Pobyt se nám pomalu krátil. Do odjezdu zbývaly už jen tři dny.
Hrozně ráda jsem se po návratu na pokoj svalila na postel. Kamila byla někde s Viktorem, Lotty si šla zapálit za chatku a Péťa byla asi někde úplně jinde, vůbec nevím kde. Zkrátka a dobře, měla jsem celý pokoj pro sebe. Lehla jsem a jen tak koukala do blba. Přemýšlela jsem o všem možném, hlavně o Viktorovi.
Má mě rád? BLBOST!! Nemůže mně mít rád, když ani neví kdo jsem. Mít rád může člověk teprve až druhého člověka pozná.
Dobře, tak líbím se mu aspoň? BLBOST!! To, že se semnou baví, přece ještě neznamená, že jsem kdovíjaká sexbomba. Navíc bych si asi měla uvědomit, že chodí s blonďatou dilinou Kamilou. A já sebe za dilinu jejího kalibru opravdu nepovažuju, tak že na něj asi nemám.
V podobném duchu se táhly všechny mé další úvahy.
Mohla bych tam tak ležet a nic nedělat celou věčnost, ale to bych nemohla být na seznamováku. Do dveří vtrhla Almara.
“Kde jsou všichni? A hele, Teo, ty jsi tady? Tak prosimtě vyřiď ostatním, že je za deset minut sraz dole pod střechou. Kde vlastně všechny tvý spolubydlící jsou?” mluvila tónem, který působil přátelsky, na člověka, který ji nezná, by zapůsobila jako naprostý milius.
“Nevim.” opáčila jsem zkrátka.
“JAK NEVIM?” vyjevila svého ďáblíka z vnitřku těla Almara. “Tak přece musíš mít trochu přehled ne? To je tvoje povinnost, vědět, kde jsou tvý spolubydlící. Snad samozřejmost, ne?”
Měla jsem chuť odseknout “A to jako od kdy?”, ale pak mi došlo, že s učiteli bych asi zbytečně do konfliktů neměla a radši jsem od toho upustila. Bohužel pro mně jsem nezareagovala vůbec, předpokládala jsem totiž, že po téhle své 'přednášce' Almara vypadne.
Nevypadla. Čekala na mou reakci.
Já stále nereagovala.
“Teo! Mohla bys mně říct o co ti jde? Tak sakra kde jsou?” Jsem šikovná. Podařilo se mi dostat Almaru k nepříčetnosti. Je ale pravdou, že to není moc ojedinělá záležitost, zřejmě.
“Pardon,” dala jsem se do hraní velmi hodného děvčátka. “Já ale vážně nevím, kde můžou být. Je mi to fakt líto.”
Almara se pozastavila nadnáhlou změnou tónu mého hlasu, ale pak se zase agresivně rozmluvila. Teda ani se moc nerozmluvila, spíš jen nadneseně pronesla: “Tak je koukej najít.”
S tím práskla dveřmi.
Jen hodně neochotně jsem se začala, obratel po obratli, zvedat z postele. Super. Almaře jde asi o to, abych prolezla celý penzion i okolí během deseti minut a pak s vítězoslavným úsměvem přijít i se čtyřma spolubydlícíma za zády. Velmi ideální vyhlídka.
Je fakt, že Kamilu bych našla. Ta bude asi u Viktora na pokoji, při nejhorším spolu sedí někde venku na lavičce. Lotty bude určitě někde, kde by ji nikdo nemohl objevit. Tipuju, že odešla tam za tu zhroucenou pseudochatku, aby si tam zapálila. Trvalo by to trochu dýl, nicméně bych ji určitě našla.
Ale Petra? Co já o ní vím? Nějak tak nic. Tudíž je pro mně velmi nesnadné představit si, kde asi zrovna teďka může být.
Rozhodla jsem se pro rezignaci. Za deset minut příjdu sice dolů pod stříšku, ale, k překvapení veškerého pedagogického dozoru, budu úplně sama a nebude se konat ani vítězoslavný úsměv, ani přítomnost dalších třech dívek.
Anebo, že by?
Možná bych měla dát vědět alespoň Lotty a Pétě. Koneckonců, nakonec by ony dvě mohly mít průšvih z nepřítomnosti na místě srazu. Jo, půjdu jim to říct.
“Lotýýýýý!?” volám jako na lesy. Nikde nikdo. V naší chatě teda není. To mně moc netěší.
Opouštím penzion a mířím k barabizně, vzdálené asi tak tři sta metrů.
