16.kapitola - Osvobození

Nyní se museli nepozorovaně dostat z vesnice Břízová do vesnice Mezidubí. Jediná cesta vedla podél potoka. Ale je den. Co když narazí na skřety?

“Nepomohlo by, kdybys nás všechny přeměnila na dlouhoušatce a dlouhonosáče?” zeptal se Vašík.

“Nás dva bych mohla, ale co Merlík s Mirabelkou? Co když je to změní na opravdové zlé skřety? Raději bych to neriskovala.”

“Máš pravdu,” potvrdil. “Ale bude to docela těžké. Neměli bychom raději počkat do večera?”

“Asi ano. Bude to jistější. Třeba nám zase pomohou světlušky.”

Tak čekali, až se setmí. Když na krajinu padla tma, vydali se k potoku. Už z dálky uviděli známá světýlka.

“Dobrý večer, světlušky,” pozdravila Bambulka.

“Tak jakpak jste pochodili?” zeptala se jedna z nich.

“Dobře, získali jsme zpět zázračný kámen.”

“Tak to vám gratulujeme,” řekly. “Jistě byste chtěli, abychom vás opět provedly podél potoka.”

“Ano, to bychom byli rádi.”

Stalo se. Dobře jim svítily svými lampičkami. Byly to takové malé lucerničky. Když je dovedly téměř na místo, rozloučily se a letěly zpět. Nyní bylo na dětech, aby vysvobodily tři skřítky a dva malé zajíčky.

Proplížili se spící vesnicí až dozadu ke kleci.

“Strýčku Potočníku,” zašeptal Merlík. Skřítek se probudil a opatrně zatřásl ostatními, aby je také vzbudil. Potichu se přiblížil i k zajíčkům a zaťukal jim na rameno.

“Co se to děje?” jeden ze zaječích kluků byl trošinku mimo.

“Neboj,” špitla Bambulka, “to jsme my.”

“Aha.” Zajíčci se uklidnili a přihopsali blíž.

“Dostaneme vás odsud, vydržte… Láry, fáry, petrklíč, ať mám k zámku správný klíč.” Na dlani se jí objevil klíček, který přesně pasoval do zámku. Stačilo s ním otočit, zámek cvakl a dveře se otevřely. Konečně byli všichni volní.

“A teď honem, ať jsme co nejdále. Až se ráno vzbudí a nenajdou vás, začnou s hledáním. Musíme mít proti nim náskok.” Bambulka všem vysvětlila, že i když je tma, musejí se dát na cestu. Nikdo neprotestoval. Všichni se těšili domů.

“Jak ale najdeme cestu zpět?” zeptal se Vašík.

“To nebude tak složité,” řekl Merlík. “Vidíš támhletu velkou hvězdu?” a ukázal na nebe.

“Vidím.”

“Tak za ní musíme jít. Ta nás dovede do Dobrozemě.”

17.kapitola – Ztraceni ve tmě

Ačkoliv jim na cestu svítil měsíček, jeho světlo nestačilo. Každou chvíli někdo na cestě zakopl a upadl.

“Bambulko, nešlo by vyčarovat světlo?” žadonil Vašík.

“Šlo, ale co když ho z vesnice někdo uvidí? Raději to vydržme.”

Nejhorší bylo, když vešli do hustého lesa, kam ani měsíček nedosáhl svým světlem.

“Vašíku… Bambulko… Merlíku…” ozývalo se odevšad. Přestali šeptat a hodili opatrnost za hlavu. Naštěstí nebyl v okolí žádný skřet. Stále se jeden druhému ztráceli, až se stalo, že se jeden opravdu ztratil. Byla to Bambulka. Volali ji a volali, ale Bambulka se neozývala.

“Strýčku Potočníku,” zavolala Mirabelka a poslepu hmatala kolem sebe.

“Tady jsem, Mirabelko.” Strýček jí sáhl na rameno, až se chudák lekla. “Zůstaň se mnou a drž se mého kabátu. Najdeme ostatní.” Postupně zavolali každého a koho našli, musel se jich chytit. Za chvíli vytvořili vláček. První byl Potočník, za ním Mirabelka, té se za ruku držel Merlík, toho Vašík, za ním dva zajíčci a nakonec skřítci Klokoč a Kokořík. Jen Bambulku nemohli stále najít.

“Bambulko, Bambulko, kde jsi?” volali všichni, ale marně. Bambulka je neslyšela.

Bambulka, obklopená černočernou tmou, chodila sem a tam. Volala Vašíka, volala Merlíka, ale nic. Všichni jako by se do země propadli. Copak jsem tady sama? Bylo jí úzko. Ne, že by se bála, to ne. Bambulka byla odvážné děvče. Ale není lehké být ve tmě a v cizím kraji sám. Co bude dělat? Jak najde ostatní? Možná, že by mohla zapálit plamínek a udělat světlo. Ale rozdělávat oheň v lese? Co když odletí jiskřička a les zapálí. To přece nemůže udělat. Tak jí nezbylo, než zůstat potmě.

