6.kapitola - Sedmihlásek

Bambulka, Vašík, Mirabelka a Merlík šlapali cestou, vedoucí podél řeky směrem k hranici mezi Dobrozemí a Zlozemí. Čekala je dlouhá cesta. Věděli jen, kam jdou a proč. Co je čeká, netušili. Les, do kterého právě vstoupili, byl tak hustý, že jím nepronikl žádný slunečný paprsek. Padala na ně temnota, ale oni se nebáli. Neměli čas myslet na strach. Čekal je velmi důležitý úkol.

Jak tak šli, něco velkého jim proletělo nad hlavami.

“Jejda,” polekala se Bambulka. “Co to bylo?”

“Neboj se,” uklidňoval ji Merlík, “byl to jen pták.”

“U nás jsou ptáci malincí,” řekl Vašík. “Tohle je přímo obr.” Stále si nemohl přivyknout na to, že okolní svět je normální velikosti, ale on je nyní droboučký.

Opět nad nimi pták zakroužil. Udělal ještě jedno kolečko a posadil se před ně. Byl to krásný ptáček. Bříško měl pěkně žluté a na hlavičce se mu rozčilením čepýřilo peří. Švitořil a švitořil, ale nikdo mu nerozuměl.

“Copak se mu stalo?” zeptala se Mirabelka.

“Nevím, nerozumím mu.” Merlík se podrbal na hlavě. Přemýšlel, co by tak po nich mohl ptáček chtít.

“Snad si vzpomenu na kouzlo, které by nám mohlo pomoci,” řekla Bambulka a zamyslila se. “Už to mám!” zvolala. “Láry, fáry, už to víme, řeči zvířat rozumíme.”

“Pomozte, prosím, pomozte, prosím,” volal nešťastný ptáček.

“Copak se ti stalo?” zeptali se ho.

“Zlí skřeti shodili mé hnízdo. Leží na zemi. Byla tam vajíčka. Kuna slídí kolem. Vajíčka mi sní. Pomozte, prosím.”

Bylo to zlé. Jak mohou tak malincí tvorečkové zvednout hnízdo, které je větší než oni? Jak by se teď hodilo být velký. Ale Bambulka si na kouzlo stále nemohla vzpomenout. Hladili ptáčka po křídle a všichni usilovně přemýšleli.

“Zaveď nás k hnízdu,” řekl Vašík. “Alespoň ohlídáme tvá vajíčka před kunou.”

Ptáček vylétl do vzduchu a ukazoval dětem cestu. Děti běžely, co jim síly stačily. Nesmějí kuně dovolit, aby vajíčka snědla. Doběhly včas. Na zemi v mechu leželo hnízdo a v něm tři neporušená vajíčka.

“Stihli jsme to,” oddychly si děti.

“Jakpak se, ptáčku, jmenuješ?” zeptala se Mirabelka.

“Jsem sedmihlásek. A kdopak jste vy?”

Děti se sedmihláskovi představily. Pověděly mu, že Bambulka s Vašíkem jsou lidé, kteří se zmenšili, aby pomohli skřítkům najít zázračný kámen.

“Skřítkové jsou hodní,” řekl sedmihlásek, “ale na skřety si dejte pozor. Jsou velmi zlí. Nikomu neudělají nic dobrého.”

“My víme. Už jsme se s nimi setkali,” řekli Mirabelka a Merlík.

“Chudinky vajíčka,” politovala je Bambulka. “Copak s nimi teď bude? Nějak hnízdo musíme dostat nahoru.”

PRSK, PRSK. Za jejich zády někdo zaprskal. Všichni se otočili. Pár kroků od nich se krčila kuna. Obrovské zvíře s ohromně velkými zuby, které na ně hrůzně cenila.

“Dejte sem vajíčka!” prskla kuna a přikrčila se ještě víc.

Všichni se vrhli před hnízdo, aby bránili vajíčka svými malými tělíčky. Kuně to připadalo legrační.

“Ha ha ha. Snad nechcete vy, malí drobečkové, bránit mi v jídle?”

“Chceme a budeme!” křikl Vašík.

“Nebuďte směšní. Vždyť si vás můžu dát jako předkrm.”

“Tak si pro nás pojď!” křikl odvážně Merlík. Ale odvaha ho rychle přešla, když viděl, jak se přikrčená kuna plazivě přibližuje k nim. Sedmihlásek vzlétl a mával křídly, aby kunu zaplašil. Ale marně. Kuna se blížila stále víc.

