8.kapitola – Pulec

Vykračovali si zvesela. Lesní cestička je stále vedla směrem k hranici, kde končila Dobrozemě a začínala Zlozemě. Tam je čekalo nebezpečí, o kterém zatím pouze slyšeli. Věděli už, že jsou skřeti zlí, ale netušili, jak si poradí v jejich vlastní zemi. V Dobrozemi už stačili napáchat nejedno zlo. Co potom u nich doma?

BZZZZ, BZZZZ, zaslechli za sebou. Otočili se, a co neviděli. Za nimi se řítil roj obrovských lesních včel.

“BZZZZ zajměte je, BZZZZ chytněte je!” volaly a už si připravovaly svá žihadla.

“Co jsme vám udělali?” zavolaly na ně děti, přitom vzaly nohy na ramena a utíkaly.

“BZZZZ med jste ukradli, BZZZZ nic nám nenechali!” bzučely včely a honily děti kolem stromů, květin a keřů.

“Nic jsme vám nevzali!” bránil všechny Vašík. “Nechte nás být!” Ale to už se včely nebezpečně blížily.

“Au!” nadskočil Merlík, kterého žihadlo píchlo do zadečku.

“Au!” zapištěla Mirabelka a všichni se dali do ještě rychlejšího běhu.

“Bambulko,” křičel Vašík, “nemůžeš s tím něco udělat?”

“Nic mě nenapadá,” volala udýchaná Bambulka.

Běhali od stromu ke stromu, hledali, kde se ukrýt, ale žádnou skrýš nenašli. Včely je honily, až je vyhnaly ven z lesa.

“To je zlé!” řekla Mirabelka. “Tady už se vůbec nemáme kam schovat.” Stromy jim zůstaly za zády a před nimi jen otevřená planina.

“Naopak,” zvolal vesele Merlík. “Podívejte, tamhle.”

Všichni se zadívali tím směrem. V dálce se ve slunečným svitu leskla hladina vody.

“Rybník, jsme zachráněni!” Děti se rozeběhly k vodě. Jen ta je může před včelami ochránit.

Utíkaly, jak nejrychleji mohly. Už měly včely téměř za zády. Ale v poslední chvíli se odrazily a hup do vody.

“Hurá!” volali všichni a vesele plácali rukama do vody. Naštěstí tu nebyla hloubka. Hladina jim sahala jen do pasu. Včely ještě chvíli poletovaly kolem, ale protože vodu rády neměly, brzy je to omrzelo a odletěly. Teprve teď měly děti vyhráno.

“Měli jsme namále,” řekla Bambulka, stále stojící ve vodě. “Ještě štěstí, že se nám do cesty připletla tahle tůňka.”

“Moc bych za to nedal,” řekl Vašík, “že jim ten med vzali skřeti. Musejí být pěkně vykutálení. Ještě jsme se s nimi nesetkali a už máme kvůli nim potíže.”

“Jé!” vykřikla Mirabelka. “Něco slizkého se mi otřelo o nohy!” Rychle se drala na břeh.

“Tady taky něco je,” řekl Vašík. “Plave to všude kolem nás.” Zadívali se pod hladinu. Tam se to hemžilo podivnými tvory. Vypadali jako rybky, ale rybky to nebyly, protože měli nožičky. Velký ocásek a nožičky.

“Co je to?” zeptala se Mirabelka, která už stála v bezpečí na břehu.

“Nevím,” přiznala Bambulka. Najednou se jeden z těch tvorů přiblížil k hladině a vystrčil ven tlamičku.

“Kdo jsi?” zeptala se ho Bambulka.

“Puleček,” odpovědělo to stvoření a pokračovalo, “ale jednou ze mě bude žabička.”

“Ale vždyť nejsi žábě podobný,” podotkl Vašík. “Žáby mají čtyři nohy a žádný ocas. To já vím.”

“Ano, máš pravdu,” začal vysvětlovat puleček. “Když se žabka narodí, nemá žádné nožičky, jen ocásek a říká se jí pulec. Pak narostou zadní nožičky, potom přední a ocásek se nakonec ztratí. Teprve pak je to žabička, jak má být.” Puleček se začal pod hladinou předvádět. Plaval sem a plaval tam, otočka a přemet. S pulečkem byla opravdu legrace. Děti se smály a tleskaly. Ale protože už byly prochladlé až na kost, musely z vody ven. Vyškrábaly se na břeh a koukaly, jak z nich kape.

“Nemůžeš, Bambulko, zařídit, abychom uschli?” zeptal se Merlík. “Pěkně ty mokré věci studí.”

“Počkejte chvíli, jestli si vzpomenu… Láry, fáry, uši hluché, věci mokré, ať jsou suché.” V tu ránu všechno uschnulo. V mokrých šatech by se jim těžko šlo. A oni měli před sebou ještě dlouhou cestu.

9.kapitola – Zaječí rodinka

Sluníčko se pomalu schovávalo za obzor a ohlašovalo konec dne.

“Kde dneska složíme hlavu?” zeptal se Merlík.

“Něco si budeme muset najít,” řekl Vašík. “Já bych se vrátil do lesa, tam bude jistě větší šance.” Ostatní mu dali zapravdu. Tak se vydali opět směrem k lesu.

Chodili a chodili, až narazili na jakousi noru.

“Haló!” zavolal Vašík do temné díry. “Bydlí tady někdo?” Chvíli se nedělo nic. Odpovídalo jim pouze ticho. Teprve po nějaké době se z tmavé nory ozvalo:

“Kdopak nás to ruší v našem smutku?”

