LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #4449
Autor:	Sambawa
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	20.03.2004 22:53
Počet návštěv:	968
Počet názorů:	13
Hodnocení:	10

Krize duševního vývoje

Miluju Edgara. On mě ne.
Spíme spolu.
Já se s ním miluji, on mě šuká.
Šuká mě a pak ještě další děvčata. Vím to, a on ví, že já to vím, ale dělá, že šuká jenom mě a že já nic nevím. Když mu řeknu, že to vím, dělá ze sebe blbečka a tvrdí, že jsem paranoidní. Ví, že nejsem paranoidní, ale chce, abych tomu věřila. A já dělám, že tomu věřím, protože ho miluju a nechci, aby mě opustil. Kdyby mi řekl, že šuká i další děvčata, ke kterým cítí to samé co ke mě (to znamená že nic), možná si myslí, že bych ho opustila, ale já si myslím že ne. Nebyla bych pro něj velká ztráta, ale bylo by to trochu nepříjemné, protože by musel shánět náhradu. To v jeho případě není velký problém, ale přece jen zpočátku se musí víc snažit, aby na jeho kecy děvče skočilo a nějakou dobu s ním vydrželo. Málo kdy s ním děvčata vydrží spávat víc jak pár měsíců, protože se brzy začnou nesnesitelně trápit a odpadnou. Já se trápím 5 let a někdy je to nesnesitelné. Žádnou dívku jsem s ním v posteli neviděla a přesto vím, že tam s ním bývají. Možná to s některou táhne taky pět let, možná i déle, a já o tom nevím. Možná je děvče, které ho miluje úplně stejně jako já, a neví, že jsem. Anebo ví, a přesto...
Hra by přestala být hrou, kdyby řekl, že spává i s jinými děvčaty, kdyby řekl, že pro něj nic neznamenám, kdyby řekl, že to radši skončíme, než abych se trápila, ale to nikdy neřekne, ani když najdu pod jeho postelí cizí kalhotky, náramky a různé dámské věcičky. Vždycky se tváří velmi velmi udiveně a diví se, kde se to tam vzalo. A pak tvrdí, že je to moje a že to tam dávám schválně, abych ho vyzkoušela. A já vím svoje a říkám mu, že on ví nejlíp, kde se to tam vzalo. A pak už neříkám nic, protože ho miluju. Takovou strašnou hru spolu hrajeme. Mám ji od začátku prohranou, protože ho miluju, ale on mě ne.
Miluju Edgara. Proto bych měla spát i s dalšími muži. Abych to vydržela.
Budu tě milovat, když budeš chtít. Řekla jsem Robertovi cestou k němu domů. Je ženatý, úspěšný, bohatý, empatický, inteligentní a tlustý. A má tři děti. Nemiluje mě, ale má mě rád. Mohla bych ho mírně milovat, kdybych se pro to rozhodla.
Budu tě milovat, když budeš chtít.
Jak to myslíš?
Budu se na tebe těšit a čekávat na tebe v barech.
Usmál se na mě. Hezky se na mě usmál. Jako bych byla roztomilá.
"Stejně budu. Jinak to neumím."
Budu si představovat, že ho miluju, abych s ním mohla spát. Budu s ním spát, abych mohla spát s Edgarem. Edgara miluju. Nesnesitelně. Čtyři roky jsem nebyla schopná ani ochotná vyspat se s někým jiným. Ale teď se z toho nevyvlíknu. Robert mě veze do svého paláce.