“Bambulko,” zvolal Vašík. “Rychle něco vymysli!”

“Láry, fáry, divné věci, kdo je zlý, ať je hned v kleci.” Právě včas. Kuně stačilo natáhnout jen tlapu a byla by je všechny přišlápla k zemi. Ale nestalo se. Zvíře se najednou ocitlo v dřevěné klícce.

“Co to je?” křičela kuna a marně se snažila z klece dostat. “Ihned mě pusťte, ať vás můžu sežrat.”

“Ani náhodou, ty zlá kuno!” řekla jí Mirabelka. “Hezky si tam zůstaň.”

“Počkejte, až se odsud dostanu!” vyhrožovala, ale nikdo se jí už nebál. Ať si v kleci křičí, jak chce. Oni teď mají jiné starosti. Musí vymyslet, jak vrátit hnízdo do koruny stromu.

Po nějaké době se ozval Merlík.

“Vzpomínáte, jak strýček Peprník tahal nahoru dřevo?”

“Ano,” řekla Bambulka. “Měl na to ten…” nemohla si vzpomenout.

“Kladkostroj,” pomohl jí Vašík. “Provaz vyčarovat umíš, ten pak přehodíme přes větev a na jeden jeho konec přivážeme hnízdo. Pak všichni zabereme a to by v tom byl čert, aby se nám nepodařilo hnízdo vytáhnout.” Tak tohle byl dokonalý plán.

“Láry, fáry, uzlík pouhý, potřebujem provaz dlouhý.”

Vašík vzal stočený provaz, jeden konec pevně chytil a zbytek provazu roztočil. Pustil ho a provaz letěl vysoko, až do větvoví stromu. Tam se přehoupl přes jednu větev a spadl zpět na zem.

“Dobře. Teď musíme pevně přivázat hnízdo.” Provaz dvakrát podvlékli pod hnízdem a nad ním udělali bytelný uzel. “Teď všichni uchopte provaz a na tři zatáhneme.” Všichni čtyři ho chytili. “Raz… dva… a tři.” Zapřeli se nohama o zem a vší silou zatáhli. Tahali a tahali, až se jim podařilo hnízdo vytáhnout do koruny stromu. Tam ho opatrně spustili na silnou větev. Hnízdo bylo usazené v bezpečí.

“Hurá,” radovali se. Sedmihlásek šťastně poletoval kolem svého zachráněného hnízda.

“Děkuji vám, mnohokrát děkuji,” švitořil radostně.

“A jak teď provaz odvážeme?” zeptala se Mirabelka.

“Nijak,” klidně řekla Bambulka. “Necháme ho zmizet… Láry, fáry, vrabců pět, kouzlem vracím provaz zpět.” A provaz zmizel. Teď bylo všechno tak, jak má být. Vlastně všechno ne. Kuna stále vězela v kleci.

“Co s tebou?” Bambulka přistoupila blíž. “Nechat tě tu nemůžeme. Umřela bys hladem.”

“Prosím, pusť mě,” žadonila smutně kuna.

“Dobrá, ale musíš mi slíbit, že nikomu z nás neublížíš a necháš na pokoji i sedmihláska a jeho vajíčka. Slibuješ?”

“Slibuju. Jen už mě propusť.”

“Láry, fáry, vše se změní, dřevěná klec už tu není.” Klec zmizela a kuna, jakmile byla volná, utekla pryč.

Děti se rozloučily se sedmihláskem a vydaly se na další cestu.

7.kapitola - Krtek

Brzy naši přátelé narazili na potok. Jeho voda byla tak průzračná a čistá, že neodolali a s chutí se napili. Měli už velkou žízeň. A hlad také. Tak se usadili na břehu a rozbalili si uzlíček, který jim připravila paní Vojtěška.

“Mám ráda buchty,” řekla Bambulka, když uviděla krásně nadýchané a silně pocukrované buchty.

“Maminka je dělá makové, povidlové nebo tvarohové,” vyjmenovala náplně Mirabelka. “Já i můj bráška máme nejraděj makové, viď, Merlíku.” Ten s plnou pusou přikývl.

To si pochutnali. Ale mysleli i na pozdější dobu, takže si polovinu buchet ještě schovali.

Šli právě kolem hráze, když zaslechli:

“Pomoc! Pomozte mi někdo!”

