FLORENC Zase jsem to přehnala. Kdybych si nedávala to poslední pivo, mohla jsem už být doma. Ale když dneska to byl tak náročný den…. To bude zítra taky, nic si nenamlouvej. A je skoro půlnoc. Lidé v metru pospávají , někdo je schopen si ještě číst. Já už tedy rozhodně ne. V rohu u dveří leží nehybně malý žlutý plastový míček. Metro zastavuje, míček se dává do pohybu. Zastaví ho noha pana „manažera“ s kufříkem. Nevšiml si. Já a ještě jedna paní ano. S úsměvem jsme se po sobě podívaly. NÁMĚSTÍ REPUBLIKY …míček putuje vagónem, další lidé se usmívají…. ANDĚL Někdo ho nohou poslal dál. Malý žlutý zázrak najednou vzbudil sounáležitost v předtím netečném vagónu a vyvolal úsměv u mnohých. Další a další se postupně přidávají k půlnočnímu fotbalu bez branek a pravidel, zbytek tvoří fanoušky jediného mužstva bez soupeře. Tatam je únava, netečnost, lhostejnost. Na chvilinku, v horizontu celého života, natož věčnosti, nepatrnou, utvořil kousek plastu z nás všech zase děti. Díky, míčku.
Trochu se zpozdenim se pripojuji k privitani tady ..
A ten micek je mila zalezitost. Dobre zpracovano se smyslem pro umernost delky a nenasilnosti. Proste Faajn .
Trochu se zpozdenim se pripojuji k privitani tady ..
A ten micek je mila zalezitost. Dobre zpracovano se smyslem pro umernost delky a nenasilnosti. Proste Faajn .