Do Štědrého večera chyběly dva dny. Z hlavní zabočila autem na příjezdovou cestu k makru. Silnicí se táhl plechový had z aut, které pomalu polykalo obrovské parkoviště. Nechtěla věřit svým očím, když zahlídla volné místo. Pomyslela si, že ji snad ta dnešní smůla alespoň pro tentokrát opustila a bravurně zaparkovala. Nechval dne před večerem a neříkej hop dokud nepřeskočíš. V nejbližším přístřešku na vozíky nebyl ani jeden. Třásla se vlezlou zimou, kabát si nechala v autě. Noha jí bolela jak čert. Natržený lýtkový sval ještě nebyl zahojený a za dnešek už toho nachodila vzhledem k tomu zatrolenýmu zranění až dost. Přeci nebude pajdat po parkovišti a prát se s lidma o košík. Nikdy se nemodlila, ale někdy zkoušela přeříkávat pozitivně laděné mantry: „Za chvíli někdo přijede s prázdným košíkem, zavřu oči, napočítám do pěti a někdo přijede.“ Mantra fungovala. A tak se opřela do vozíku a vyrazila do jámy lvové.

Neměla ráda supermarkety. Ta přemíra zboží ji zneklidňovala. Zjišťovala, co všechno nepotřebuje k životu a co všechno jí tady nabízejí. Lákavě naaranžované a výhodně zlevněné. Stačilo jí projít řadou regálů a v jejím životě se objevil chaos. Ještě poměrně s klidem zvládla prohlédnout textil. Dalo se tu najít jednoduché bavlněné tričko. Sportovní potřeby jí vadily. Šunty, které člověku sport spíš znepříjemní. Zázračné posilovací stroje z televizních reklam. Ty, co dokážou z tlouštíka za pár dní udělat manekýna. A ještě se dají snadno schovat pod postel či do skříně. Někdy ji napadalo, že pod postelema už musí mít lidé naskládanou celou posilovnu. Kancelářské potřeby. Knihy. Encyklopedie o víně či koření, kuchařky a herci, herci a skandály, seriály v knižní podobě, nevkusně ilustrované dětské bláznivé pohádky se zvukovými tlačítky. Nerada tady vybírala knihy. Ale teď ji jeden titul zaujal:“ Sommerová - O čem ženy (ne)sní.“

O čem snila ona? K čertu se sněním. Vysněné životy jsou k smíchu. Ona chtěla žít krásnou přítomnost. Přítomnost, která pozvolně přechází do budoucnosti a ze které se může bez ostychu ohlížet i do minulosti. Jenže ta jí poslední dobou nevycházela. Nějak se kolem ní věci bořily. Tahá za sebou nemocnou nohu. Proč jí, sakra, praskají svaly? V momentě, kdy šťastně pobíhá po kurtu a s veškerou vervou a temperamentem buší do míčku. Jen tak prostě napraskne. Měsíc pak byla přišpendlená doma v křesle a bezmocně přihlížela, jak kolem ní ubíhá všední život. Dobře, tak tedy nemůže chodit. Není jediná na světě. Se vším se dá poprat. Začala číst. Dokonce básně. Jenže tím se dostala do jiných světů. Začala prožívat životy povídkových hrdinů, snažila se pochopit myšlení jejich autorů. Ztotožňovala se s nimi. Často ji až zabolelo u srdce, to když dokázala pochopit tu bolestnou krásu, kterou kdosi svěřil příběhu.

Do oka jí padlo cihlové povlečení s medovými medvídky. Teplé barvy ji zahřály a zalil ji pocit měkkého doteku příjemného flanelu. Co kdyby je koupila holčičkám? Ano, dala je do košíku. Popojela jen pár metrů a dohonil ji zase ten pocit viny. Vždyť mají několik povlečení, vybavila si sloupeček naskládaných látek ve skříni. Je nutné vyhazovat peníze za další? Polil ji pot. Taková blbost. Co je špatného na tom koupit nové povlečení?

Pocit viny. Sestra na rehabilitaci, ta kouzelnice, co má čarovné ruce, ta co ví, kde se skrývají všechny její bolesti, ta jí to řekla. Bez zaváhání. „Svaly na lýtku – to znamená pocit viny. Máte pocit viny.“ Neřekla: „Jste něčím vinna“. Jasně řekla: „Máte POCIT viny.“

„Věř si přece trochu! Koupit flanelové povlečení není nic špatného. Lepší, než zase hračky, kterých už máme beztak plný barák,“ nařizovala si v duchu a už s větší jistotou přibrala dvě krémová bavlněná prostěradla.

Minula elektroniku, kuchyňské potřeby. Potěšila se pohledem na nerezový koupelnový program. Nic z toho nepotřebuje, nemusí se nijak rozhodovat.

Kancelářský stůl. „Nemáš o nic zájem. Nezajímám tě, nezajímá tě náš společný život. Nic neděláme společně, každý si žijeme svůj vlastní život,“ vypluly jí v mysli věty, které teď tak často slýchala. Naposledy se pohádali kvůli stolu. „Říkal jsem, že jsem viděl hezký stůl. Neprojevila jsi žádný zájem. Dělej si co chceš!“ pokračovala v hlavě vzpomínka na manželovu lamentaci. Přišlo jí to absurdní a nesmyslné. Tady nešlo o ten stůl. Prozvonila ho mobilem. Bála se co bude. Bude mít zase ten odměřený hlas? Nejspíš ano. Poslední dny nedokázala odhadnout, jaká bude situace.

„Mají tady hezkej stůl, se šuplíčkama. Ani není drahej.“

Nemýlila se. Když zavěsila, přišla si jako nic. Jako nepotřebné nic.