“Merlíku, Mirabelko,” zkoušela znovu volat. Zase nic. Neví ani, kterým směrem jít. Bude muset počkat do rána. Až bude den, jistě své přátele najde. Tak se posadila a čekala. Jak tak seděla potmě, oči se jí začali únavou klížit.

“Na chvíli si zdřímnu,” řekla si. Stočila se do mechu a usnula. Ze snu se usmívala, protože se jí zdálo o mamince a o tatínkovi.

“Hů, hů,” zaslechla a vzbudila se. Nad hlavou jí zahoukala sova. Proti malé Bambulce to byl obrovský pták.

“Dobrý večer, paní sovo,” řekla, aniž by ji viděla.

“Dobrý, hů, a copak tady v lese tak sama, hů?” Sova slétla se stromu dolů k Bambulce. Teprve teď ji mohla trochu vidět. Hlavně její oči, které svítily do tmy.

“Ztratila jsem přátele a nemůžu je ve tmě najít.”

“Tak tady počkej, hů, já se po nich podívám, hů.” Sova odlétla a zanechala tu Bambulku samotnou.

Mezitím se po lese toulali skřítci s Vašíkem a zajíčky a volali Bambulku.

“Hů,” zaslechli nad sebou a uviděli dvě svítící světélka. “Hů, nehledáte jednu malinkou holčičku, hů?” zeptala se jich sova.

“Ano,” radostně řekl Vašík, “hledáme naši kamarádku Bambulku.”

“Tak mě následujte, hů.” Sova nad nimi zakroužila a rozletěla se směrem, kde Bambulku zanechala. Díky jejímu hů, hů věděli, kudy jít. Stále se drželi jeden druhého, aby se neztratil někdo další.

“Au,” Vašík zakopl a vláček rozpojil. Všichni se zastavili a znovu potmě hledali ruce svých kamarádů.

“Jsme všichni?” zeptal se skřítek Potočník. “Mirabelko, Merlíku, Vašíku, zajíčci, Klokoči a Kokoříku?” Každý odpověděl ano, tak mohli vyrazit dál. Nakonec je hodná sova dovedla až na místo, kde už na ně netrpělivě čekala Bambulka.

Všichni měli ze shledání radost.

“To jsem ráda, že jsme se našli,” řekla radostně Bambulka.

“Myslím,” řekl skřítek Potočník, “že by bylo lépe počkat na denní světlo. Hvězdy jsou odsud velmi špatně vidět a nechtěl bych, abychom zabloudili. Utáboříme se tady a vyspíme se. Ale jeden z nás bude hlídat. Já si beru první hlídku. Pak vzbudím tebe, Klokoči, a ty pak předáš hlídku Kokoříkovi. Děti necháme spát. Souhlasíte?” Všichni byli pro.

Každý si našel měkké místo na spaní a než bys řekl švec, všichni tvrdě usnuli. Jen skřítek Potočník bedlivě strážil okolí. Napínal uši, aby mu žádný zvuk neunikl. Musel být stále ve střehu. Zatím slyšel jen soví hů, hů a ostatní zvuky nočního lesa. Po nějaké době se i Potočníkovi začaly klížit oči. Opatrně, aby nevzbudil ostatní, probudil skřítka Klokoče.

“Je všechno v pořádku?” zeptal se Klokoč a protáhl si celé tělo.

“Zatím ano,” odpověděl Potočník, zavřel oči a usnul.

Ani za hlídky skřítka Klokoče se nic zvláštního nedělo. A protože i jemu už oči padaly únavou, vzbudil skřítka Kokoříka. Ten převzal hlídku něco málo po půlnoci. Také on pečlivě naslouchal nočnímu životu v lese.

Nastal okamžik, kdy tmou pronikl první náznak denního světla. Kokořík přemýšlel, má-li ostatní vzbudit nebo je ještě chvíli nechat spát. Jak tak dumal, zaslechl prasknout v dálce větvičku. Nato hned druhou a třetí. A to už slyšel i vzdálené hlasy. Honem začal všechny budit.

“Rychle vstávejte, skřeti jdou!” lomcoval spáči. Všichni se probudili. Skřítek Potočník ukázal směr, kterým se musejí vydat.

“Jak víte, kudy jít?” zeptal se Vašík. “Hvězdy už přece nejsou vidět.”

“Musíme jít stále na sever a to v lese poznáš tak, že najdeš mech na stromech. A na které straně stromu mech je, tam je sever,” poučil Vašíka skřítek Potočník. Ale na delší vysvětlování čas nebyl. Museli rychle jít, aby je skřeti nedohonili.