Můj šestý smysl nezklamal. Lotty skutečně kouřila za chatkou. Můj šestý smysl je vážně týpek, protože odhalil i Petru. Ta tam totiž cumlala cigarety společně s Lotty.
“Ahoj Lotty. Čusík Péťo,” snažila jsem se nedat najevo svoje překvapení. “Co vy tady? Almara už mně stačila seřvat, že se nechystáme na nějakej ten její srazík. Jsem vás musela jít hledat.”
Péťa se začervenala. Asi nechtěla, aby kdokoliv kromě Lotty o tom kouření věděl. Musím ale říct, že do ní bych to fakt nikdy neřekla.
Lotty se zachechtala. “Ježiš, co vona zas vymejšlí? Se z ní zbláznim!” típla cigaretu a kratičkým pohybem ruky vyzvala Petru, aby udělala totéž. “Kde je Kamila?”
Proč se sakra ptá na Kamilu? “Co já vim. Asi někde s tím jejím Viktůrkem.”
Kamila na sraz nakonec nepřišla. Viktor přišel a měl hodně dobrou náladu. Při četných úsměvech předváděl svůj zářivě vybělený chrup. Srdce mi tálo. Lotty působila, že se jí to taky líbí.
“Viktore?” odvážila jsem se na něho probudit, protože se mi najednou zželelo Kamily a chtěla jsem se na ní poptat. “Kde je Kamila? Byli jste spolu, ne?”
Viktor se zářivě usmál, ale pak se zatvářil překvapeně. “Ne, fakt jsem s ní nebyl. Jsem ji skoro celej den neviděl.” Otočil se zády a nevykazoval další známky zájmu o komunikaci. Nedolízala jsem.
“Lotty! Kamila prej teďka s Viktorem nebyla!” přiběhla jsem naléhavě.
Odpovědí mi bylo otrávené zamručení. “Nojono. Třeba je na pokoji. Nebo třeba řeší nějakej problém někde jinde. Není to úplně jedno?”
Mně se v hlavě začaly honit naprosto nepřijatelné myšlenky. Co když Kamila zabloudila někde v lese a teďka nemůže ven? Co když- co když? Kde je Mirek?
Všichni byli dole. Všichni, včetně věčné bojkotařky Leontýnky byli dole. Jen Kamila ne. A pak jsem zaregistrovala, že ani Mirek nejeví známky existence. Nebyl tam.
“Teo, jestlipak tady jsou všechny tvé spolubydlící?” přicupitala Almara a jízlivě se zašklebila. Nemělo cenu lhát, navíc, byla tady naděje, že bych mohla strávit odpoledne hledáním Kamily, místo nudného procházení se po okolí, které měla Almarka určitě v plánu.
“Pančelko,” řekla jsem rádoby drsně, byl tam Viktor. “Jsem Kamilu nenašla. Mám ji jít hledat?”
Almara se krátce zamyslela a pak mi řekla, že ji musím nutně jít najít. Neprotestovala jsem. Tváře spolužáků se zkřivily v závistivých šklebech. Já jsem zaběhla do pensionu.
K mému štěstí si nikdo nevšiml chybějícího Mirka. Nemusela jsem aspoň hledat jeho.
Nejdřív mně napadlo prostě a jednoduše nahlédnout do našeho pokoje. Na posteli nebyla. Já blázen se koukala i do skříně, abych to co nejvíc zdržela. Zjistila jsem, že není ani ve skříni. Jak překvapivé.
Jeden po druhém jsem obcházela všechny pokoje.
A pak to přišlo. Mirkův pokoj.
Otevřu dveře a už neočekávám valný výsledek. Nemělo by cenu cokoliv očekávat. Ve výsledku jsem se smířila s Kamiliným zmizením z povrchu zemského, za účelem přenechání Viktora Tee Sýkorové. To by šlo.
To, co jsem ale vzápětí spatřila, bylo mnohem horší. Mnohem... nechutnější. Na posteli ležela Kamila (poznala jsem to podle růžových conversek) a přes ní položená nějaká nechutná zrůda. Tou nechutnou zrůdou myšleno Mirka.
Nikdy by mně nenapadlo, že by se tak hezká holka mohla líbat s někým tak nechutným jako je on. Zaskočilo mně to. Snažila jsem se potichounku zavřít dveře tak, aby mně nikdo neviděl a neslyšel. S mým štěstím a mojí sloní hlasitostí kroků se to ale bohužel nepovedlo.
