Když se veliký Kršna, předposlední z avatárů, hrdina, válečník i mudrc, nasytil bojů s proradnými Kuruovci, sestoupil z Ardžunova bojového vozu, odložil opratě i kopí, čelenku i zbroj zářící zlatem i leskem měsíce. Řekl sbohem pánduovským bratřím, objal Ardžuna, lučištníka pevné ruky, vtiskl mu na tvář polibek přátelství, a vydal se na západ, do Dvárky, aby zavzpomínal na rozpustilé mládí, na tanec v podvečerním soumraku, na divoké honičky s pastýřkami, které tajně okrádal o máslo, a pak jim na smíření dlouho do noci hrával na flétnu. Chtěl být zase tím šťastným a bezstarostným boubelatým hošíkem, všemi milovaným a ctěným, který nemyslí na věčné pravdy a posvátná přikázání a už vůbec ne na boje s protivníky, ale raduje se z každého dne, z každé hodiny, z každého zážitku.

A tak se stalo. Kršna se usadil na břehu řeky Tapi, opřený o palmu hrál celé dny na flétnu. Zástupy poutníků přicházely, poslouchaly tu rajskou hudbu a chválily miláčka bohů pro jeho krásu, umění a moudrost. Krávy z nesčetného kršnova stáda se pásly kolkolem řeky, po obou březích pocházely v malých hloučcích a hledaly to nejchutnější a nejšťavnatější listoví. Každého večera zadul Kršna na svůj bronzový roh zrudlý krví zapadajícího slunce a krávy, vedené mohutným hlasem rohu, jenž zněl jako dunění vzdálené bouře, se poslušně vrátily do svých stájí, aby se příštího rána opět vydaly na pastvu. Kraji vládl klid, pohoda a svornost, neb kde v oné požehnané době trávilo své chvíle šestnáct set Kršnových manželek, to příběh naštěstí nepraví…

Jednoho velmi dusného a horkého dne, kdy každý jen stěží dýchal a honem honem hledal stín, si Kršna chtěl odpočinout. Odložil flétnu, natáhl se do rozvoněné trávy a zavolal svého nejstaršího bratra Balerama, reka udatného, jenž vlastní rukou skolil zástupy nepřátel.

„Kdybych spal příliš dlouho,“ řekl mu, „zaduj prosím na můj roh. Ať se krávy v pořádku vrátí. Ať šťastně spí ve svých stájích, ať sní své bučivé sny!“

„Jasně, brácho, pohodička!“ děl Baleram frajersky, ale Krišna už chraplavě oddechoval. Baleram vzal do svých rukou ten bronzový roh, překrásně zdobený rytinami slonů, krav i opic a především podobiznou pána Višny, udržovatele, kynoucího svým dětem všema čtyřma rukama. Hleděl na tu nádheru z dávných věků a jeho srdce se kochalo krásou i hrdostí. Vždyť právě jeho si bratr zvolil z mnoha jiných! Jemu dal ten zodpovědný úkol svolat večer krávy, aby v pokoji a bezpečí přečkaly noc. Jemu řekl „jdi a trub“

A tak, když se čas nachýlil a slunce spělo ke konci své každodenní cesty, rozezněl Baleram Kršnův roh mnohem mohutněji než kdy jindy. Hrdost mu říkala, že tuto zvláštní šanci je třeba využít, jako všechny příležitosti v životě lidském, a když už může troubit, ať troubí tak, aby se i za tisíc let říkávalo – jó, tehdy, když Baleram troubil na Kršnův roh!

Krávy zvedly hlavu a pohlédly si vzájemně do očí. Ano, slyšely hlas rohu, ale tentokrát byl jiný, než měl být, příliš panovačný, příliš tvrdý, ne tak uctivý a líbezný, přátelský a přívětivý jako obvykle. Nejprve stojíce bez hnutí dlouho přemýšlely. Nikdo neumí tak důstojně meditovat, jako kráva ztracená v úvahách. Ale pak si řekly, že jen hodný pán je dobrý pán a opět sklonily hlavy k zemi.

Smrákalo se, krávy znejistěly a začaly se bát. Jejich volání se táhlo podél luk, stoupalo k vrcholkům křovin i osamělých banánovníků, ale nikdo nepřišel a nepomohl. Nikdo nezaslechl ten hlas toužící po bezpečí.

A tak se krávy vydaly domů samy. Vedla je ta největší, jejíž dlouhé rohy spolehlivě zaháněly všechny vesnické uličníky, ta nejstarší a nejmoudřejší, celá světlounce hnědá s bílou náprsenkou. Její meditace obvykle začínaly brzy po ránu a celý den pak každý obdivoval, jak hluboko ke svému átmanu dokáže sestoupit. Šlapala tmou, občas vysoko zdvihla hlavu a zavětřila, hledajíce směr. Pak moudře pokývla rohama, jakoby přesně věděla vše potřebné a pokračovala dál. Vkročila do vln řeky Tapi v pevném přesvědčení, že správně nalezla bezpečný brod, který jí i všem ostatním umožní přejít na ten pravý břeh. Její přesvědčení však bylo mylné.

Tu noc se zpět do Kršnových stájí vrátila jen hrstka vyděšených krav, všechny ostatní pohltily bezedné vody řeky Tapi.