“Promiňte, ale nemáme kde hlavu složit. Blíží se noc a vaše nora je jediná, kterou jsme našli.”

“Jste-li hodní, pojďte dál,” řekl někdo opět velmi smutným hlasem. Naši čtyři přátelé vešli do veliké nory. Nebyla hluboká a dokonce tam vnikalo i trochu světla zvenčí. Na konci nory seděli smutně tři zajíci. Dva velcí a jeden docela malinký.

“Copak se vám stalo?” zeptaly se děti.

“Měli jsme tři malé zajíčky,” řekla paní zaječice. “Dva chlapečky a holčičku. Chlapci byli rozpustilí a chvíli nevydrželi v klidu. Bylo s nimi velké trápení. Zlobili i svoji sestřičku. Jednoho dne přišli zlí skřeti a chlapcům se jejich zlobení tak zalíbilo, že s nimi utekli do jejich země. Jak ráda bych je měla zpět. Ani trochu by mi nevadilo jejich pošťuchování a neposednost. Netuším, co s nimi je a jak se mají. Moc se nám po nich stýská.”

“Také jdeme do Zlozemě,” řekla Bambulka. “Musíme najít ukradený kámen, abychom zachránili zemi skřítků. Jestli potkáme vaše zajíčky, vyřídíme jim, jak moc je postrádáte.”

“To jste hodní,” řekla už veseleji paní zaječice. Svitla jí nová naděje, že své chlapečky zase uvidí. “Ale dejte si na skřety dobrý pozor. Ti dva, co tu byli, museli být jedni z nejhorších. Tuším, že si říkali Škarda a Rulík.”

“To jsou ti, které hledáme,” řekla Bambulka. “To oni mají zázračný kámen. Můžete nám říci, jak vypadali?”

“Jeden byl vyšší, měl zelenou čapku a zelenou vestu. Druhý měl modrý kabát a červenou čapku.”

“Alespoň je teď poznáme.”

“Pojďte se posadit,” ukázal pan zajíc na místo u stolu.

“Jistě si dáte koláčky. Jsou ještě teplé. Před chvílí jsem je pekla.” Paní zaječice rozdala talířky a na každý z nich položila jeden koláček.

“Jsou moc dobré,” řekla s plnou pusou Mirabelka.

“Jsem ráda, že vám chutná,” pravila paní zaječice. “Až se najíte, uložím vás do postýlek našich chlapců.”

“Moc vám děkujeme,” řekl Vašík, protože nebýt zajíců, jistě by nocovali někde v lese na mechu.

V jedné postýlce se k sobě tulily Mirabelka s Bambulkou, v druhé Vašík a Merlík. Byli tak unavení, že okamžitě usnuli.

Druhý den je probudil hlas malé zaječí holčičky.

“Vstávejte,” opatrně promluvila na spáče. “Je ráno. Sluníčko už nakukuje do naší nory.”

“Ještě chvíli, mami,” řekla ze spaní Bambulka. Chudák, zapomněla, že není doma, ale v zaječí noře.

“Hi hi hi,” rozesmálo to zaječí holčičku. “Já nejsem tvoje maminka.” Pak lehounce zatřepala Mirabelkou. “Vstávej. Už je den.”

“Nech mě spát!” řekla hrubě a otočila se.

Malou zaječici to překvapilo. Přešla k chlapcům.

“Kluci, vstávejte, na stole je snídaně.”

“Dobré ráno,” popřáli chlapci a pomalu se soukali z postele.

“Bambulko, Mirabelko,” zavelel Vašík, “vstávejte, ospalci.”

“Buď ticho,” sykla Mirabelka. Copak se to s ní dnes děje?

Také Bambulka už vstala a společně s chlapci a zaječí holčičkou usedli ke stolu.

“Co je to s Mirabelkou?” zeptal se Merlík. “Nikdy takhle dlouho nespala. U snídaně bývá první.”

“Asi je unavená.” Zaječí holčička se podívala na spící Mirabelku. Ta se začala v posteli vrtět, pak zamžourala, protřela si oči, sedla si a otráveně řekla:

“Tady v tom hluku se nedá vůbec spát.” Vstala, sedla si ke stolu a začala snídat. Ale jak podivně jedla. Drobky jí nepadaly do talířku, ale na zem a mléko srkala tak hlasitě, až všichni oněměli a jen se na ni dívali.

“Copak je to dnes s tebou?” zeptal se Merlík. “Vstala jsi levou nohou?”

“Starej se o sebe!” zazněla hrubá odpověď Mirabelky. Tohle vůbec nebyla ta milá skřítčí holčička, která večer ulehla do postele.

“Podívejte!” téměř vykřikl Vašík a ukázal na Mirabelčina ouška. “Vidíte, špičatí. To je hrozné, mění se ve skřeta.” To bylo zlé. Bambulka už použila všechny bylinky. Otevřela plátěný pytlíček, jestli něco málo nezbylo. Naštěstí se pár cizokrajných bylinek zachytlo na plátýnku. Tak ho Bambulka obrátil naruby a setřásla vše, co se dalo. Paní zaječice uvařila pro Mirabelku čaj. Teď už jen zbývalo vydržet do druhého dne, než lektvar zabere.

“To je smutné, co se děje s Mirabelkou,” politovala ji paní zaječice. “Nebudete to s ní mít lehké. Vím, o čem mluvím.” I oni to věděli. Bude s ní jen trápení.

Poděkovali za nocleh a šli.