“Kdo to volá?” Všichni se zastavili a naslouchali. Hlas se ozýval z podzemí. Šli za zvukem, až přišli ke kopci z hlíny. Nebyl to ale kopec, nýbrž jen obyčejná krtčí hromádka. Na vrcholku kopečku ležel obrovský balvan.

“Haló!” zavolaly děti. “Co se vám stalo?”

“Zlí skřeti mi navalili kámen na můj vchod. Teď se nemohu dostat ven.”

“Tak proč si nevyhrabete jiný otvor?” zeptala se Bambulka.

Z podzemí se ozvalo:

“Jsem starý, síly mně už neslouží a půda kolem je tvrdá. Tuhle díru jsem hrabal velice dlouho.”

“Tak vydržte, něco snad vymyslíme.” Děti daly hlavy dohromady a přemýšlely, jak velký a těžký kámen odvalit.

“Když na něj měli sílu skřeti, proč bychom to taky nedokázali? Jsme čtyři. To snad bude stačit,” řekl Vašík. A tak vylezli na hromadu a všichni se do kamenu opřeli. Šlo to těžce, ale přece jen s ním pohnuli. Tlačili a tlačili, až kámen odvalili. Otvor byl volný.

Z díry vykoukl nejprve černý čumáček, za ním se objevila hlavička, a teprve pak vylezl ven krtek celý. Byl velký asi jako skřítek. Mžouravě se rozhlížel a hledal své zachránce.

“Moc vám děkuji, přátelé. Ani nevíte, jak jste mi pomohli.”

“Nemáte zač. Rádi pomůžeme,” řekla Bambulka.

“Chtěl bych vás na oplátku pozvat do svého obydlí.”

“Rádi se k vám podíváme, pane krtku. Jistě máte zajímavé bydlení.” A tak všichni následovali krtka do podzemní říše. První šla Bambulka, za ní Vašík, po něm Merlík a nakonec i Mirabelka. Všichni opatrně sestoupili po žebříku dolů do podzemí.

Všude kolem byla tma. Nikdo neviděl na krok.

“Nejdřív půjdeme touto chodbou do mé ložnice, a pak vám ukážu kuchyňku a spižírnu.”

“Ale my nic nevidíme.”

“Jak to?” divil se krtek. “Já vidím dobře.”

“My potřebujeme světlo, abychom ve tmě viděli,” vysvětlila mu Bambulka.

“Ale já tu nic takového nemám.”

“To nevadí, mohu si ho vyčarovat.”

“Je to čarodějka,” vysvětlil Merlík.

“Tak to jo,” broukl si krtek.

“Láry, fáry, hlasy sýčka, na cestu ať svítí svíčka.” V Bambulčině ruce se rozhořela svíčka jasným a teplým světlem. Teprve teď si mohli všechno prohlédnout. Chodba byla docela prostorná a dlouhá. Trvalo chvíli, než došli do místa, kterému krtek říkal ložnice. Byla to malá místnůstka, tak na jednu postýlku. Dalším místem byla spižírna. Zde měl krtek zásobu jídla. Poslední byla kuchyňka. Tady je krtek usadil ke stolečku, aby je pohostil svým skvělým kakaem, které uměl nejlépe v okolí.

“Žijete tu sám?” zeptala se Mirabelka, když se posadila.

“Ano, ale mám hodně přátel. Se sousedem bobrem občas prohodíme řeč a někdy ke mně na návštěvu zajde paní myška nebo pan křeček. Vždycky je s kým si popovídat a popít trochu kakaa. A kampak máte namířeno, děti?”

“Jdeme do Zlozemě hledat ztracený zázračný kámen, abychom zachránili Dobrozemi.”

“Tak to si dávejte veliký pozor. Skřeti jsou ukrutně zlomyslní. Už jsme s nimi měli nejedno trápení. Také pan bobr by vám mohl vyprávět, co všechno mu ti uličníci provedli. Spousta zvířat kdysi žila na jejich území, ale zažívali tam taková muka, že odtud utekli.”

“Budeme opravdu všichni moc opatrní,” ujistil ho Vašík.

Všem kakao moc chutnalo, a protože svíčka pomalu dohořívala, rozhodli se opustit milého pana krtka a jít dál.

“Dávejte na sebe dobrý pozor, děti,” rozloučil se s nimi.

Potřásli mu tlapkou, popřáli hodně štěstí a šli dál.