12.kapitola – Do vesnice Mezidubí

Cesta byla krkolomná. Ztěží překonávali veliké kořeny obrovských stromů, které místy vystupovaly na povrch. Ale ještě hůře se prodírali odpadky, kterých byla všude spousta.

“Fuj,” zašklebila se Bambulka, když překračovala něco nevábně vonícího. “Jak tady v tom mohou žít?”

“Tohle známe,” řekl Merlík. “Když se dostanou do naší země, taky po nich zůstává spoušť. Ale tam to po nich uklízíme, protože si nenecháme dělat z naší země skládku.”

“Podívejte se,” zvolala Mirabelka. “Támhle je ta studánka.” V dálce uviděli velkou plochu hladiny. Pro malé skřítky to nebyla studánka, ale spíše rybník. A jak byl špinavý. Také on byl zaneřáděný odpadky.

“Chudák voda,” posteskl si Vašík. “Té bychom také měli pomoci.”

“Láry, fáry, rybka čilá, ať je voda stále čirá.” Najednou začalo z vody mizet vše, co tam nepatří. Nakonec se špinavá voda úplně vyčistila. Byla průhledná a byla určitě šťastná. I děti byly spokojené. Hřálo je u srdíčka, že mohly někomu pomoci.

“Je nádherně průzračná,” libovaly si.

Všichni se rozhlédli kolem. Hledali dva mohutné duby. A první, kdo je spatřil, byl Merlík.

“Vidím je,” hlásil. “A není to daleko.”

Teď museli být opatrní. Nemohli dopustit, aby je objevili. Postupovali pomalu, něčím stále kryti. Přebíhali od jednoho úkrytu ke druhému, až se nakonec všichni čtyři schovali za jeden z těch dubů.

“Jak skřítky najdeme?” zeptal se Vašík.

“Zkusíme opatrně obejít vesnici,” navrhla Bambulka.

“A až je objevíme?”

“Tak uvidíme.” Vykoukla zpoza stromu. Sledovala vesnici. Skřeti žili v podobných pařezových domečkách jako skřítkové. Jejich ale nebyly tak barevné a pěkné. Spíše polorozpadlé a špinavé. Všude byla spousta skřetů. Malí tam pobíhali, velcí lenošili. Ale po kleci ani památky.

Vydali se velkým okruhem kolem vesnice. Nyní si museli dávat obzvlášť dobrý pozor. Netrvalo dlouho a spatřili, co hledali. Vzadu za vesnicí stála velká klec a v ní nejen tři dospělí skřítkové, ale i dva zaječí kluci. Skřítkové posedávali a tiše mezi sebou mluvili. Jen zajíčkové se k sobě tulili v koutě a smutně krčili své čumáčky. Merlík s Mirabelkou se k nim chtěli rozeběhnout, ale Bambulka je zarazila.

“Podívejte,” ukázala, “vběhli byste jim přímo do rány.” A opravdu. Ke kleci se právě blížil jeden skřet.

“Zevare,” volal na něj druhý. “Trochu je polechtej. Ať je nějaká sranda.”

Zevar, malý skřet v šedém a roztrhaném kabátě, uchopil dlouhý klacek, protáhl ho mřížemi a začal dloubat do jednoho zajíčka.

“Nech ho být!” přiskočil v kleci jeden skřítek a klacek mu zlomil.

“To je skřítek Potočník,” zašeptal Merlík. “Je odvážný, proto se vydal hledat kámen. A teď už také vím, proč se nevrátil.”

“Musíme počkat, až bude noc. Pak nás snad nikdo neuvidí.” Bambulka měla pravdu. Teď by to bylo opravdu dost nebezpečné. A tak jim nezbylo nic jiného, než čekat, až se na vesnici snese tma.

Krčili se přitisknuti ke kmenu stromu. Naštěstí se začalo stmívat velmi brzy. Kolem se rozprostřela tma. Ještě štěstí, že svítil měsíček. Všichni skřeti ulehli ke spánku a to byla k záchraně ta pravá chvíle. Přikrčeni se plížili ke kleci.

“Strýčku Potočníku,” zašeptala Mirabelka, “strýčku,” špitla trochu hlasitěji. Skřítek Potočník se probudil.

“Mirabelko?” podivil se. “Co tu, proboha, děláš?”

“Já jsem tady taky, strýčku,” přidal se Merlík.

“Jak jste se sem, děti, dostaly?”

“Přišli jsme s přáteli. S Bambulkou a Vašíkem. Chceme najít zázračný kámen a vysvobodit vás.”

“A jak to chcete provést?”

“Musíme nejprve najít skřety Škardu a Rulíka. Ti sebrali kámen,” řekla Bambulka.

Z druhého konce klece k nim přihopsali zajíčci.

“Známe Škardu a Rulíka. Ti nás sem odvedli. A opravdu měli nějaký kámen.”

“A co udělali s tím kamenem?” zeptala se ho Mirabelka.

“Ty mluvíš se zajíci, Mirabelko?” podivil se skřítek Potočník.

“Ano, všichni čtyři jim rozumíme. To díky Bambulce. Je to čarodějka ze země lidí.” Otočila se k zaječímu chlapci. “Víte, co s ním udělali?”

“Dali ho do nějaké truhličky a řekli, že ji dobře schovají. Ale kam, to nevíme,” dodal smutně.

“A nevíte, kde ti skřeti jsou?” zeptala se Bambulka.

“Bydlí ve vesnici Břízová. Není to odtud daleko. Půjdete-li podél potoka proti proudu, nemůžete to minout.”

