V jednu noc, osamocený starý básník,
v křesle, s dýmkou a skleničkou vína,
vzpomíná…

V nocích jako je tato,
vzpomínám…

Na večer, kdy rozhodl jsem se útočit,
sebral jsem všechny síly a vyrazil,
obsadit dva kopce, tak krásné kopečky…
chráněné jen vlhkými dlaněmi,
jen chabou obranou…
vyrazil jsem, nečekaně ze zdola,
od jámy pupíku, kde padlo mnoho vojáků,
mnoho touhy…
postupoval jsem pomalu, neměl jsem co ztratit,
skrz širou pláň,
kde jen malé chmýří bylo obranou,
po celou věčnost…
nedal jsem se…postupoval…
stále více a více jsem se blížil, byli stále vyšší,
občas zachvění těla, jako zemětřesení,
sil bylo dost, stále jsem postupoval…nebál jsem se…
zvítězím…
tak vlhké dlaně, v objetí slabosti,
v objetí touhy,
pomalu, víš,
víš…
níž...
záchvěv těla…
.
konec…vítězství…

A to byl jen večer…rád vzpomínám…