14.kapitola – Škarda, Rulík a Vašík

Když byl Vašík dál od úkrytu, začal si pískat. Jakmile došel k vesnici, snažil se vypadat jako ostatní. Kopal do všeho, co mu stálo v cestě a občas si odplivl. Nešlo mu to dobře, protože byl slušně vychovaný a věděl, že se po zemi neplive, ale co měl dělat? Jen tak se potuloval po vesnici a hledal Škardu s Rulíkem. Rozhlížel se, dokud nespatřil dlouhána se zelenou vestou i čapkou. Vedle něj samozřejmě skřet v modrém kabátě a červené čapce. Našel je. Stáli u domku s rozbitými dveřmi. Nikomu asi nevadilo, že visí jen na jednom pantu.

“Nazdar,” pozdravil oba jen tak na půl pusy.

“Zdarec,” zazněla odpověď. “Co chceš?”

“Ale, jdu jen tak kolem a přemýšlím, co komu udělat.”

“Hele, přemýšlení přenechej jiným. Prostě jdi a udělej to.”

“No jo.” Chvíli bylo ticho. Vašík stál a jen tak si okopával své boty o zem.

“Co jsi vlastně zač, že tě neznáme?” zeptali se ho.

“Jdu z Dobrozemě, fuj,” odplivl si, “Byl jsem skřítek, ale teď jsem konečně takový jako vy. To vám tedy řeknu, to byla pekelná nuda chovat se slušně. Teď jsem konečně volný a nikdo mi neříká, co mám či nemám dělat.” Bolelo ho, když to říkal, ale nedalo se nic dělat. Musel svoji úlohu hrát přesvědčivě.

“Takže už to začalo, jo? Jako, že se skřítci mění ve skřety.”

“Jasně, už je nás dost. Ale slyšel jsem takovou nemilou zprávu. Že prý nějaký skřítek ví, kde ten kámen je a že už pro něj jde. Ale to je nesmysl, že jo.”

“Jasně. Nikdo to vědět nemůže, nebo jo?” Jeden skřet se otočil na druhého.

“Ne,” řekl ten druhý, ale moc přesvědčivě to neznělo. A na to přesně Vašík čekal. Zasít v nich nejistotu.

“Bylo by hloupé, kdyby to někdo našel,” řekl. “Sbohem, volný živote.”

“Hele,” řekl jeden skřet, “co o tom ještě víš?”

“Celkem nic. Ono mě to vlastně ani moc nezajímá,” zalhal. “Tak já zase jdu. Zdar.” A odešel. Ale jen tak na oko. Jakmile se vzdálil, skočil za jeden domek a sledoval Škardu s Rulíkem. Ti dva spolu o něčem mluvili. Chvíli se dohadovali, ale pak se asi domluvili, protože oba dva vyrazili pryč. Teď přišla Vašíkova chvíle. Musí ty dva sledovat. Jen doufá, že jeho plán vyšel a že jdou opravdu tam, kam schovali kámen.

“Stlejdo,” zašišlalo jakési skřetí mrně a zatahalo Vašíka za kabátek. “Chces zvejku?” Na dlani mu nabízel něco, co vypadalo jako žvýkačka. Vašík neměl čas vybavovat se, tak si ji vzal a strčil do pusy. FUJ. Vypadalo to jako žvýkačka, ale chutnalo to jako deset let staré ponožky.

“He he he,” smálo se to mrně. Jak mohl takhle nalétnout? Vždyť ví, že už i malí skřeti vyvádějí neplechy.

S odporem vyplivl tu nechutnou věc. Rychle se podíval, jestli neztratil z dohledu Škardu s Rulíkem. V pravou chvíli. Oba právě opustili vesnici a vydali se do lesa. Vašík šel nenápadně za nimi. Naštěstí si ho žádný skřet nevšímal. Každému bylo úplně jedno, co dělají druzí. Že se perou nebo že něco rozbíjejí. Nikomu proto nepřipadalo divné, když Vašík přebíhal od jednoho domku k druhému, schovával se za nimi a špehoval jiné skřety. To byla jeho výhoda. Takhle se dostal až do lesa, kde musel využívat stromů a různých květin, které mu poskytovaly úkryt. Stále měl ty dva na očích. Jen doufal, že nespatří oni jeho. Sledoval, jak se ti dva hádají. O čem, to samozřejmě neslyšel.

