Můj Bože,

díky Ti za každý další den,

díky za bezpečí a jistoty, které mi dáváš!

Prosím, pomáhej mi i nadále být Tvým služebníkem.

Prosím, pomáhej mi i nadále zachovat si život.

Ať recyklátory kyslíku stále dobře slouží!

Ať potravinové a vodní generátory neutrpí poruchu!

Ať termoelektrický systém stále dává proud!

Ať mě neohrozí žádná erupce či meteorit!

Děkuji Ti, pane, že jsi mne ochránil až do dnes!

Děkuji Ti, pane, že jsi mi dal objevit krásu víry,

Děkuji Ti, pane, za tento nejvzácnější dar!

Amen.

Jack Brendan rozhodně nepatřil k těm, které nepřízeň osudu vede k ublíženeckému fňukání a stížnostem na kopec smůly. Ostatně, v takém případě by se nikdy neměl šanci podívat na dalekou a bezútěšnou Callisto. Kdepak, Brendan absolvoval už několik výprav a patřil k těm nejzkušenějším průzkumníkům. Dá se říci, že tomu obětoval vše – manželku, rodinné štěstí, děti. Bylo to těžké se s tím vyrovnat, ale vysvětlil si to po svém – věřil, že každý z nás žije svůj život po etapách. Dávno jej minula doba studií, nekonečných školení a vzdělávání. Krátce, ale o to intenzivněji, si užil rodinu a vše co s tím souvisí. Delší čas pak trvaly cesty. Nyní byl na Callisto a smířil se s faktem, že tato etapa bude pro něj tou poslední. Ostatně, proč by měl proklínat osud? Copak to nebyla právě ta zvláštní souhra ztráty, náhody a tragédie, která mu dopřála být právě zde, na Callisto, osamělým poustevníkem, osvíceným poznáním a láskou k Bohu?

Ne, Brendan nepatřil k těm, kteří by v těžkých chvílích lamentovali či dokonce ztráceli hlavu. Zkušenost jej naučila, že panika může kritickou situaci jedině zhoršit, nikdy ji nevyřeší. Možná je pohodlnější, schůdnější možností, jak se vyrovnat z bezvýchodností, ale Brendan nebyl z těch, kteří by si libovali v hledání co nejsnadnějších cestiček. V oné etapě „dobyvatele Vesmíru“ Brendan zažil několik velmi napínavých a nebezpečných situací – když na Marsu vybuchl zásobník paliva a zničil pouštní skůtry, či když se na Europě při sestupu tepelné sondy začal nebezpečně přehřívat reaktor, pokaždé zachoval klid a právě toto bylo mnohem později velmi oceňováno.

Jednou z dalších zkušeností, které cesty Brendana naučily, byla nutnost nějak si tu dlouhou nudnou dobu neustálého čekání uspořádat. Věděl, že od pádu k naprostému nezájmu a pasivitě jej zachrání jen pevný řád.

Řídil se pozemskou délkou dne, neboť Slunce zde na Callisto svítilo příliš slabě a on stejně neopouštěl základnu. Celých šestnáct dní na obloze zářil buď bílý kotouček, nebo gigantická masa Jupitera. Šestnáctou noc se na odvrácené straně planety základna nořila do absolutní tmy. Věčnost oblékla svůj hvězdný závoj a Brendan si najednou připadal obklopen Boží náručí. Celou noc obvykle strávil v rozjímání.

Vstával ráno o šesté, den vítal svou tradiční motlitbou. Dopoledne věnoval kontrole zařízení, případným opravám, důkladným měřením magnetosféry, seizmické aktivity i fotografováním rudé skvrny a dalších zajímavostí na tom obrovském míči nad hlavou. Všechny výsledky pečlivě zaznamenával do svého deníku. Byl přesvědčen, že až jednou v dalekém budoucím se někdo přestane obávat nákazy, přistane a prozkoumá základnu, budou tyto údaje určitě vítané. Považoval je za svou povinnost, za jakousi splátku lidstvu, s kterým se již neměl nikdy sejít. Odpoledne se pohroužil do meditací, chtěje se přiblížit absolutnu, od nějž ho fyzicky dělily jen tenké stěny.

Byl se svým osudem smířený a šťastný. Snad jediné, co jej z té poklidné a důstojné pózy dokázalo vyrušit, byl pohled z oken modulu v sousedství přechodové komory. Průzkumné vozidlo leželo v návějích prachu beze známek života. Stejně jako Winwaloe ve svém skafandru opodál.

„Proboha, Jacku!“

Robert Winwaloe byl jen o něco mladší, než Brendan, už spolu leccos zažili. Známky paniky v Robertově hlase Brendana překvapily. Co se asi stalo?

Až doposud se vše dařilo přímo skvěle. Bez problémů přistáli, sestavili základnu i vrtnou soupravu, s jejíž pomocí měli jako hlavní úkol proniknout ledovým příkrovem až k slanému oceánu. A když bylo vše zajištěno, vydal se Robert ještě s Colmanem a Biscopem splnit druhý z hlavních úkolů. S průzkumným vozidlem vyrazili na dvoudenní cestu k sondě Callisto lander, která zde přistála před patnácti lety. Sotva se vozidlo ztratilo za obzorem a veškeré spojení bylo přerušeno, mohl se Brendan pustit do úvah, kterými se pak zabýval v následujících letech – proč vlastně byla parabola pro spojení se zemí umístěna na jejich vozítku? Proč celý ten odběr vzorků ze sondy tak zoufale podcenili a nikdo nemyslel na krizový plán? Někoho přeci mohlo napadnout, že za těch patnáct let, kdy byla vystavena silnému Jupiterovu záření, magnetosféře a pochopitelně i kosmickým paprskům, tak že za těch patnáct let se s ní může leccos stát. Ano, jistě, mohlo se na mnohé myslet – jenže století kosmických výprav se chýlilo ke konci a létání k planetám se pomalu stávalo rutinou. Samozřejmě, stále velmi nebezpečnou a na překvapení bohatou…rutinou. Nikdo si nelámal hlavu s možností, že sterilizace sondy nebyla dokonalá, jak ostatně ani nemohla být, a uvnitř vyhřívaného jádra leckteré z pozemských bakterií a virů přežily. Měly se fajn. Ano, byly neškodné. Ale za patnáct let v kosmickém radiovém pekle se mnoho změní…