Pátek se ve škole vlekl jako voda. Nechtělo se mi nic dělat. Jediné štěstí bylo, že jsme se ještě neučili a že jsme jenom procházeli školu a Mrázková nám říkala která místnost k čemu slouží a tak dále, samé nudné záležitosti.
Jediné, co mi ještě jakž takž zlepšovalo náladu bylo povídání s Lotty. Přišly jsme na dost společných zájmů, což mně maximálně těšilo.
Další uklidňující záležitostí byla představa týdne stráveného se svými spolužáky. Zneklidňující na tom byla jen představa přítomnosti naší třídní. Ta mi totiž každou minutou jde na nervy víc a víc.
Opět jsem nezřízeně pádila domů. Už jsem se strašně těšila až přečtu kus nějaký knížečky.
Doma zase klasika.
Máma zase udělala křížový výslech o tom, jak bylo ve škole a co jsme dělali a kdesi cosi. Pak odešla někam ven se svýma báječnýma kamarádkama – Jiřinou a Petrunou. Teda Petrou, ale ona je taková děsná baba, že pro mě bude navždi Petrona.
Taky jsem se jen tak letmo minula s Justinou, která působila docela otráveně. Měla totiž zrovna jít na sbor. Vážně nechápu, proč chodí na tak drahej kroužek, když jí to ani nebaví. Ty tři litry bychom mohli za ten půlrok utratit nějak smysluplnějš.
S Tinou jsme si téměř ani nevyměnily pozdravy a už jsme zase každá šly na druhou stranu. Já směrem do svého pokojíku, ona směrem k východu z našeho skvělého domku.
Lehla jsem do postele a dala se do čtení.
Zase jsem usnula a spala jsem až do večera. Možná bych spala celou noc, kdyby mně neprobudila naše fenečka Ettynka. Skočila mi do postele a začala mně celou olizovat. Takhle vlhké políbení by probudilo snad i Šípkovou Růženku.
Etty je westík. Hrozně moc roztomilej westík. Je to teprve štěňátko, má asi tři čtyři měsíce, ale už teď je to pěknej poděs. Třeba se s dospělostí uklidní.
Spát se mi už nechtělo, těch pár hodin mi stačilo. Sedla jsem k televizi a pouštěla jsem si televizi. Takhle vpodvečer tam jedou jen samý soutěže, popřípadě zprávy, což mně pěkně nudí, a tak jsem houkla na Ettynku a jen tak jsem si s ní hrála na gauči.
Vydržely jsme to dlouho a pak jsme obě padly vyčerpáním.
A do toho si do dveří vrazí maminka, řekla bych “v náladě”.
Jak jinak, okamžitě se na mně rozeřve. “Teo! Máš přichystaný všechny věci s sebou? Já ti to chystat nebudu, nejseš malá. No jasně! Běž a nachystej si to! Nehraj si na mimino.”
Máma když trochu přihne k tomu alkoholu, je buď strašně milá, nebo hrozně agresivní. Teď se bohužel zdařila ta druhá varianta.
Neměla jsem důvod neposlechnout a hlavně jsem nechtěla vyvolávat konflikty, takže jsem s velkým sebezapřením vstala a jen neochotně se šourala ke skříni s oblečením.
Nevěděla jsem, co konkrétně si mám s sebou vzít a tak jsem popadla mobil a vytočila Lottyino číslo.
“Ahoj Lotty, tady Tea.”
Na druhé straně bylo slyšet udivené zašumění. Taky jsem slyšela Lydii, jak něco ječí na svou mámu. Jo, doslova ječela. “Jé, ahoj Teo. Ty nebalíš?” zeptala se Lotty po chvilkové odmlce.
“To víš, že balím, ale nějak tak mám zoufalej stav. Vůbec nevím co všechno zabalit. Ty máš nějakej nápad? Nebo spíš, co konkrétně balíš s sebou ty?” vydrmolila jsem otázku bez ladu a skladu.
