
Vůbec technika a Ukrajina! Na druhém břehu říčky u internátu je místo, kterému se říká stará trať. Je to terénní úprava, násep, který zbyl po železnici, kterou v 50. letech postavili komunisti, aby po ní mohli vozit materiál na stavbu přehrady, která je o kilometr výš proti proudu. Když přehradu dokončili, trať zase rozebrali a jednotlivé pražce a další díly odvezli. I samotná přehrada je unikát. Hráz má 30metrů a pod ní je suché koryto a řeka se postupně tvoří znovu z přítoků z hor. Důvod je jednoduchý: vedlejší údolí je o nějakých pár desítek metrů níže položené a na tamní říčce je vodní elektrárna, která funguje na přečerpávacím principu.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Atyska', 12.03.2008 17:35.