“Tak to je dobrá zpráva,” řekl Vašík. “Konečně víme, kde začít hledat.”

“Ale teď vás vysvobodíme,” řekl Merlík a už se díval kolem, čím vypáčit zámek.

“To bych nedělal,” radil Potočník. “Když zjistí, že jsme utekli, budou tu všude pobíhat skřeti a vy nebudete mít šanci kámen hledat.” Měl pravdu.

“Tak dobře,” řekla Bambulka. “Najdeme kámen, a pak se pro vás vrátíme. Souhlasíte?”

“Samozřejmě,” řekli skřítci i zajíčci. Bylo ujednáno. Bambulka jim dala zbylé koláčky, které napekla paní zaječice. Byl nejvyšší čas využít tmu a najít vesnici Břízová.

13.kapitola – Cesta do Břízové

Na cestu jim svítil měsíček, a přestože všichni skřeti spali, musela být Bambulka s přáteli opatrná. Jakmile narazili na potok, vydali se proti proudu, jak jim poradil zaječí kluk.

“Buďte všichni opatrní,” radila. “Není dobře vidět, tak ať někdo nespadne do vody.” Všichni kývli na souhlas. Nikomu by se teď nechtělo koupat. Voda je jistě studená. Kráčeli po břehu a neustále se dívali kolem, aby nenarazili na nějakého skřeta. Naštěstí rostla podle potoka vysoká travina, která je dobře kryla.

Náhle před sebou spařili světýlka.

“To jsou jistě světlušky,” řekla Bambulka. “Když jsem byla malá, ukazovaly mně cestu naším močálem, abych do něj nezapadla.”

“Dobrý večer, světlušky,” pozdravil Vašík broučky, kteří tady byly o mnoho větší než v lidském světě.

“Dobrý, dobrý,” odpověděly mu. “A kdepak se tady v noci berete? Proč nespíte?”

“Hledáme vesnici Břízová.” Bambulka světluškám pověděla o skřetech, kteří ukradli skřítkům zázračný kámen, i o tom, jak se ho společně vydali hledat. Také se jich zeptala, proč ony neopustily Zlozemi?

“Není třeba. Létáme za tmy, kdy už skřeti spí. Nikomu z nás tak neublíží.”

Světlušky znaly vesnici, kterou všichni hledali, tak jim slíbily pomoc. Letěly a svými světýlky ukazovaly směr. Alespoň se děti nemusely bát, že by ve tmě sešly z cesty nebo spadly do vody.

Bylo pomalu ráno, když konečně zahlédli vesnici. Ale byli tak ospalí a unavení, že si museli zdřímnout. Ale co až se skřeti vzbudí? Neobjeví je? Musejí si najít na spaní nějaké dobře skryté místo. Rozloučili se se světluškami a začali si hledat úkryt. Dívali se kolem. Byly zde obrovské stromy, velikánská houba a dva obří pařezy. Pod jedním z nich objevili starou noru. Natrhali si pár stébel trávy, nasbírali čtyři velké listy a to vše odnesli do nory. Tam si travou vystlali tvrdou zem, na ni položili listy, které jim měly nahradit postele, a jakmile si lehli, hned usnuli. Probudil je až hluk, který k nim z vesnice doléhal. Křik a bušení se ozývalo celým lesem. Bylo ráno.

“Kdybych byla zvířátkem,” řekla Bambulka, “také bych odtud utekla. Takový rámus se nedá poslouchat.”

“My taky,” přidali se ostatní.

“Už máme nějaký plán?” zeptal se Vašík.

“No,” zapřemýšlela Bambulka. “Sami ten kámen asi nenajdeme. Chtělo by to, aby nám Škarda s Rulíkem ukázali, kam ho zahrabali.”

“To je nápad,” řekl kousavě Merlík. “Přijdeme k nim, hezky je poprosíme a oni nám to ukážou. Opravdu vynikající nápad.”

“Merlíku,” napomenula ho sestra, “nech Bambulku přemýšlet.”

“On má Merlík pravdu,” uznala Bambulka. “Jako skřítkové za nimi nemůžeme. Leda bychom vypadali jako skřeti. Dlouhé uši a nos.”

“Škoda, že už je nemám,” řekla zklamaně Mirabelka.

“Ale třeba bys je mohla vyčarovat,” podotkl Vašík.

“Proč ne? Musím si však vzpomenout… A koho změníme?”

“Měl by to být kluk,” radila Mirabelka. “Lépe mezi ně zapadne.”

“Co třeba ty, Vašíku? Nebál by ses?” zeptala se ho Bambulka.

“Trochu, ale pro skřítky to udělám. Tak čaruj, Bambulko.” Vašík byl odhodlaný udělat vše, co bude třeba. Když to pomůže, tak i prodloužit si nos a uši.

“Láry, fáry, obut, bos, ať máš v tváři dlouhý nos.” A Vašíkův malý nos se začal prodlužovat a prodlužovat, až z něj byl obrovský nosan. “A teď uši… Láry, fáry, co ti sluší, špičaté a velké uši.” Také Vašíkovy uši se začaly zvětšovat a špičatit. Teď byl k nerozeznání od skřeta.

“A nezapomeň, že skřeti jsou zlí, podlí a nikomu nic nedarují,” radil mu Merlík. “Nesmíš se ničím prozradit.”

“Já vím,” řekl s trochou obavy. “Ale důležité je, že už asi vím, jak na ně,” řekl pyšně. Strčil si ruce do kapes u kalhot, zhluboka se nadechl a šel.