Lotty to nějak nepochytila a očividně si ujasňovala, co jsem se jí pokoušela sdělit, aby následně vykoumala nějakou kloudnou odpověď. “No já ještě sama nevím. Lyduna na mně furt něco řve, kráva. Si myslí, že je kdovíjak velká, když už na seznamováku byla. Fakt blbá! Mi říkala že si máme vzít spacák a hodně teplýho oblečení. Tak se podle toho zkusim řídit.”
“Tak díky.” opáčila jsem.
“No nic, Teuš, já budu muset končit, jdu to ještě dobalit. Tak ahoj zítra, sednem si spolu v busu, jo?” doslova to ze sebe vychrlila, takže jsem ani nedostala možnost nějak reagovat. No aspoň to sezení mám vyřešený, bála jsem se, aby si Lotty nesedla s někým jiným.
Nakonec jsem dala dohromady všechno, co bych teoreticky mohla potřebovat. Zabralo to dvě velké cestovní tašky. A když říkám velké, mám na mysli velké, opravdu velké cestovní tašky. Takové ty, co do nich narvete úplně všechno na co si jen vzpomenete. Legrační...
Bohužel mi to zabralo celičký večer. Vzhledem ke konzervativnosti mojí milé matky jsem musela v deset hodin zalézt do pelechu. Justina se ještě v klídečku dívala na TELE-TELE. Tomu se říká demokracie.
Jen co jsem zaujala své místo v nevyhřáté postýlce, naprosto vyčerpána po čtyřhodinovém balení, okamžitě jsem usnula. A spala jsem. Tentokrát už mě neprobudila ani Etty a ani nic jiného.
K překvapení celé rodiny jsem poprvé za hodně dlouhou dobu vstala sama od sebe. Bez budíku, nebo bez probuzení od Justiny. Za to bych měla dostat nějakou medaili, nebo alespoň diplom. Tee Sýkorové za překonání sebe sama uděluje ministerstvo rekordů a kuriozit?... Ne, takový ministerstvo asi neexistuje. Škoda.
Bylo sedm hodin ráno. Máma už zase stála za sporákem a něco kuchtila. Když jsem zjistila, že to budou řízky pro mně, docela jsem se zhrozila. Nesnáším ty tuny oleje, které máma použije při smažení řízků. Bohužel však vím, že by se moje ctěná máti nehorázně urazila, kdybych si troufala postěžovat na cokoliv ohledně její kuchyně. Usoudila jsem, že mám smůlu a že asi skončím o vodě a chlebu.
Zmýlila jsem se. Máma mi nabalila jeden a půl litrovou lahev, ze které předtím vylila vodu, a to prosím stoprocentním pomerančovým džusem. Zkřivila jsem svůj obličej do nepovedeného úsměvu a poděkovala jsem.
Odjezd od školy byl plánován na devátou hodinu ranní. Naprosto vyhovující čas. Ani brzo, ani pozdě. Nikolvek pro mou hyperaktivní matku. Ta přišla s návrhem, že musíme ke škole vyrazit tak v osm. Detail, že cesta ke škole trvá autem kolem pěti minut, naprosto ignorovala.
V osm deset jsem se už tlačila v autě společně s mými taškami.
Vpředu seděl jen Ivan. Matka měla plno keců na moje vybavení a že by se nevešla do auta a tak dále, samé nepodstatné věci. Nakonec se urazila, že prý jsem holka nevděčná a že semnou odmítá kamkoliv jet. Nepřemlouvala jsem ji.
“Tak co, jak se těšíš?” začal si Ivan familierně hrát na “starostlivého otce”. Neměla jsem náladu s ním komunikovat, ale copak jsem měla na vybranou?
“Ale jo, těšim se. Bude to super, že vypadnu z tohohle městskýho ruchu, víš co. Asi se mi bude stejskat po Ettyně, ale co už. Doufám, že pohlídáš Tinu a mámu, aby mi ji nenechaly chcípnout.” zamrkala jsem na něj.
Vlastně jo, s Ivanem jsem nikdy neměla nějak špatnej vztah. Je to prostě kámoš. On je taky podle mámy o dost mladší. Jsou od sebe o sedm let. Mamče je pětatřicet, Ivanovi osmadvacet. Je to takový legrační páreček. To teda jo. Ale jsem ráda, že je Ivan s náma. Bez něj už by to nebylo ono, i když mi někdy leze krkem nejvíc ze všech lidí na světě.