Prášek na praní. Dala si do košíku ten největší, přidala nějaké kartáčky, zubní pasty, šampony. Co jiného koupit sestře, kterou už několik let živí rodiče. Doktorku práv. Zase si uvědomila tu hroznou bolest, kterou máma s tátou musí prožít, když vidí svoje dítě, jak se pomalu samo ničí. Neláska, alkohol, život naruby. Co bude až naši nebudou? Neuměla si na to odpovědět. Přihodila do košíku nějaká mýdla a cíleně o tom přestala přemýšlet.

Teď musí koupit toho fialového slona. Byl opravdu hrozný. Veliký fialový a neuvěřitelně drahý slon. Ale bylo to vánoční přání. Rozhlédla se nesmyslně jestli někdo nevidí, že tu příšernost přidává na hromadu věcí. Bylo to zbytečné, slon nešel nikam schovat. Nepřehlédnutelně seděl na košíku a svítil fialově do světa. Sklopila oči, když ji míjel mladší pár. „Buď hrdá, nestyď se za sebe. Je to nesmysl. Můžeš si toho slona zdůvodnit před celým světem,“ řekla si pevně a vztyčila hlavu.

Na rohu regálu s drogerií si paní vybírala pánský parfém. U ucha měla telefon a radila se: „Tak já nevím, který teda mám koupit? Ten modrý je příjemný, moře. Ale hnědý taky není špatný. Vůně cedru. Počkej, zelený?? Ten tu nevidím..,“ nakláněla se hlouběji do regálu. „Tak já vezmu ten modrej, jo?“ zaklapla telefon. Byla to příjemná padesátnice, štíhlá, velmi přirozená i elegantní. Koukla na fialového slona a jakoby omluvně řekla: „Dcera po mně chce, abych mladýmu koupila parfém. Vezmu modrej, vždyť je to vlastně fuk. Můj dárek to není.“ Obě se na sebe usmály a ještě chvíli očichávaly modrý, hnědý, červený. Ke slonovi putoval hnědý. Ten bude pro tátu. Měla ho se dřevem spojeného. Vybavily se jí všechny ty stoly, skřínky, letadýlka, větrníky, které táta dokázal vyrobit na své cirkulárce za chatou. Vždycky když pak přišel se skoro hotovou věcí, hvízdnul. Hvízdnul s otazníkem na konci a s rozzářeným obličejem čekajícím pochvalu. „Tak co říkáte, čpavkové?“ a ukazoval chlapa s klikou a vrtulí. „Toho dám támhle nahoru a bude tou klikou roztáčet vítr.“

Potraviny vynechala. Na to dneska opravdu neměla sílu. Znala ten hrozný pocit, když stála před regálem s mléčnými výrobky. Tisíce různých jogurtů, které ani jogurtem nebyly.  Jídlo koupí až doma. Tam už jde po paměti a ví kam sáhnout.

Stoupla si do nekonečné fronty. Zrovna její pokladní řeší nějaký problém a už dobrých pět minut nenamarkovala ani položku. „Že já si umím vybrat vždycky tu „nejlepší“ pokladnu!“ pomyslela si. Ale rozhodla se už k jiné nepřecházet, protože dobře znala zákon schválnosti. Apaticky snášela frontu i všechno neštěstí, které ji poslední dobou potkávalo. Dva dny do vánoc, doma není nic připraveného, dárky trochu nakoupila až dnes, jídlo nemá žádný. Ale to by ani nevadilo. Nejhorší jsou ty manželovy studené pohledy. Moc chtěla, aby to tak nebylo. Aby ji byl schopen přijímat takovou, jaká je.

Když konečně zaplatila hromadu peněz, dostala k faktuře lakonickou informaci: “Venku vám na to dají láhev šampaňského a kapra“. Bezva. Šampáňo zapomněla koupit, to se hodí. Kapr se taky hodí, nebude muset druhý den jezdit po všech čertech. Byla docela potěšená.

Jenže… zase jenže, ale, bohužel… Proč se vždycky něco nepovede? Kapra dávali jen živého. A lidi ve frontě už byli netrpěliví a spěchali. Nervozita vánoc. Představila si, jak kapr v autě lapá dvě hodiny po dechu. Copak k tomu všemu neštěstí, co na světě je, ještě může nechat trápit se kapra? „Prosím vás, buďte tak hodní, klepněte mi ho.“ Mladík se sítí v ruce ji nekompromisně odmítnul.

O kus dál stáli dva prokřehlí chlapi ve vaťácích s kulichem na hlavě, podupávali a foukali si teplý vzduch do dlaní. Prodávali stromečky a něčemu se zrovna smáli. S pláčem na krajíčku, s fialovým slonem a třesoucí se zimou u nich zastavila. Jeden z těch dvou na ni upřel své oči. Ani mu nemusela vysvětlovat, co vlastně chce. Napřáhnul ruku pro kapra... a v momentě bylo hotovo. „Paní, přeju vám šťastné vánoce. Hlavně hodně štěstí. HLAVNĚ HODNĚ ŠTĚSTÍ! Opravdu,“ říkal velmi naléhavě, když jí předával tašku se zabitým kaprem. Hleděl na ni svýma očima a ona v tu chvíli nedokázala vnímat nic jiného, než ten jasný upřímný pohled a zvuk uklidňujícího hlasu.

Až když si v autě pustila rádio a z něj se ozvaly tóny barokní hudby, uvědomila si, že to byl anděl. Byla ráda, že mu tam nechala to šampaňské. Andělé snad přeci také slaví Nový rok.