Krásný den milé slečny

Tak si představte, co se mi přihodilo. Jistě, s tou mou kráčmerkou jsme byli na nože a po Vánocích, kdy jsme, jak říkáte, Lenko má psycholožko, přinášeli zkázu našim v okolí, jsem si řekl, takhle to přece dál nejde a začínal se do mé Veveřice zamilovávat. Prostě jsem si řekl, že budu na ni hodný a pozorný, tak i k jejím dětem. U mě totiž přesně platí pravidlo, že se mohu zamilovat jenom když dávám. Tak jsem pozvolna za těch pár dnů po svátcích směřoval svoje city k zamilování.

No a představte si, že poslední tři dny na mě v noci někdo opakovaně klepal. Dokonce v jednom případě několikrát za noc. Pořád jsem si říkal, že se mi něco zdá. Ale klepání bylo  ve snu tak sugestivní, že jsem dokonce vyšel jednou na chodbu a nikdo. 

Dneska se mi zase zdálo, jako by někdo zabouchal na dveře. Sice nebylo dnes klepání tak realistické jako předchozí dny, ale stále opakující se příhoda mě nutila přijít záhadě na kloub a tak jsem po čtvrté hodině natáhnul tepláky a vyšel vstříc nočnímu průzkumu.

 Přemýšlel jsem, jestli třeba nechrápu tak mocným fukem, že přes křehké, akusticky propustné panely na mě nebuší sousedky a vida, opravdu na chodbě slyším chrápání.

Jdu po zvuku hluboké pily na schodiště. Nikoho nevidím.

Jasně, někdo byl moc unavený a nedošel domů, musel se uložit na schodech a odpočinout si, až do rána.

Vracím se ke své garsonečce a když se ohlédnu, spatřím světlo ve škvíře dveří té mé kráčmerky. Nespí, pomyslím si. Dřív několikrát si přála, abych za ní přišel, když jsem stával na vlak do Brna a říkala, že byla ráda, tak snad mohu, když nyní nespí, ne? Po pravdě mnou cloumá trocha žárlivosti, jestli k ní zase nepřišel její bývalý, jako mnohokrát už opilý a otravoval ji dole zvonkem, až jej nechala přespat u sebe v chodbičce.

Klepu na dveře mé nejbližší a nic. Už chci všechno vzdát, když zámek se otáčí v náporu klíče a vykukuje hlava ze dveří. Míša - starší dcerka té mé kráčmerky.

„Taky nemůžeš spát, Míšo?“ Usmívám se na ni. Mám ji rád.

„Tady je na chodbě nějakej rachot.“

Dostává se mi smutné odpovědi. „Nó?“

„Jdu zpátky si lehnout, dobrou, Míšo.“

„Dobrou.“

Jsem zase u své garsonky a najednou se na chodbě zase kdesi otevírají dveře, zrovna ve chvíli, kdy můj zámek cvakne. Jsem skrytý za malým výčnělkem zdi. Mám v sobě jakési výčitky, vyplývající z té drobné žárlivosti, a mám pocit, že když mě někdo uvidí, jak ve čtyři ráno bloumám po chodbě, hned dojde k pohrdavému odhalení mé nesebevědomé labilní mysli.

Čekám, až se všechno uklidní.

Přehrávám si v hlavě zvuk a určuji místo, odkud se asi ony dveře otevřely.

Nádeníček.

„Alkoholik“, jak dneska podotkla ta moje sladká začínající láska, ta moje Veveruška. Vzpomínám si, jak říkala, že má takový zlý pohled a taky na Míšu, jak prý se na ni obořila nějaká blondýna, když od něj vycházela a s Nádeníčkem se hádali. Moje mysl sklouzne na vzpomínání a těší mě, když všechny ty moje (tři) holky mohou hrát na mém počítači hry a brouzdat netem.

Vykláním se, zda už je vzduch, tedy chodba čistá. Najednou naproti sobě zkamení dvě hlavy vykloněné v prázdný prostor. Busta ve dveřích Nádeníčka, co se pyšní zlým pohledem, není blond, ale né, má krásné, dlouhé, černé vlasy.

Vlasy té mé kráčmerky.