“Neboj, když bude nejhůř, do tý mísy jí nějaký to žrádlo dám třeba i já,” řekl a jen tak se pousmál. “Ale to je teď jedno. Už víš, s kym budeš sedět v autobuse?”
Do té doby jsem na to skoro zapomněla. Ta ranní honička mi ani nedala šanci vzpomenout na Lotty. “Jo, jasně. Budu sedět s Lotty.”
“Lotty, to je nějaká stará kamarádka? Nebo jste se seznámily až tady ve škole?” Ivan si nikdy nepamatuje jména mých kamarádek. A věčně si taky nepamatuje to, co mu říkám. To, že v nové třídě nebudu nikoho znát, mu asi přišlo značně nepodstatné.
“Ne, s Lotty jsem se seznámila až teďkom ve škole, víš? Mám dojem že už jsem se ti zmiňovala, že do té třídy nejdu s nikym známym.” podotkla jsem kousavě, až se Ivan začervenal
Neodpovídal.
Já jsem nerozdměchávala další komunikaci.
V osm sedmnáct jsme už seděli v autě před školou. S potěšením jsem zjistila, že ve vedlejším autě, už taky pěkně znuděná, posedává Lotty.
Nasadila jsem až bláznivě naléhavý výraz do obličeje a prudce jsem na ni zamávala. Lotty se nadneseně ohlédla, ale vzápětí mi stejně taky zamávala.
Vystoupila jsem z auta. Lotty tak otevřela dveře. A pak...vystoupila.
Běžela jsem za Lotty. Lotty mi běžela naproti.
“Ahoj.” řekla jsem jako první. A hádejte, co udělala Lotty. Přesně tak. Řekla mi “ahoj”.
Měla jsem trochu pocit, že hovořím se svým vlastním zrcadlem. Udělala jsem pár bláznivejch obličejů a radostně jsem zavětřila, že je po mně Lotty nezopakovala.
“Tak co, kolik máš nakonec zavazadel?” začala jsem otázkou, kterou bude dneska asi ještě rozebírat hodně lidí ze třídy.
Lotty poklesla brada. “Matka s Lydunou mi nabalily snad celou mou skříň. Mám tři velký tašky. A velký, jakože velký. Je to docela mazec. Skoro jsem se nevešla do auta, jak se Milan snažil narvat ty tašky na zadní sedadla.” Milan je Lottyin táta. A Lotty si nemohla sednout dopředu, protože její máti razí, že je to sedadlo smrti a tam prostě její dceruška sedět nebude.
To, že si její Lottynka ničí své zdraví dennodenně kouřením, to už ji nezajímá. Koneckonců, asi o tom ani neví, takže ji to nemůže zajímat.
“No vidíš,” chtěla jsem ji alespoň trošičku uklidnit.”Já mám dvě mega cestovní tašky. Ivan je naštěstí docela benevolentní v těhle ohledech a tak mně nechal sednout dopředu. K těm dvoum taškám bych se už asi nenatlačila.” zasmála jsem se trapně vysokým hláskem.
“Co to bylo?” vyjekla Lotty.
“Jak co to bylo?” zeptala jsem se stupidně.
“No ten tvůj skřek. Nebo spíš ty skřeky.” Lotty se začala chechtat. Já jsem se začala chechtat. Ve výsledku to přerostlo v obrovský výtlemy.
Z toho smíchu jsme se vzpamatovávaly tak dlouho, že jsme nebyly ještě úplně v pohodě, když ve třičtvrtě na devět dorazila Mrázová. Ta nás samozřejmě okamžitě sprdla. Že prý tady vyrušujeme nebo co.
Málem jsem znova vyprskla smíchy. Tak trapný argumenty, jako nám předložila ona, jsem jaktěživa neslyšela. Lotty očividně taky praskaly žebra v důsledku zadržování smíchu.
Vysvobození od Mrázovky přišlo v podobě autobusu.
Letmou pusou na tvář jsem se rozloučila s Ivanem, Lotty se přátelským poplácáním po zádech rozloučila se svým tátou.