Naposledy jsem tam byla před šesti lety. Děti na fotkách vyrostly, zrovna tak jako stromy na zahradě. Kanadské javory s červeným listím co neopadává ani v zimě a vyhřívaný bazén, v němž se děti v létě nekoupu, protože jsou s matkou na letním bytě ve Francii.
Rozložil gauč v obýváku, pustil Dead can dance, zeptal se mě jestli nemám hlad a jestli si dám něco k pití a odešel do koupelny. Televize běžela bez zvuku. Běžela jakási reality show, v níž si skupinka krásných Američanů hrála na kmen, který se snaží přežít podmínky opuštěného ostrova. Závodili, kdo sní dřív tlustého červa, kterého před tím vylovili z vyleštěného akvária a kamera snímala jejich šklebící se sebezapření, s nímž červy polykali.
Vrátil se z koupelny v bílém županu a zapálil svíčky.
Tak se to dělá. Aspoň já jsem to tak dělávala, když jsem ještě nemilovala Edgara. Viděla jsem to tak ve filmech.
Pak jsem šla do koupelny já. Vrátila jsem se nahá.
Nebyl tam. Dělal, že něco dělá ve vedlejším pokoji. Šramotil. Lehla jsem si do postele. Červi byli sežraní. Krásní Američané na pustém právě dojídali krysy. Pak se s pochodněmi prodírali pralesem a nakonec u ohně psali na lístečky tlustým fixem jména. Kamera zabírala jejich výrazy ve tváři. Nakonec jakási Ramona, jejíž jméno se na lístku objevilo nejčastěji objala všechny členy kmene Američanů, zamávala jim, vzala si bágl a pralesem se prodrala až k vrtulníku, který ji pravděpodobně odveze zpátky do Amerického bytu s masážní sprchou a internetem. Robert šramotil a byl nervózní.
"Jseš nervózní."
"Nejsem nervózní."
"Tak co tam děláš?"
"Ale nic, to je jedno."
"Dávaj reality show."
"Neznam."
"Já taky ne, ale dávaj to."
"Jo?"
"No."
"Já tě neslyšim"
"To je jedno."
"Co?"
"Že to je jedno!"
"Co?" Stál ve dveřích a pobaveně se usmíval tomu, jak křičím.
"Co- co?"
"No když je to jedno, tak je to jedno. Já sem myslel, že to bylo něco důležitýho."
"Ne, nebylo. Dávali reality show. Ale už ji nedávaj."
Sednul si na postel a drbal se na noze. Když se Robert drbe na noze, šramotí a říká "co", vím, že není ve své kůži a on ví, že to vím. Tak se bavíme jako paka.
"Dobrá muzika, co?"
"No."
"Nebo tam mám dát něco jinýho?"
"Ne, tohle je dobrý."
"A co ty svíčky, taky dobrý, co?"
"No, udělals to tady romantický."
Vypnul televizi.
Byl smutnej. Hladil mě. Měl velký teplý ruce a těma mě něžně hladil. A líbal mě. Nic jsem necítila. Jenom jsem věděla, že se mi scvrkly bradavky jako švestky a že jsem vlhká. Kdybych občas zasténala a přicucla se k němu, vypadalo by všechno v naprostém pořádku. To je průser. Chci to mít rychle za sebou. Jenomže Robert je něžnej, pomalej a hravej. Dělám psí kusy, aby byl co nejdřív a přitom brečím. Toužím po Edgarovi a jeho brutálním chladu. Toužím po modřinách, puštený televizi a jeho zlatavěopálený hebký kůži, které bych se nemohla nabažit. Čím dýl mě Robert hladí, tím víc jsem zoufalejší. Něco se se mnou stalo. Ale kdy? Předstírám orgasmus. (už asi po třetí). Únavu předstírat nemusím. Rozednívá se. Robert se kolem mě ovine a já počkám až usne. Pak odejdu. Tak se to dělá.