“Mmmm...Teo?” ráčila se Kamila odlepit od Mirka.
“No?” reagovala jsem velmi chabě. Nemějte mi to za zlé, moje pusa byla tak trochu jako z olova.
“Jaký no? Snad vysvětlení, co tady děláš, ne?” vložil se do toho Mirek. Vzápětí se však nechal umlčet francouzákem od Kamily. Neuvěřitelné, ona se za to ani nestydí. Já bych se propadla do země.
“To bylo na rozloučenou. Příjdu zase po večeři. Pa.” líbla Mirka ještě na čelo. Fuj, na to jeho beďarovitý čelo. Nepřežila bych.
Byla jsem hrozně zvědavá na to, co asi teď příjde. Kamila mně naléhavě “zatahala za rukáv” a táhla mně za něj až do pokoje. Tam mně povalila na postel, až jsem se lekla, že mně taky začne líbat.
Naštěstí nezačala. Začala mně jen hrozně naléhavě prosit. “Teo, Teuško, prosím, slib mi, že to neřekneš Viktorovi. Já... Já si to s ním chci vyřešit sama. Nikdy by mně nenapadlo, že se zamiluju do někoho kvůli tomu co má uvnitř a né kvůli vzhledu. Stalo se mi to s Mirkem. Viktorovi to nějak opatrně řeknu sama. Prosím, neupusť před ním ani slovíčko.”
I zželelo se Tee Kamily... Né, vlastně ani né. Bylo mi jí líto jenom vážně maličko. Začala jsem jí utěšovat, protože se právě rozplakala.
“Nebreč, holka,” pravda, nejsem moc dobrá utěšovatelka. “Uvidíš, všechno bude v pohodě. Viktor to pochopí, není blbej.”
“Ale ty ho vůbec neznáš!” vyjekla histericky.
Jedna nula pro tebe, Kamilo. Uhodila jsi hřebík na hlavičku. Neznám ho. Miluju jenom tu jeho vnější slupku. Ale to přece neznamená, že bych se nemohla zamilovat i do toho co je uvnitř něho, ne?
To jsem samozřejmě neřekla, ale tenhle tok myšlenek mi nedovoloval dál pokračovat v hovoru. Neviděla jsem, neslyšela jsem. NEZNÁM HO.
“A hele, proč tys mně vlastně hledala?” slyšim Kamilu jak se ptá. Vůbec nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem naposled promluvila. Radši se na to nebudu ani ptát.
“To víš, Almara prudila.” zkrátila jsem celou tu pomyslnou 'hisorii' do jednoduché věty.
Pak se všichni vrátili z vycházky, Kamila utřela slzu a šla vstříc Viktorovi, políbit mu tvářičku a říct mu, jak moc ho miluje. To všechno nádherně křivě.
Celý jeden den jsem vydržela nepromluvit o Kamilině lásce k Mirkovi. V pátek večer už jsem se neudržela a předvedla jsem svou drbnovskou tvář.
“Ehm...Lotty?” začala jsem velice nenápadně. Potřebovala jsem to někomu říct, nerada dusím závažné informace uvnitř sebe. “Víš, jak Kamila včera nešla na tu vycházku. Chceš vědět kde byla?”
Lotty ani nevzhlédla od knížky, nicméně na ní bylo vidět jisté minimální zaujetí.
“Byla s Mirkem.”
Lotty zvedla pohled od knížky. “A co jako dělali?” zeptala se naprosto nechápavě. Chápu, že to nechápala. Předpokládala jsem, že stejně neuvěří tomu, že sexbomba a nejlepší kamarádka Leontýnky chodí s antiidolem všech dívčích srdcí tercie C. Sama bych tomu nevěřila, kdybych je neviděla na té zpropadené posteli.
“Co asi. Líbali se tam. Normálně s jazykama.” vychrlila jsem ze sebe.
Lotty zaklapkla knížku a odhodila ji kamsi do pryč. “No to si děláš srandu! A nešlo jenom o nějakou sázku?” nevěřila Lotty přesně tak, jak jsem to předpověděla.
Vysvětlila jsem jí, že ne, a taky jsem jí pověděla o tom, co mi pak říkala Kamila u nás na posteli. Jak mně prosila, abych to nikomu neříkala a tak. Lottynce se nepříjemně zaleskly oči. V té chvíli se v její hlavě zrodil velký plán, o kterém však, alespoň prozatím, nikomu nechtěla říct.