Největší problém se objevil, když jsme měly přepravit naše taštičky do autobusákova zavazadlového prostoru. Silácký autobusák se díval na dvě třesoucí se dívčí tělíčka, která zápasila s každou jednotlivou taškou, a ještě si k tomu zapálil cigárko. Lotty začala skučet, že by si dala taky, ale jen tak, aby ji Mrázová a autobusák neslyšeli.
Nakonec jsme s velkou námahou tašky odnosily. Autobusák Jára si ťukal na čelo, jak je ta mládež dneska náročná, co tam s sebou ty dvě nány tahaj a kdesi cosi. Nějakej Jára nás ale nerozhodí.
Měly jsme velkou výhodu, že jsme přijely jako první. Dostaly jsme výsadní právo usadit se do autobusu jako první. Sedla jsem si k oknu, protože Lotty prohlásila, že když nemá před jízdou cígo, tak se jí dělá blbě. Aby nepozvracela někoho před sebou, sedly jsme si do “první brázdy”. Mrázovka nás ale posunula ořadu dozadu. Vpředu prý sedí zásadně jen profesorky. Bezva.
Autobus nakonec vyrazil nějak v půl desáté, protože jsme ještě čekali na polovinu třídy. Na mého idola jsme ale nečekali. Ten přišel hned po mně a Lotty.
Cesta byla dlouhá, ale stála za to. Teda, do určité míry za to stála. Autobus zastavil někde pod kopcem. Naše chata byla na kopci. Do toho kopce jsme to museli jít pěšky. Jenže to nebyl nějaký kopečíček, do kterého bychom šli pět minut. Né, my jsme šli hezky dvě hodinky. Dvě hodinky do kopce.
Jediné zpestření tohoto turistického výletku bylo, že jsme se navzájem představovali a hráli jsme různé hry, ve kterých jsme se toho měli o sobě navzájem co nejvíc dozvědět.
Konečně jsem se dozvěděla, jak se jmenuje ten sexy boy..Viktor. Všichni kluci mu říkají Vikine. Mně se ale mnohem víc to jméno líbí neupravovaný.
Viktor.
Viktor...
Viktor.....
Zní to tak exoticky a přitom strašně blízce. Jak to?
Nejhorší na tom je, že Viktor je každým dnem hezčí. Třeba dneska mu to strašně moc sluší. Dneska si očividně dal záležet na svém účesu, protože takhle precizně nagelovaný vlásky.. no mlask... A jeho sex-appealu hrozně moc přidává košile. Strašně se mi na klukách líbí košile.
Proč on musí být tak úžasnej? Ale já bohužel vím, že takového kluka nikdy mít nebudu. Já jsem odsouzená k beďarovitým a ošklivým týpkům typu Mirek.
Mirek je hrozně exhibicionistickej kluk od nás ze třídy. Pořád se marně snaží všechno organizovat, do her se sice zapojuje, ale jasně dává na jevo, že náma všema opovrhuje. U hezkýho kluka by se to dalo brát jako plus, jako něco, co toho kluka činní ještě přitažlivějším. Jenže Mirek, s jeho předkusem a na pankáče nagelovanejma vlasama, se k té hezčí části naší populace asi moc hlásit nemůže. Teda podle mně a Lotty určitě ne.
Za zmínku taky stojí naše (jo, teď už ji tak můžu označit) třídní bárbínka. Leona, takzvaná 'říkejte mi Leontýnko', je naprosto dokonalej tvor, co se vzhledu týče. Co se její mentality týče, nemá cenu se vyjadřovat, za všechno mluví to, co jsem napsala za jejím jménem.
Jejda. Už jsem zase odbočila. Tak teď zpátky k cestě.
Anebo ne, já už vlastně k té strastiplné cestě nemám co říct. Radši bych měla mluvit o tom, co se dělo, když jsme dorazili k pensionku.
“Pěknej bejvák,” prohlásila Lottynka, když jsme se, společně s našemi pěti taškami, navalily do našeho pokojíku.