Probudila jsem se ve vedlejším pokoji na (nerozloženém) gauči. V hlavě prázdno, v puse jak kdybych spolkla psí chlupy, tělo obalené cizími pachy.
"Spinkej." Co to je spinkej? Říkal spinkej. Mluví na mě po ránu. To je divný. Měla bych vypadnout. Chci vypadnout. Edgare jsem tady kvůli tobě. Abych tě přežila.
Sedl si ke mě na gauč a pohladil mě po ruce.
"Kde ses tady vzala?"
"Já nevim." Nechtěla jsem se na něj dívat. Chtěla jsem odejít.
Usmíval se. Myslela jsem si, že ráno chlapi nemluví, natož aby se usmívali a byla jsem zvědavá, co bude dál.
"Chrápal jsem?"
"Ne, ale jsem zvyklá spát sama."
Vzal do prstů mý vlasy.
"Půjdu domů."
"Jseš nevyspalá. Je teprve půl osmý."
Přejel mi prsty po břiše. Rezignovaně jsem ho nechala. Ať si se mnou dělá co chce. Nebavilo mě to. Bylo to příliš samozřejmé, předvídatelné. Všechno, co jsem kdy chtěla od Egdgara a čeho on nebyl schopen. Nechci to od Roberta. Zahrála jsem orgasmus.
Chci domů, ale nedokážu vstát.
"Půjdu domů", řekla jsem už po třetí.
"Odvezu tě."
"Ne to je dobrý. Dík."
"Ode mě nebudeš jezdit tramvají."
"To je přece jedno".
Nechtělo se mi domů, ani zůstávat. Jenom jsem nesnesla tolik pozornosti.
Byl smutnej.
"Hele ty si asi myslíš, že to je pro mě jednoduchý, vzít si sem ženskou. Že to dělám běžně. Ale ono to pro mě vůbec nebylo snadný. Naposledy jsi tady byla ty před sto lety. Nedělám to. A vůbec pro mě je těžký dělat takový věci s ženskýma, když je na tom Katka tak jak na tom je. A mě připadá, že si myslíš, že je to normálka.
"Proč si myslíš, že si to myslím?"
"Nevim, připadá mi, že to bereš, jako by to nic nebylo. Jako když si jdeš koupit do krámu rohlík. Tak mě to trochu mrzí. Já vim, že to zní divně, ale já jsem rád, žes tady, protože tě mám rád. Fakt."
Neunesu to. Měla jsem vypadnout hned. Nebo sem vůbec nechodit.
"Jak ti je?"
Měla bych něco cejtit, ale mám v sobě jen bezbřehou prázdnotu. Je mi trapně, ale nemám sílu nic hrát, protože by to bylo ještě trapnější.
"Mám v tělě studenou břečku."
Usmál se na mě. Smutně se na mě usmál.
"Jseš ve vzduchoprázdnu."
"Jo".
"To mě mrzí."
"Hele bylo to s tebou opravdu fajn, ale já když budu upřímná, tak jsem na tom v poslední době tak, že jenom oddaluju sebevraždu. Můj život je jenom o tom, že ji pořád odkládám na neurčito a někdy na to i úplně zapomenu. To si myslim, že jsem šťastná."
Nezvládla jsem to. Zhroutila jem se. To jsem nechtěla. Držel mě v rukách a nechal mě brečet.
"Já to znám. To jsem měl před 4 lety, ve třiceti. Nic nemělo smysl. Práce, děti, žena, peníze, nákupy, furt dokola. Nebejt dětí, napálil jsem to do sloupu. Jezdil jsem po Praze a každou chvíli měl myšlenku, že to někam naperu. Hrozný. Ale pak to prostě nějak přešlo.
"Jak?"
"Já nevim. Prostě jsem to nějak vydržel díky tomu, že na mě byli závislí tři lidi (teď už 4), a nějak jsem se smířil s tím, že se prostě zařadím zase zpátky do tý společnosti. Najednou mi to nepřišlo tak strašný."
"Na mě nikdo závislej neni. A ůplně přestávám rozumět vztahům. Nevim proč ses na mě ráno usmíváš, a proč tě mrzí, když je mi mizerně a proč je nebe modrý a proč jezděj lidi na dovolený. Nic nemá smysl."
"To se ti jenom zdá, protože teď je ti blbě. Ale někdy ti bylo taky dobře, ne?"
"To jsem si jenom myslela. Teď to vim. Byly to přeludy. Co mě těšilo dřív, to mě už nebaví."
"Přeludy. Ale žilas je, a těšily tě. nemyslela sis, že to tehdy byly přeludy."
"Ne to ne. Ale teď nic nemá smysl. Nemůžu najít nic, v čem bych si připadala šťastná."
"Ani trochu? Ani na chvilku?"
"Ale jo. Na chvilku." Neznělo to moc přesvědčivě.
"No vidiš, a pro ty chvilky se žije. Já jsem to taky nevěděl a myslel jsem na sebevraždu. A nikdo mi to nedokázal vysvětlit.
"Já vim. Já sem žila pro chvilky s Edgarem, ale už je jich čím dál tím míň. A už skoro ani nejsou hezký..."
A proto jsem taky tady. Chtěla jsem tě lehce milovat. Ale nejde to. Chtěla jsem tě konzumovat a vyplivovat, ale nejde to.
Měl vlhký oči a červený nos. Jakoby mu bylo do pláče.
"Mě je teď hrozně. Mám krásnou ženskou v posteli, po roce. A ona se mi rozbrečí, že nechce žít. To je strašný. Já jsem to takhle nechtěl. To je jak kdybych zneužil toho, že ti je tak mizerně."
"Co kdyby to bylo obráceně? Já třeba chtěla zneužít tebe. Pověsit se na tebe, abych přežila. No?"
"Víš, že je to kravina."
"Bylo to i moje rozhodnutí jet k tobě a vyspat se s tebou."
"To se teda pleteš."
"Ty si snad vážně myslíš, že kdybych nechtěla, tak bych sem jela?"
"No ja nevim."
"Tak vidiš."

Epilog

Pohladil mě po ruce, přinesl mi věci z koupelny, otevřel mi dveře od auta, a zavolal asistentce, aby přeložila schůzky s klienty na jindy. "Z rodinných důvodů," hlesl do mobilu, zařadil jedničku, vycouval z parkoviště a pak se mě zeptal: "Jaký místo máš nejradši?"
Tak z tohodle se nevyvlíknu, budu si muset vzpomenout.

Počet úprav: 5, naposledy upravil(a) 'Sambawa', 21.03.2004 11:32.

Názory čtenářů

20.03.2004 23:45

Igor_Indruch

To se nám tady najednou roztrh s prozaiky pytel, nebo se nám jen stávající prozaici roznickovali? To bych vážně rád věděl. Tohle je téměř skvělé. Dobře napsané, působí autenticky (nebudu do toho šťourat :o)), akorát uprostřed malinko rozvláčné. A jak to, že se s Edgara stal najednou Egon? Konec by mohl být lepší. Ale i tak je to fajn. Tip.

20.03.2004 23:50

ladislavfaith

ty dialogy mi moc nesedej pordle me se dají napsat lip. ale jinak je to genialni a strasne pravdivy, fakt jak ze zivota. cetl jsem to uplne omračenej s jakou presnosti to bylo napsany. pripojuju TIP

21.03.2004 00:02

pilgrim

No, až na pár přeťuků a čárek docela hustá věc.

Proč to vlastně po sobě lidi tak málokdy čtou? To jim nezáleží ani na vlastní tvorbě, aby jim stála za korektury?

21.03.2004 00:23

Igor_Indruch

To je normální - neznám větší vopruz než dělat sám sobě korektora :o))

21.03.2004 07:39