Malá holčička
s copánky rozvlátými hravým vánkem podzimu
si s červeným míčkem
pinká.
A v kůži na víčkách
tep tep tep
rudou krví nalitá
žilka
tepe v rytmu výhozů.
Rudý míček, modré nebe
- symfonie kontrastu -
holčička v něm
hledá
sebe
v moři marastu.
Jemná ručka,
pramen mládí,
dáma piková.
Vlásky vánek
časů hladí,
ale nechová.
V dlaních sladkých jako soška z marcipánu
míček rudý praská
v půli.
Ručky štíhlé
třísní pramen
krve matek, otců
shůry.
Anebo zespoda
(spojené nádoby),
koloběh nezastavíš.
A krev se přelévá
zeshora dospoda;
však ty se,
holčičko,
neubráníš.
Žilka praská,
beton třísní
slza krvavá:
slza za matky a za otce;
slza za ošklivost, za krásu;
slza za soudce a porotce;
slza za sebe
a za spásu.
Jemná ručka,
pramen mládí,
dáma piková.
Vlásky vánek
časů hladí,
ale nechová. |
|