Terka se procházela se svou skvělou kamarádkou Nikolkou kolem místního kulturního domu. Bylo krásné letní dopoledne a ony si ho bezstarostně užívaly. Atmosféru proťalo zvonění Terčiného mobilu. Na displeji blikalo jméno Kačenka. Terka znejistěla – proč ji najednou volá kámoška z druhého konce republiky, která se zná s jejím „net přítelem“? Měly spolu skvělý vztah, ale slyšely se pouze jednou. „Ahojky Kačenko, proč mi voláš?“ řekla s úsměvem a radostí. Z telefonu však slyšela pláč a už to ji vyděsilo. „Teri...Víš co se stalo?..“ Terce se pomalu podlamovala kolena a to ještě nic nevěděla. „Ono... Vítek skočil z okna...opil se se spolužákama a skočil.....“ Tereza málem přestala dýchat, opřela se o cihlovou zeď a ani se nesnažila zadržet slzy. „Cože? Že to nemyslíš vážně? A ....žije?“ vzlykala do mobilu. Niki se na ni starostlivě dívala a snažila se zjistit, co se stalo. „No teď ho odvezla sanitka...viděla jsem tu kaluž krve, buď ráda, že tu nejsi.... Já nevím, co mám dělat....“ na chvíli se odmlčela. Tereza taky nevěděla, jen se sesunula podél zdi. „Kdyby něco, dej vedět.“ řekla z posledních sil a radši ukončila hovor.

Nedokázala Niki říct, co se stalo. Nechala ji v nejistotě a obavách stát v její blízkosti. Byla v úplném transu. Nechápala to, její svět se točil a zároveň zastavoval. Její srdce se svíralo při spojení Vítek – okno – pád...  S Vítkem si intenzivně psala asi 2 roky. Byl z velké dálky, takže se ještě neviděli osobně. Nebyl to ani cíl jejich přátelství. Byli si „jen“ oporami a profesionálními vrbami. Znali se hodně a měli se rádi. Nezúčastněný člověk by zřejmě tohle přátelství nedokázal pochopit – tu intenzitu, krásu, city... Oni to chápali a to stačilo. Tereza se stále neuklidnila , ale někde v koutech své osobnosti našla síly vše říct Nikole. Ta ji zaskočeně objala a pomocí kapesníčků se ji snažila zkulturnit. „A neměla bys tam jet? Pojď, půjdeme domů, potřebuješ si i odpočinout“. Řekla a něžně ji nabídla rámě.

         Přijala a nechala se dovést domů. Sama by to asi nezvládla. S Niki se rozloučila, protože chtěla být sama. Ta to sice nesla těžce, ale na druhou stranu ji chápala. Terčiny kroky nevedly do postele, ale přímo na internet. Z detailů na icq získala číslo na Vítkova staršího bratra Honzu a čekala na načtení stránky idos.cz. Ten pro ni kupodivu měl dobrou zprávu – autobus směřující do Liberce jí jel za hodinu. Na uvažování o tom, jakou dělá kravinu a jaká je to náhoda, že jede něco na vzdálenost 400 kilometrů právě teď, nezbýval čas. V rychlosti načmárala dopis rodičům s nadějí, že to snad pochopí. Sbalila si několik věcí v čele s penězi, mp3 a pitím(cesta bude dlouhá) a vyletěla z domu.

         Dlouhá opravdu byla, ale ona ji ani moc nevnímala. Trávila ji dvěma protichůdnými činnostmi – pláčem a spánkem. Spolucestující ji zřejmě považovali za dnešní ztracenou generaci – za zkaženou mládež – nejlépe feťačku nebo přímo děvku. Jí to bylo jedno, její myšlenky létaly jinými světy. Po několika hodinách dorazila na nádraží. Byl už večer, kolem docela prázdno. Neměla odvahu ani sílu hledat sama nemocnici a proto vytočila uložené číslo. Honza ji sice neznal, ale věděl, o koho jde. Byl dost překvapen, že přijela. Cítil, že nemá smysl Terezu nechat samotnou bloudit neznámým městem a proto pro ni dojel a dovezl ji do nemocnice. Tam se ihned seznámila i s rodiči. „Ty jsi ta ze Zlína, že?“ řekl jí táta, když ji pevně tiskl pravici. Zdvořile se usmála a neskrývala slzy. V této společnosti se za ně ani nemusela stydět. Chtěla jít za Vítkem, ale nemohla. Nebyla totiž rodinná příslušnice. Tak tam jen stála a čekala na nové informace. Honza by si s ní povídal, ale ani jednomu to nešlo. Ticho najednou ožilo. Kolem se začali hemžit doktoři a rodina panikařila. Nikdo nevěděl, co se děje. Rozhřešením bylo dlouhé všeříkající pípnutí přístroje.