Po naší poslední snídani za mnou přiběhla Kamila. Byla celá uplakaná a po tvářích jí stékala rozmazaná řasenka.
“Ty...Ty...Ty nestvůro! Tys mu to řekla!” vyhrkla na mně a dala se v usedavý pláč. Proč bych to asi Viktorovi říkala? To přece vůbec není pravda!
“Já jsem nikomu nic neřekla. Vážně ne. Kamilo, věř mi.” řekla jsem přesvědčivě. Jak jinak může člověk mluvit, když nelže.
“Musela jsi mu to říct! Všichni kluci co nás viděli se zapřísáhli, že to neřeknou. Jen tebe jsem nepřinutila k žádný přísaze. Já naivka jsem si myslela, že seš čestná holka, Teo!”
Chtělo se mi brečet. Bylo naprosto jasný, že některý z těch kluků si pustil pusu na špacír. Bohužel jsem to za něj odnesla já. Tak ti díky, anonyme.
Kamila se nenechala přesvědčit. Stála si na svém přesvědčení o mém drbnovství. Neměla jsem další nutkání ji přesvědčovat. Svědomí mám (až na to, že jsem to řekla Lotty) naprosto čistý. A to proto, že vím, že Lotty by to vůbec nikomu nikdy neřekla. Mám z ní pocit čestnýho člověka (moment, neměla ten stejnej pocit Kamila ze mně?)...
Společně s Kamilou jsme se nakonec, zřejmě už jako nepřítelkyně, přesunuly do pokoje, abychom dobalily poslední věci.
Potěšilo mně, že se mi všechny věci zase vešly do dvou cestovních tašek, takže jsem neměla ani o zavazadlo míň (což bych uvítala), ale na druhou stranu ani o zavazadlo víc, což je potěšující okolnost.
Cesta z kopce zpátky dolů k silnici byla velmi náročná. A to nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Všichni jsme se totiž museli dívat na trosku Kamilu, která se mezi polibky s Markem (překvapuje mně, že měla náladu se s někým líbat) chvílema strašně smála, ale většinu času brečela a brečela.
Já jsem si povídala s Lotty a snažila jsem se Kamily si nevšímat. Moc to nešlo.
Pohledem jsem začala švidrat po Viktorovi. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla, ale pak jsem zahlídla modrou bundu a černou čepici. Šel sám. Rozchod s Kamilou mu asi na náladě nepřidal. Takhle osamoceného jsem ho za ten týden a něco, co ho znám, ještě neviděla.
Měla jsem chuť za ním dojít a nějak tak soucitně si s ním popovídat, pak mi došlo, že by to asi bylo maličko od věci. Pokračovala jsem v rozhovoru s Lotty.
“Tak co, splnilo to tady tvý 'očekávání'?” zeptala se mně Lotty, jako kdyby mi četla myšlenky a věděla o tom, jak myslím na nevydařenej seznamovák. Pro Kamilu to byl asi nejhorší týden v životě, pro mně vlastně docela hezkej, v přítomnosti nádherného kluka. Tak na co já si stěžuju?
“Ale jo, šlo to,” maličko jsem zalhala, zato naprosto bez uzardění. “Jen je mi líto Kamily. Nějakej z těch kluků, co ji viděli s tim jejim Mirkem, to prásknul Viktorovi. No je to na něm vidět. Koukej jak má chudák blbou náladu.”
Lotty zašilhala a chtěla tím dát najevo, že osud nějakýho Viktora (kterej je mimochodem i podle ní nejkrásnějším klukem planety) a Kamily ji naprosto nežere. “Klidni hormon, Teo, nemůžeš všecko takhle prožívat.”
A pak nastalo několik dlouhých okamžiků plných neprolomitelného ticha. Neprolomitelného, hnusného, nepříjemně kousavého ticha. Nemám ráda ticho.
Opět mlčky jsme nasedly do autobusu. Vždycky když jsem zatím byla na nějaké škole v přírodě, mávala jsem pensionku nebo hotýlku. Teď se radši ani neohlížím, nemá cenu vzpomínat na to, co bylo.
Snažím se začít nějakou řeč s Lotty, ale ta se tváří, že ji moje řeči vůbec nezajímají a tak radši sklapnu.
Jo, je to super, že byl tenhle týden. Stačila jsem aspoň poznat ty lidi, co jsem se s nima seznámila, nebo jsem měla zájem se s nima seznámit. Dospěla jsem k rozličným závěrům, co se každého jednotlivce týče.