“Jejda!” vyběhlo mu z úst, když zakopl a upadl. Lekl se, že ho slyšeli a zůstal raději nehybně ležet. Jeho velký nos byl zabořený do země. Čekal, co se bude dít.

“Co to bylo?” zaslechl a strachy ani nedýchal.

“Klídek,” slyšel druhého skřeta. Ještě chvíli zůstal ležet. Když se nic nedělo, odvážil se nadzvednout hlavu a podívat se. Skřeti pomalu mizeli z dohledu. Rychle vstal, oprášil si svůj dlouhý nos a utíkal za nimi. Teď je nesmí ztratit. Kličkoval kolem stromů velikánů, kteří mu občas bránily ve výhledu.

Zanedlouho se oba zastavili. Vašík rychle zmizel za trsem kapradin. Opatrně poodhrnul jeden lístek, aby lépe viděl. Škarda s Rulíkem zaklekli a začali rukama vyhrabávat zemi. Hrabali tak zuřivě, až od nich hlína létala široko daleko.

“Tak tady jste to, vy kujóni, schovali,” řekl si pro sebe Vašík.

“Mám to!” řekl vítězně velký zelený skřet a vyndal ze země dřevěnou truhličku. Otevřel ji, aby se přesvědčil, že kámen je na svém místě.

“Dobrý, je tu,” řekl ten druhý. “Ale co s tím teď uděláme?”

“Musíme to schovat jinde.”

“Ale kde?”

“Co takhle v jeskyni. Tam to určitě nenajdou.”

“Fakt dobrý nápad.” Vzali truhličku a šli. Vašík se vydal v jejich stopách.

15.kapitola - Jeskyně

Nebylo to daleko. Jakmile skřeti zmizeli v nitru jeskyně, vyběhl Vašík ke vchodu a opatrně nakoukl dovnitř. Byla tam tma. Jak se teď doví, kam přesně truhličku schovali? Musel dovnitř. Se srdcem až v krku vběhl do tmy. Zůstal stát. Když oči temnu trochu přivykly, mohl se porozhlédnout. Uviděl výběžek, za který se rychle schoval. V dálce slyšel hlasy Škardy a Rulíka. Troufl si přiblížit se. Našel je v místě, kam z vrchu jeskyně dopadalo malým otvorem sluneční světlo. Pozoroval, jak skřeti vsunuli truhličku s kamenem do jedné škvíry, a pak na kraj naskládali kamení, aby truhlička nebyla vidět. Ještě než byli s prací hotovi, vyběhl Vašík ven, aby ho na zpáteční cestě neobjevili. Venku se schoval za strom a čekal. Přemýšlel, jak udělat, aby cestu k jeskyni našel. Měl by si dělat nějaké značky. Nejlépe z něčeho, čeho bylo v lese dostatek. Vedle něj ležela velikánská větev ze smrku a na ní spousta jehličí. Mohl by třeba z jehliček dělat šipky, napadlo ho. Začal sbírat jehličí. Hlavně, aby mu vystačilo. Právě když končil a náruč měl plnou, z jeskyně vyšli skřeti. Byli očividně spokojení, protože si mnuli ruce nad tím, jak skřítky převezli. Nikdo teď kámen nenajde, myslili si. Ale to se mýlili.

Na zpáteční cestě vytvářel Vašík vždy ze tří jehliček šipku, aby s přáteli našel cestu k jeskyni. Doufal, že mu to bude stačit. Ale bohužel. Nebyl ještě venku z lesa a v ruce měl poslední tři jehličky. Položil je na zem, udělal z nich šipku a tím to skončilo. Co teď? Zkoušel vyškrábat šipku botou do země. Ale půda byla v těchto místech tvrdá a potřeboval by na nakreslení šipky mnohem delší dobu. To by mu však skřeti utekli a on sám by v lese zabloudil. Tak rychle pospíchal za skřety a snažil se zapamatovat si zvláštní místa, která míjeli.

“Muchomůrka u pařezu,” říkal si v duchu, “borůvčí mezi smrky, houba bez klobouku, větev z dubu, hříbek v mechu, jahody.” Po jahodách naštěstí přišel konec lesa a byla vidět vesnice. Tady se Vašík zastavil a zopakoval si místa. “Muchomůrka u pařezu, borůvčí mezi smrky, houba bez klobouku…” Je to dobré, pamatuje si to.

