Rukou jsem si stínil obličej - něco jako hra na klavír ale méně snové
Stínová  Světlem mi obtáčela prsty
Ruce z posledka vysoko v horách za krk jsem ti dýchal  Uvědomil jsem si  Mi tě promítnou

Asi jsem tě poznal
takovou jakou jsem chtěl
Chodila si skrze listí
a vůbec ti to nevadilo ani neřezalo
Pozoroval jsem to
a nepřestával se divit a smát
Taky trochu se zatajeným dechem -
Bylo to vábivé  A když jsem chtěl cítil jsem
to vše na jazyku
Velice dovedně si to dokázala namalovat

Dehtové zdi - jsou plíce hospody
Vzpomněl jsem si na padající ptáky
a na Paula  Vždy to byl můj milý surrealista  Poskládaný z drobounkých pírek

Myslel jsem na Soňu - byla to velká láska
naposledy mluvila ze spaní když ji bylo jedenáct let
Ostatně je to každá dívka na kterou se nesmí zapomenout
Ta láska - zoufale velká - neudržitelná
Vydýchali jsme ji naráz a zůstalo po ní jenom pár dní
neumím je vypravět ale vždy když vidím někoho prstem malovat
do dechu skla v autobuse jakoby se mi chtělo slzet

Stála si pod střechou města pořád stejná
omámená pro ticho
a bála ses mi cokoli říct
Vlastně už vím že nejvíc jsem se bál toho úsměvu
a taky opuštění které člověk nechá za sebou
v přibližujících se kolejích
Divoká odloučení a ve vzduchu bylo cítit modravé syčení plynu
dotekových lamp  A nebo možná taky nechám si tě zmást

Má vlastní bílá díra v ledu  Je rozdrásaná a láme se  Jezerem studená jako každý dotek
má chladivá a potopená až na dno v rukou ledové krystaly se zabodávají a já přestal dýchat ač rybou  Tou rybou která opírá se o hladinu jezera svými křídly

Nechal jsem se unášet galantními slavnostmi
a pročesával ti vlasy  Ale nikdy si o tom nevěděla
A pak na nábřeží jsem si posedával a koukal na řeku
představoval si tě jak spíš a řeka to asi věděla
odkolébala mne ukolébavkou a já plynul s ní
a prohlížel si všechny ruce a nohy které se protínají
při tomto posledním křtu na který ne a ne zapomenout  Ponoření drtí svá dna
Vlastně to nevadí bude zima  Všechny prosby protáhle
zamrznou rampouchy namáčené do vitacitu tato dávivá
půlnoc z dětství mi zase jednou připomene proč si žádnou modlitbu nepamatuju
až do konce

Město je stejné jako před dvěma roky
dráty ho roztínaj a s gabrielou
připomínám si vůni limonády a vůni květin  Ano to vše
se mi tehdy zdálo a já to uchopil a přetvořil
na med  Město je stejné dýchá svými dráty
a pod nimi se žije a kamenné mosty a kamenní svatí
jednou za noc příjdou a procházejí se
po drahách peřin kam až naše představy nedohlédnou

Všechno jsem to chtěl říct
a nemohl spát až když svítalo dokázal jsem
napsat posledních pár slov
Byla vlastně obyčejná  Ovšem jako vždycky
dokázal jsem je říci jenom se zavřenými víčky
Pak jsem si na okamžik představil pár stromů topolů
a jejich kůra jako zkřivená kůže co už nedokáže promluvit
se mi zadírala víc a víc pod nehty
Všechno jsem ti to chtěl říct
a nakonec obkreslil jsem jenom pocit
ale ztísní a vinou a přeřeky se nedá lehce žít
Vlastně eeee víš už svítá a stačí to shrnout jenom do pár slov
že  Básníci pro život
měli by se jako koně střílet  I když v očích mají oblaka a po kapsách
lepkavou pryskyřici