Tak třeba Lotty. Je to těžká osobnost. Člověk vůbec nikdy neví, co si myslí. Je hrozně neprůhledná. A taky když nemá ukecanou náladu, skoro nekomunikuje (například to, jestli Péťa kouří nebo ne se mi z ní vytáhnout prostě nepovedlo). Zároveň je mi ale pořád ze všech těch lidiček ve třídě nejbližší. Je to hodná holka a myslím, že si snad spolu ještě budem rozumět.
Péťa. Hrozně zvláštní holka. Řekla bych, že s Lotty jsou téměř stejné. Jen Péťa má velký rozdíl – nemluví, ani když je v náladě. Radši se zašije někam do kouta s knížkou, případně teda asi cigaretou. Fuj. Jak už jsem ale říkala, děvče je to fakt moc krásný. Nádherný.
Kamila je chudák. Neví koho by nařkla z toho práskačství a hodila to na mně. Nemám jí to za zlé. Zkonstatovat ale musím její namyšlenost a ukecanost. To mi hodně vadí, tahle kombinace je téměř smrtelná. Asi sto padesátkrát jsme slyšeli o jachtě jejího tatínka a o růžovém notebooku, který se skví v jejím pokojíčku. Prostě tu pusu nezastaví a člověk aby se snažil rozlišovat mezi pravdou a lží.
O Leontýnce musím říct, že se projevila jako ještě větší kozička, než vypadá. Celý pobyt se snažila balit každého kluka, kterého potkala. Ze základky je asi zvyklá, že ji všichni kluci berou jako světlovlasou (dobře, tak blonďatou) superstar a tak necítila potřebu chovat se ke gymplákům jinak, než k žákům na základce. Asi udělala chybu, holčinka.
Naopak ten kdo nepřestává velmi příjemně překvapovat je prostě Viktor. Nejenže je krásnej, on je oslnivej úplně celej. A kluka, kterej oslní, najde člověk málokdy. I teď, když sedí vzadu v autobuse a je na něm poznat, že má nakrajíčku, je oslnivě sexy. Ach jo.
V myšlenkách jsem si urovnávala názory na mně blízké lidi ve třídě tak dlouho, že jsem, věřte nebo ne, usnula. Nezamhouřila jsem ale očka na moc dlouhou dobu, protože za několik okamžiků do mně už surově mlátila Lotty, ať vstávám, že už jsme v Praze.
No vážně. Zrovna jsme projížděli centrum, viděla jsem Pražský Hrad a podobně. Naštěstí jsme projeli bez úhony, dokonce do nás ani nenabourala žádná tramvaj, to je výkon, co?
Slíbila jsem mámě, že jí zavolám, až se budem nabližovat, aby vyslala chudáka Ivana na akci “zachraňte Teu od Almary” a on pro mně okamžitě naklusal i s naší starou oktávkou.
“Mami?” ozvu se nesměle do telefonu. Nesmírně mně rozladí, když se neozve relativně uklidňující hlas mojí mamky, ale ozve se kousavá Justina.
“A hele, Teuška ještě žije,” podotkne jízlivě, protože máma zřejmě už doma šílí, že jsem se celý týden neozvala. “Proč voláš? Ty o nás ještě stojíš?” řekla a dostala hrozný výtlem. Moje sestra je neuvěřitelná.
“Nebuď blbá,” troufla jsem si ji požádat o něco nesplnitelného. “a řekni prosimtě mámě, ať pro mně pošle Ivana. Díky moc.”
Justina to houkla na mámu. “A kde teďka jsou? Aby chudák Ivan nejel zbytečně.” slyšela jsem maminu ječet z kuchyně. Tina mi tlumočila otázku.
Řekla jsem jí, že už jsme pod hradem a ona to zase přeposlala dál mámě. Mamka začala šílet, prý už jsme hrozně blizoučko a měla jsem zavolat dřív, z takovou tam bude ivan pozdě... a tak dále.
Tina konečně položila sluchátko.
“To byla tvoje sestra?” zeptala se značně znechuceně Lotty. “Myslím si, že ji slyšel asi celej autobus. Ječela jak siréna.”
Zastyděla jsem se. Vím, že moje sestra je magor. Je to škoda, ale co nadělám. Na to její řvaní do sluchátka jsem už zvyklá do té míry, že to ani neslyším, když to všechny vyrušuje.
Chtěla bych se zdejchnout ze světa. Blbej tejden.
|
|