Větším obloukem obešel vesnici, aby se vyhnul skřetům a aby se dostal do místa, kde na něho už netrpělivě čekali ostatní.

“Tak co?” byla Bambulka zvědavá.

“Vím, kde je kámen schovaný.”

“Hurá,” znělo ze všech úst. Zbývalo si pro něj dojít.

“Nemohla bys mi, Bambulko, odčarovat ty uši a nos?”

“To, víš, že jo… Láry, fáry, obut, bos, ať máš zpátky malý nos.” A opět měl svůj malý nosánek. “Láry, fáry, co ti sluší, kulaté a malé uši.” Také uši se mu vrátily do původního tvaru.

Vašík dětem vypověděl, jak si značil cestu a jak mu nezbylo na poslední část. Odříkal jim místa, která si musel zapamatovat.

“Takže nejprve budeme hledat jahodí, správně?” podotkla Mirabelka.

“Ano, ale musíme obejít vesnici. Tam začneme hledat.”

Tak se naši čtyři přátelé vydali směrem k jeskyni, kde konečně získají zázračný kámen.

“Mám jahodí,” zvolal vesele Merlík, ale hned si uvědomil, že křičet nesmí. Co kdyby se tu skřeti potulovali kolem. Tak zašeptal: “Mám jahodí.” To už k němu přiběhli ostatní.

“Ty jsou krásně červené,” libovala si Mirabelka. “Až jsem na ně dostala chuť.”

“Tak si dáme, ne?” přidala se k ní Bambulka. Ani ostatní neprotestovali. Každý se vytáhl co nejvýše a utrhl jednu jahůdku. Taková jediná jahůdka jim naplní bříška na celý den.

“Tak jak byla ta další místa?” zeptal se Merlík s červenou pusou.

“… větev z dubu, hříbek v mechu,” vyjmenovával.

“Takže, kdo najde hříbek v mechu, vyhrává,” řekla Bambulka a všichni se rozeběhli kolem.

První, kdo uviděl hnědou hlavičku na zeleném koberečku, byl Vašík. “Tady je to!” oznámil všem. Další, co hledali, byla houba bez klobouku.

“Mám ji!” řekl Merlík, ale v tu chvíli se ozvala i Bambulka:

“Mám houbu bez klobouku.”

To je nadělení, pomyslel si Vašík. Která houba je ta správná?

“Jakou houbu jsi viděl?” zeptala se ho Bambulka.

“Nevím. Prostě houbu. Nepamatuji se, která to byla. Jen vím, že její klobouk ležel vedle nohy.”

“Tady ten leží vedle,” řekl Merlík.

“Tenhle taky.”

“Tak se rozdělíme,” navrhl Vašík, “a budeme hledat borůvčí mezi smrky.”

Bambulka s Vašíkem hledali kolem jedné houby, Merlík s Mirabelkou kolem druhé.

“Našel jsem borůvčí!” hlásil Merlík.

“Ty truhlíku,” usmála se Mirabelka, “copak tohle jsou smrky? Nepoznáš borovice?”

“A jo,” zastyděl se. Zato Vašík našel borůvčí mezi smrky a tak jim zbývala jen muchomůrka u pařezu. Tu už našli bez problémů.

Od této chvíle sledovali jen šipky, které byly poskládány z jehličí. Vyznačená cesta je správně zavedla k jeskyni. Vešli dovnitř a na chvíli se zastavili. Museli přivyknout tmě. Poté je Vašík odvedl na místo, kde byla truhlička s kamenem ukrytá. Našli ji rychle. Odhrabali kamení a truhličku vytáhli.

Otevřeli ji a teprve teď si mohli všichni pozorně prohlédnout zázračný kámen. Vypadal jako hnědý krystal. Lesklý, průhledný a vodou nádherně zaoblený. Vyndali ho z truhličky a tu dali zpět. Kámen zabalili do šátku a Bambulka si ho vložila do kapsy u kalhot. Kapsa byla dost hluboká na to, aby jí kámen nevypadl. Vyšli z jeskyně a dali se stejnou cestou zpět. Vždy, když prošli kolem šipky, zničili ji, aby nikdo nepoznal, že tam byla označená cesta. Tak se dostali až ke svému pařezovému úkrytu.

“Teď už nám zbývá jen osvobodit zajatce a hurá domů,” řekla Bambulka. Lehce se to říkalo, ale všichni věděli, že to tak jednoduché nebude.