LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #45144
Autor:	masáček
Druh:	Denní (s)potřeba
Kategorie:	Próza/Na pokračování
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	26.11.2007 07:10
Počet návštěv:	1016
Počet názorů:	5
Hodnocení:	4

Někdy je dobrý moc nepřemejšlet,

ale nemělo by to trvat dlouho, může se ti to vymknout z rukou a přemýšlení už pak nenastartuješ.
Sedím ve svým soukromým bijáku, zírám na ROMing, chechtám se. Cpu se azzu po tatarsku, který je dobrý, neboť vařím skvěle a tenhle recept už vylepšuju víc než dvacet let. Otevřená sedmička se jmenuje Syrah-Bonarda a narodila se v San Juan. Chutná trochu po švestkách a černém rybízu a drhne o jazyk. Film se mi líbí, stejně tak jako moje soukromé kino „Argentina“. Chodím do něj často, neboť je dva kroky od mé postele.
Ten biják mi udělal radost a zase jsem si uvědomil, jak málo lidí kolem mě si dovede představit, že by mohli být někým jiným a žít tak. A ještě méně lidí to dokáže udělat. Možná ani ne žít jako někdo jiný, stačí žít opravdu svůj život. Bez pout a naplno.
Tady v Chacu se taky mění všechno jen pomalu. Lidi mají těžkej život, a když už se jim zdá, že vylezli alespoň o kousek vejš, nechce se jim zpět a zabalej to. Brání se zuby nehty všemu, co by je na tom konci jejich života mohlo poslat zase dolu. Nevěří, že budou ještě další životy, kde by to celý mohli sjet ještě jednou, a líp. Brání si to svý „malý nebe“ někdy férově, někdy ne a bojí se přeřadit, aby se ta jejich kára, kterou se naučili jakž taž řídit, moc nerozjela a nerozbila se někde o první strom. Zapomněli, co je to odvaha, i když ji potřebovali a měli celej svůj život. Najednou je konec. Porážka, která je na tom konci čeká, je neodvratná a bohužel spíš ve smyslu jatečním než bitevním (díky, pane Škvorecký).Taková, co čeká všechny, kteří měli celý život odvahu měnit svět, a pak na ni zapomněli…
Je to tak, když už se nám podaří prožít se na práh smrti, koncentrujeme všechno, co jsme v sobě celý život hromadili. Ne každý má to štěstí se osvobodit od pout všednosti.
Zuzana Samuel je má bývalá žákyně, je jí 72 a mam ji rád. Je Slovenka, ale pochází z Bulharska, její sestřenice Julie je jen o něco starší a je Slovenka z Prahy a taky z Bulharska. Mají za sebou život plný změn. Jsou to dobré duše. Julie s sebou přivezla slovenský pár, který stále spěchá a neuvědomuje si, kolik má času. A já je v tom jejich spěchu ještě podporuju a tisknu jim Lonely Planet a radím, jak vše zvládnout co nejrychleji, i když si myslím opak. Každý na to ale musí přijít sám.
Seznámil jsem se s jedním harmonikářem, je trochu na ženský, rád si přihne a jmenuje se Alberto Brzeznianskiewicz a jezdí po Argentině a hraje na garmošku. Je potomek Poláků z Ukrajiny, modrooký, blonďatý, se širokým slovanským obličejem, se slovanskou duší a hraje na svou garmošku tak, že se ta muzika zarývá do srdce. Nikomu nic nedluží, nikdo nic nedluží jemu, hraje a miluje.
Padli jsme si do noty v jednom baru. Koukal na mě, co tu hledám, a já zas obdivoval jeho umění.
Měsíc je den ode dne větší a jedna kamarádka mi napsala, že ve svém psaní vařím z vody. Nevařím, vážně, jen píšu o tom, co zažívám, a dobře vím, že toho není mnoho. Divila se, že jen popisuju to kolem, své pocity nechávám někde mimo. No, ale to přece není pravda, tohle všechno není o ničem jiném, než o mých pocitech. Na úkor příběhů a dobrodružství.
Alberto „Gringo“ Brzeznianskiewicz hraje na svou harmoniku a já se v duchu snažím pochopit všechny ty lidi kolem sebe, i ve filmech, které sleduju ve svým soukromým bijáku, a
prožívám s nimi jejich život a dobře vím, že někdy je dobrý moc nepřemejšlet.

Epilog

-rm-

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'masáček', 17.05.2013 22:17.