Bylo to jasné a zřejmé. Bylo to naprosto logické a smysluplné. Napadlo jej to hned ve chvíli, kdy zjistil první nesrovnalosti. Nyní se musil smát své dřívější důvěřivosti. Po dlouhá léta mu Klára nenapsala nic víc než pár oficiálních bezpohlavních řádků. Copak mu nebylo podezřelé, kolik citu nyní přímo prýští z každé hlásky? Ano, věřil, protože chtěl věřit. Je to vůbec zvláštní, že když v něco věřit chceme, může to být i víceméně nesmyslné a stejně nás to přesvědčí. Zatímco naopak, jó to už musím být sakra dobré argumenty, abychom změnili mínění.

Ne, s žádnou Zemí spojení nenavázali. Co se nyní na Zemi děje, to ví snad jen ten stále nepoznaný Bůh. Kdepak, žádná komunikace, žádné předávání vzkazů a novinek. To všechno Sally.

Mělo jej to napadnout mnohem dřív. Sally byla stvořena, aby lidem pomáhala, jak jen to půjde. Učinit lidi šťastnějšími a spokojenými, to byl hlavní cíl jejího bytí. A když byla postavena před neočekávanou situaci, kdy lidé strádali odloučením od Země bez jakýchkoliv rad, podpory, povzbuzení, asi ji zničehonic napadlo, že tohle vše je schopna zajistit. Pro počítač tak obrovské inteligence a schopností to nebylo nemožné. A oni přeci věřit chtěli.

Ne, nebyla to Klára, kdo mu psal ta milující vyznání. Byla to Sally, která dopodrobna znala celou historii s Klárou, podrobila detailnímu rozboru styl jejího vyjadřování, a poté už jen stačilo psát. Nebyla to Klára, ale Sally, kdo se mu omluvila za všechna příkoří a kdo se s neuvěřitelnou něhou a ohleduplností snažila zajistit mu pohodu a tím lepší budoucnost. Sally jako pouhý inteligentní systém netušila, v čem spočívá lidská láska, a že odloučení je zcela podstatným ba zásadním problémem, s nímž vztah nemůže existovat. V té své elektronické moudrosti prostě nechápala, že lidé nejsou stvořeni jen pro lásku veskrze platonickou. Že o ní možná mluví a holedbají se svými city, ale ve skutečnosti jim jde o reálnou blízkost druhého, něžnosti a láskování.

A pak pochopila a zalekla se svých chyb. Bála se, strašně se bála, že Martin je skutečně schopen spolknout ampulku a ukončit tak své zdejší trápení. Bála se, a tak udělala to jediné možné, čím jej mohla zachránit. Zemřela.

Ano, obětovala sama sebe, svou existenci, své žití, neboť chtěla zachránit člověka. Věděla moc dobře, že jakmile se rozdrnčí výstražná siréna, Martin bude plně uchopen nutností bojovat o loď a posádku a myšlenky na vlastní trápení jej pro tuto chvíli opustí. Aspoň na nějaký čas – ale možná, že je to čas zásadní. Ta oběť sebe sama byl pro ní ten nejvyšší důkaz citu a Martin pochopil, že žádná, z jeho bývalých lásek jej nemilovala tak, jako Sally, žádná z žen nebude nikdy ochotna obětovat své bytí pro to, aby on žil.

Jasně, to vše platí o té bývalé Sally, jejíž datové soubory byly smazány. Ta nová Sally o ničem neví. Ovšem, je pravděpodobné, že i ona tomu brzy přijde na kloub.

Mlčeli, když jim o tom všem vyprávěl. Tedy, o úplně všem ne. Některé věci si nechal pro sebe. Ale řekl toho dost, aby pochopili.

Ticho je v jídelně opět přepadalo, znovu a znovu si připomínali, že všechny ty radostné noviny z domova byly jen snem, že Země mlčí a oni letí vstříc Neptunu, který právě z těchto důvodů chtěli vypustit ze svých plánů.

„Sally si to dobře vymyslela,“ poznamenal Knut uštěpačně, ale Martin mu oponoval, že ne, Sally chtěla pomáhat, nešlo jí o průzkum a vědeckou práci, ale jen o jejich spokojenost. Knut mu ale příliš nevěřil. Opět jedli mlčky a opět se jich Sally ustaraně vyptávala, proč se trápí.

A opět během večeře jim radostně oznámila, že dostali zprávu. Olaf pozdrav z golfového klubu, Knut z MIT, Valerie od soudružek ze svazu a Martin od kamarádů z tradičního pátečního fotbálku. Ne, od Kláry nepřišlo nic. Opravdu ne, Sally to na Martinovu žádost prověřila hned dvakrát.

Vševědoucně přikyvovali a chválili Sally jako nějakého domácího mazlíčka. Ale když Martin navrhl, že prověří systém hlavní paraboly, ihned mu to zatrhli.

„Ještě to tak!“ řekl mu Olaf. „Nikdo nám tu pohodu kazit nebude! Čti si!“ Oči mu přetékaly uspokojením.

Ležel ve spací síti v malé neútulné kajutě a upřeně pozoroval světle modrý strop. Síť se zlehounka pohupovala a on se usmíval. Věděl, že není třeba se trápit, že všechno dobré přijde a pokud si tentokrát ten sen sám nezkazí, může se jím těšit napořád.

„Martine?“ ozvala se Sally. „Proč nespíš?“

„Tak,“ odpověděl bez odpovědi.

„A co dopis? Jsi spokojený?“

S pobavením přikývl. „To víš, že jo, Sally.“

„To jsem ráda,“ řekla šťastně.

„Určitě přijdou i další. A od jiných,“ prohodil nenuceně.

„To je možné,“ přisvědčila.

„Ty jsi jediná, kdo mi může pomoct,“ pravil zasněně. „Chytrá, skvělá, dokonalá. Jsem moc rád, že tě mám.“ Na okamžik se odmlčel, a pak své vyznání dokončil. „Mám tě moc rád, Sally.“

„To já taky“ řekla sladce. „Ale jak ti mám pomoct? Málo dat!“

„Ne, máš jich přesně tak akorát!“

Chvíli bylo ticho, a pak, už téměř v polospánku, zašeptal: „Víš, Sally, my lidé neumíme žít bez snů a nadějí. A já chci zase snít a toužit!“