Abyste si nemysleli, nedostaly jsme společný dvoulůžák, bohužel. Pokoj musíme sdílet s Kamilou a Petrou. Jsou to dvě dost zvláštní holky.
Kamila je blonďatá naprosto zdilinovatělá kamarádka Leontýnky. Co já vím, tak se seznámily až teď, v nové škole, to znamená, že se znají přibližně tři dny, stejně jako já a Lotty. Už se ale jako staré známé objímají a v jednom kuse pusinkují. Nepochopila jsem, proč spolu nejsou na pokoji. Leontýna si ale může vybírat, jakožto “třídní star”.
Petra je zase naopak hrozně tiché stvořeníčko, které se nebaví vůbec nikdy a s nikým. Je to taková tuctová, pěkňoučká brunetka. Ale že by se zajímala o něco jiného, než o své knížky, to ne. A přitom by se svým líbivým obličejíkem mohla mít na každým prstu deset nebo dvacet kluků.
Těšila jsem se, že si konečně pořádně popovídám s Lotty, ale nějak se mi to nedařilo. Kamila neustále něco řešila. A pokaždé si myslela, kdovíjak není vtipná a jak se mi nebudeme smíchy válet pod stolem.
“Holky a víte kterej je ten Viktor?” pronesla Kamila ve velkém očekávání, že nám spadne čelist. A takyže spadla. Začala jsem slintat. Lotty začala taky slintat. “Tak s tím jsem chodila normálně celejch sedum let do třídy. A teďka spolu teda chodíme, jako. Je to fakt dost dobrej kluk.”
Zmařila mi všechny naděje. Ta hnusná namyšlená kráva se mi snaží zničit život.
“Fáákt joo?” předstírala jsem dovedně velké zaujetí a radost. “Už spolu chodíte ňák dlouho, nebo jak?”
Kamila se začervenala. “No, víš co, my jsme se vlastně dali dohromady teprve teďko na konci prázdnin. Jenže já jsem si stoprocentně jistá že ON je jako ten pravej. Myslim. Doufám. Chápeš, to je to, jak to člověk vycejtí...”
Pocítila jsem krátký záchvěv lítosti, ale pak jsem si uvědomila, že mluvíme o Viktorovi a lítost byla tatam. V mém nitru se začal rodit vztek. Hroznej, neuvěřitelnej vztek. Měla jsem chuť popadnout jednu z těch Lottyiných mega tašek a omlátit ji Kamile o hlavu. To by bylo zadostiučinění! Co ona mi, debilka, má co šahat na mýho Viktora??
Vlastně jo, on není tak docela můj, vlastně není můj vůbec. Bylo by to velký štěstí, kdyby vůbec podvědomě tušil, jak se jmenuju. A s Kamilou údajně chodí. Takže je mnohem víc její než můj. Ach jo.
Kamila začala drmolit něco o tom, jak Viktor krásně líbá, nebo co, a to už jsem nebyla schopná ustát, takže jsem se stáhla pryč. Teda, pryč. Strčila jsem si do uší velmi nahlas hrající mp3ku a pojistila jsem si tak neslyšitelnost Kamiliných keců.
Místo zabíjení času nepříhodnými kecy jsem šla vybalovat.
S každou věcí mi přicházelo na mysl, proč jsem ji s sebou nosila. Na co mi bude skicák se sadou temper? Já tu mámu a Justinu zabiju, co mi to poradili?
Nejsem na tom ale ještě tak špatně jako Lotty. Tu Lydka přinutila, aby si přitáhla tři čistý prostěradla!!! Jo, tři. Ani sama Lyduna neměla odůvodnění proč tolik a tak jsme se s Lotty jen pobavily při diskusi o tom, k čemu je použije.
Nedospěly jsme k ničemu, ale zasmály jsme se dostatečňujícně.
Almara (to je přezdívka pro Mrázovou, kterou podle Kamily vymyslel Viktor) je nesnesitelná. Na vybalení nám nechala slabou hodinku a už nás hnala ven, prý na čerstvý vzdoušek. Tak ať si to užije.
Hned od začátku seznamováku se nám rozhodla dát najevo, že to nebude žádný týden v lázních, ale do určité míry pořádná maxi zabíračka.
