„Good morning, mister Pól,“ přivítal mne ráno Rao v kanceláři. V ruce třímal složené noviny a pronásledoval jakousi mouchu. Nad staveništěm elektrárny se ranní slunce jako jakési ošklivé káčátko vykolébalo z mlhy, i když mraky kolem všem připomínaly, že další monzunový liják přijde co nevidět. Bylo vůbec s podivem, kde se tu ta moucha vzala – snad se jen chtěla skrýt do bezpečí před deštěm. S ohledem na Raovu neobvyklou iniciativu, s jakou se jí jal pronásledovat, to asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Nech tu chuděru na pokoji,“ pokáral jsem ho. „To seš hinduista?“

„I am not a good hinduist,” prohlásil sebekriticky a pokračoval v lovu. Moucha naštěstí neztratila duchapřítomnost, zmizela ve škvíře za stolem a „not a good hinduist” se uklidnil. Bylo vidět, že přes jistou hrdost na své prohřešky proti víře nemá v zabíjení much dostatečnou praxi.

Ani ji nemohl mít. Každý krůček mimo tradici pro něj znamenal moře dobrodružství a obrovské vítězství. Jen jedinkrát opustil Indii a půldruhého roku pracoval v Turecku. Ta zkušenost se pro něj stala zrcadlem, podle něhož pak posuzoval okolní svět.

Ovšem, Turecko bylo úžasné. Strašně mu chutnalo turecké jídlo (poté, co si je samozřejmě přikořenil notnou dávkou chilli), šiš-kebab považoval za vrchol gastronomického umění, jemuž se prostě nemůže nic vyrovnat. I turecká hudba mu učarovala, na rozdíl od indické totiž kromě rytmu nabízela i melodii. Turecké silnice a vůbec doprava – toť sen každého Inda! Poprvé v životě zažil, že mu někdo dal přednost. Byl to pro něj objev nečekaných nových možností. Vyptával se mě, zda my v té Evropě také známe silnice bez děr (respektive bez větších děr), ulice bez krav a dalšího zvířectva, slumy skryté mimo hlavní silnice, výstavné budovy bez ozdobných vrstev špíny… a byl naprosto ohromen faktem, že nám to není neznámé. A že v Evropě slumy jako v Indii vůbec neexistují, tak to už vůbec nemohl uvěřit. Určitě se domníval, že si vymýšlím.

Odvážně se mi za zavřenými dveřmi pochlubil, že v Turecku poprvé okusil víno a zvláště portské mu velmi chutnalo. Ještě tišším hlasem pak dodal, že i hovězí steak si dopřál a bylo to něco… no nevýslovně skvělého! Pochopil jsem, že klasické úsloví o odříkaném chlebu opět jednou prokázalo svou platnost, a položil jsem mu záludnou otázku – zda se s těmito svými hříšky pochlubil manželce.

„Jasně, manželka o tom ví,“ vypnul sebevědomě hruď, abych si snad nemyslel, že v hinduistické rodině nejsou jasné pravomoci a kompetence. „Jenom neví kolik jsem toho snědl a vypil…“ dodal poté pokorně.

No, byl možná verbálně velmi odvážný, ale když nám v sobotu přinesli prsat (lisovaná rýže z chrámu, přinášející štěstí) a trd (smyčka zlatavých nití s fialovou stužkou požehnaná v chrámu a překvapivě též přinášející štěstí), obé poslušně jako správný hinduista užil i s příslušnou motlitbou.

Zajímal se o historii a jeho velkým hrdinou byl Alexandr Veliký, o němž měl spoustu detailních a překvapivých informací díky poslednímu velkofilmu. Neměl rád Ameriku a miloval Rusko, což jsem mu nechtěl vyvracet. Rusko navštívil jen jednou, neboť v Moskvě přestupoval při letu do Istanbulu a skrze okna letištní haly se mu zdálo být zajímavou zemí.

Abych jej trošku vrátil do reality, řekl jsem mu jednoduchý vtip o tom, kdo byl nejnešťastnějším člověkem v dějinách lidstva.

„Kdo?“ chtěl vědět a z jeho pohledu jsem četl nejistotu, zda to snad nemá být Alexandr.

„Gagarin. Obletěl celý svět a zase přistál v Rusku.“

„No a?“ dožadoval se pointy.

Trošku jsem znervózněl. „Víš, Rusko pro nás znamená…“

A v tu chvíli jsem pochopil, že on tento prostý vtip, jemuž se zasmějí kdekoliv v Evropě, ba dokonce i v Rusku, on jako Ind jej nikdy pochopit nemůže…

Byla sobota a Rao spolu s místními pracoval pouze do dvou. Od nás, západních expertů, se samozřejmě očekávalo mnohem vyšší nasazení a sebeobětování, tudíž pracovní doba pro nás končila v šest, jako obvykle. Nicméně, sotva se se mnou zubící Rao rozloučil a já v kanceláři osaměl, mé pracovní úsilí, již tak zásadně ovlivněné indickými standarty, polevilo docela. Prostě jsem přestal i jen předstírat, že něco dělám.

Zrovna jsem důkladně studoval obsah asi sedmé webové stránky, když do kanceláře vtrhl Němec s razancí velké vody na Labi a s uctivostí Germánům vlastní mi stroze oznámil, že jde dnes s přáteli na večeři do jediné snesitelné místní restaurace ve středu města, a že jej tam na cestě domů musím zavézt. Pak mi velkomyslně povolil, že poté už si s naším společným autem opravdu mohu dělat, co chci, dokonce si užít večerní seanci kdekoliv jinde. No, možností mnoho nebylo. Indické jídlo mi už silně lezlo krkem, jelikož jsem z přemíry čilli a kari obvykle ani nevěděl, co že to vlastně jím. Z restaurací západního stylu zbýval buď Pizza Hut nebo Subway, které jsem pravidelně střídal, takže v tuto sobotu padla řada opět na sendvič. Hm. Nevrle jsem se zahleděl na mapu města, která svými přímočarými prospekty evokovala představu metropole v evropském stylu, což ovšem s realitou nemělo nic společného. Pizza nebo sendvič. Ach jo! To jsou teda varianty! Po třech týdnech jsem jedno věděl s naprostou jistotou – že až se konečně vrátím do naší zaslíbené vlasti, žádnou z těchto kulinářských specialit nebudu chtít ani vidět. Aspoň půl roku.

Pizza Hut a Subway. Jediné dva ostrůvky civilizace. Ale… počkat, ještě by tu někde měl být Mc Donald‘s. Pravda, doma nejsem zrovna přívržencem těchto laskomin, ale v Indii mohou nastat chvíle, kdy je člověk vděčen i za špetku Západu. Ano, byl jsem si jist, že pro tento večer mne Mc Donald’s vysvobodí z trudomyslnosti. Jasně! To je to pravé!