Když Kršna zvěděl tu strašlivou novinu, roztrhl své pastýřské roucho a hlasitě zalkal. Slzy jako granátová jablíčka koulely se mu po spanilé tváři.

„Hle, bratře, cos učinil!“ zahromoval pak zlostně. „Tvá je vina, že přišel jsem o celé stádo! Tvou nedbalostí zhynulo tolik skvělých krav! Víš, kolik dobrého mohly ještě světu dát? Kolik dnů přemýšlení v důstojné póze je teď navždy ztraceno?“

„No tak sorry, nó!“ řekl Baleram patřičně zkormoucen, ale poté namítl: „To ty jsi šel chrápat a dals mě roh, na kterej neumím správně hrát! Ty sis pěkně vyspával, místo abys plnil svou povinnost! Žádný takový, bratříčku – i ty jsi vinen!“

A pán Kršna si s úděsem uvědomil tu hroznou pravdu, a že čin, který spáchal, je tak příšerný a zlý, že bude třeba obzvlášť velkého pokání, aby jej odčinil. Avšak jak? Dá se odčinit tak podlý skutek?

„Netrap se, můj pane,“ řekl mu mudrc Vajšája. „Velký pán Višna hledí na své dílo s uspokojením a nezatracuje ty, kteří sejdou z cesty. A Mahéš, ten milovník rovnováhy a pořádku, se vždy nechá usmířit pokorou a odpouští litujícím. Jdi, můj pane, jdi tam, kde se řeka Tapi naposledy ohýbá a míří k moři. Tam v pobřežních sítinách nalezneš otisky kravských kopyt. Tam se, můj pane, modli k Mahéšovi a pros jej o slitování. Tam nalezneš klid a mír! A odpuštění!

Uslyšev tu moudrou radu, zaradoval se Kršna velice, poděkoval starci, pokloniv se až k zemi, a ihned se spolu s Baleramem vydali hledat ono posvěcené místo.

Od časného rána se brodili pobřežním bahnem a rákosím, slunce už stálo vysoko na obloze a oni se stále pídili po kravských stopách.

„Hele, to už je čtvrtá pijavice!“ vykřikl Baleram zlostně a posadil se na břeh, aby si odpočinul. Červa hodil ladným obloukem zpět do proudu, poté pozoroval Kršnu, jak se chvílemi propadá až po kolena do černočerného bláta a posléze propukl v smích.

„No není to božskej fór?“ hulákal neuctivě. „Dva nejslavnější z Kšatrijů se tady ráchaj na břehu jenom proto, že si to nějakej dědula vymyslel! Hele, co kdybychom se na to vykašlali? Co kdybychom předpokládali, že tady ty pitomý stopy prostě někde jsou?“

Kršna jen mávl rukou nad takovou bezbožností a opět pokorně sklonil hlavu k zemi. Baleram si povzdychl. Když má někdo místo normálního bráchy vtělení Višny, tak se s ním dá těžko dohadovat. Ach jo! Chtěl opět seskočit do říčního koryta, když kousek od sebe spatřil stopu. Ano, byla to stopa, o tom nebyl pochyb. Kravská stopa? No… těžko říct. Něco mezi kočkou a koněm. Nicméně Baleram si byl jist, že když se pěstí o něco zvětší, bude to přímo skvělá kraví stopa! Na své dílo mohl být právem hrdý.

„No já nevím,“ nebyl si Kršna příliš jistý. „Tohle že má být od krávy?“

„Co bys prosím tě ještě chtěl?“ propadl Baleram beznaději. „Aby byla pozlacená?“

„No, víš, ona kráva…“ Kršna se zarazil. Už dlouhou dobu pásl krávy, ale nikdy je nestopoval. Stačilo zadout na roh a přiběhly samy. Uvědomil si, že v oblasti jejich stop opravdu není odborníkem. Ovšem za nic na světě by to nepřiznal.

„Je to kravská stopa!“ odložil hůl i plášť.

„Jo, je to kravská stopa!“ souhlasil Baleram s úlevou. „Tak jdem na to!“

Sepnuli ruce, poklekli na zem, a se zavřenýma očima dokola a dokola opakovali mantru. „Ohm mama šivája, ohm mama šivája“ neslo se pět dní k nebesům. Beze spánku i bez odpočinku, hluboce souznějící s atmanem, hladoví i žízniví stále dokola a dokola opakovali mantru. „Ohm mama šivája!“

A velký Mahéš byl potěšen. Ano, zhřešili, ale tak hluboce litovali svých činů! Tak vroucně jej prosili o odpuštění! Nemohl by být zván spravedlivým, kdyby nedokázal promíjet kajícníkům!

 „Nebylo to tu špatný,“ prohlásil Baleram spokojeně, když se vraceli do Dvárky. „Aspoň to tu nesmrdělo, jak u těch tvejch stájí.“

Ale Kršna neměl myšlenky na špičkování.

„Teď každý ví, co dělat, když je spáchán hřích a zabita božská kráva!“ pronesl zástupům, které tu nebyly.

„Ať každý, kdo se proviní stejně jako my, je i stejný ve své lítosti a v odříkání!“