Začalo to jednoduše. Měli jsme si jen jít zahrát nevinný turnaj v přehazce. Z dvaatřiceti lidí utvořila Almara šest družstev, přičemž bohužel hrála i ona a profesor Němec.
Já jsem byla ve družstvu s Viktorem (oh, jaká to náhoda), Petrou, Mirkem, Leontýnkou a bohužel jsme chytli Almaru.
Almara s Němcem udělali losování. A jako na potvoru zrovna na naše družstvo padnul první zápas. S přehazkou jsem problém nikdy neměla, vždycky mně ve škole bavila. A teď mně bavila o to víc, že jsem se mohla jaksi vytáhnout před Viktorem.
Jenže chybalávky. Viktor přehazku umí jako nějakej bůh a tak jsem měla smůlu. Každou sebemenší chybičku během vteřinky odhalil.
Musím se ale pochválit a konstatovat, že těch chybiček mnoho nebylo. Hrála jsem faaakt docela dooosti dobře. Chytala jsem míče jako divá a zase je házela přes síť. Párkrát jsem druhý tým nádherně zalila.
Během turnaje jsem si o přestávkách, věřte nebo ne, hodně povídala s Viktorem. Naše komunikace začala po prvním tie breaku, který jsme vyhráli.
“Téda, ty hraješ vážně dobře, holka.” příjde za mnou někdo ze zadu a já v radosti z vítěství v prvním zápasu zadoufám, že je to Viktor. Nebyl to Viktor, ale Mirek. Otráveně jsem zamručela.
“Hmm, díky. A kdyby tě to zajímalo, mám i jméno, jsem Tea.” odsekla jsem nasupeně, i když jsem měla dobrou náladičku.
“Mirek.” řekl Mirek a odešel.
Asi si myslel, chudáček, že mně kdovíjak zajímá jeho nádherné jméno. Jasný, je to přece velkej organizátorskej bossák. Jenže (ne)umět organizovat není všechno. Například ten turnaj nám pěkně kazil. Kdyby tam nebyl Viktor, asi jen horko těžko bychom vyhráli.
“Moc si ho nevšímej, Teo.” promluvil na mně někdo, zase zezadu. Tentokrát se mé rozradostněné buňky nemýlily. Byl to Viktor. “Promiň, ale taky ti to musím říct. Hraješ fakt dost dobře.”
Rudla jsem. Byla jsem jako malý scvrknutý rudý rajče. Naopak Kamila, která pozorovala Viktora ze svého stanoviště na hřišti, bledla závistí.
“D-d-díky,” vykoktala jsem ze sebe asi po deseti vteřinách. Musela jsem zapůsobit jako totalní retard. Blahopřeji, Teo, právě jsi stačila odradit od své osoby toho nejkrásnějšího kluka na světě. Ty jsi ale šikovná.
Šokovaně jsem ale zjistila, že Viktor vůbec není naštvaný, nebo nedejbože, že by odcházel. To vůbec. Jen se tak shovívavě usmál.
Ten jeho úsměv mi prostě neskonale imponoval. Jak může mít někdo tak hrozně nádhernej a svůdnej úsměv ? Rozumí tomu někdo?
“Nemáš vůbec za co. No nic, já už asi půjdu s klukama támhle na fotbálek. Tak se měj a při dalším zápasu je zase rozdrtíme,” plácli jsme si. Jako staří dobří kámoši jsme si plácli.
Propadám do země. Tíha studu a radosti mně shazuje k zemi. Ne, to nebyla tíha studu. To byla Lotty. Zrovna měli v zápase pauzu a tak zamnou přišla, strčila do mně a já v bláhovém snění padla k zemi. Lotty se začala bláznivě smát. Obě jsme se bláznivě smály.
V ten stejný den jsme ještě porazili další dva týmy a stali jsme se tak vedoucím týmem. Všichni jsme měli radost až na věčněnaprděnou Almaru, která jen brblala, že jí skoro nepouštíme k míči. Ach bože!
S Viktorem jsem už moc nemluvila, došlo jen na pár dalších poplácání a přátelských frází, ale i s tím málem jsem se spokojila. |
|
