„Ano, jsou pro nás posvátné,“ řekl mi stařík. Červený bod na jeho čele, ten nejdůležitější z osmi bodů těla, se horkem a vlhkostí začínal pomalu ztrácet.

„Ale proč?“ chtěl jsem vědět. Připadal jsem si trošku jako malé dítě. Už dlouhou chvíli jsem se vyptával na další a další detaily, samé proč, jak, zkrátka děcko zkoumající záhady světa. Ale ten drobný stařík byl nadšený. Asi jsem byl v jeho dlouhém životě první bílou tváří, která se místo poučování a trousení mouder pouze ptala. Snad jsem byl opravdu prvním cizincem, kterému nestačily chytrosti vyčtené z průvodce, ale chtěl se dozvědět – proč a jak.

Tato touha pochopit se zjevila hned první den, kdy jsem na zkušebním svářecím vzorku objevil kousky kokosu a ananasu. Bylo mi řečeno, že bůh Višwakarma, patron strojařů, nám musí být nápomocen, jinak se dílo nezdaří. S ohledem na kvalitu odváděné práce jsem s tímto souhlasil. Nic než boží pomoc nás nemohlo zachránit.

„Jsme hotoví!“ Rao otevřel dveře kamrlíku a vpustil do příjemného chladu nemilosrdné vedro zvenku. „Z pěti svářečů – dva nezvládli kořen, jeden SMAW. S těmi posledními uvidíme po rentgenu.“

„Dej mi ještě pět minut,“ požádal jsem a jej to pobavilo, zvláště poté, co jsem dodal, že má druhá lekce hinduismu stále není u konce. Vytáhl cigarety a bylo vidět, že nějaké zdržení mu rozhodně nevadí.

„Kráva… je velmi užitečné zvíře,“ prohlásil stařík rozvážně. „Jednak dává mléko, které je velmi zdravé… A pak je velmi zdravá její moč.“

Soudil jsem, že asi špatně rozumím. Nebylo by to nic divného. Angličtina získala v ústech Indů zcela nová křídla a objevila netušené světy. Připadalo mi, že každý z nich si pravidla anglické výslovnosti vysvětluje po svém. Jeden zatvrzele odmítal vyslovit „š“, takže „shall“ pro něj bylo „sell“, což mne zprvu velmi mátlo. Další si výrazně zjednodušil situaci a všechna „c“ šmahem změnil v „k“, což dodalo Shakespearovu jazyku dynamiku jednadvacátého století. Nebo ránu z milosti.

„No moč krávy. Je to lék,“ zopakoval.

Nikdy jsem necítil potřebu se druhým vysmívat pro jejich víru – a zároveň jsem nikdy necítil větší potřebu to okamžitě realizovat. Stisknul jsem pevně rty a stále dokola a dokola si opakoval mantru „Nesměj se, ty idiote“.

„Lék??“

„Jasně. Jsou v ní vitamíny, podporuje imunitu… Každý den ráno si dávám jednu skleničku a vidíte, jak mi zdraví slouží!“

Měl jsem na jazyku, že snídani zapíjím džusem, ale princip užívání tohoto léku mne přespříliš ohromil. Chtěl jsem vědět, zda se… ta medicína… pije přírodní, nebo nějak chemicky upravená a bylo mi řečeno, že ředěná vodou.

„Neředěná moč… to je síla. Jak neředěné víno,“ otřásl se můj učitel.

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy víno neředil, nedokázal jsem jeho příměr patřičně ocenit.

„A úplně nejlepší je moč telecí!“ zasnil se s nadšením, které já mám schované pro grilované kuře. „Ale ta je hodně drahá,“ dodal realisticky. Chápal jsem ho. Člověk se ve svých snech nesmí vznést příliš vysoko.

Pak mi líčil, že stejně jako krávy jsou posvátné i opice. U opic mi to bylo trošku záhadné, neboť jejich užitečnost mi nějak nebyla zřejmá. Pochopil jsem až poté, co mi vyprávěl o králi Hanumanovi. Ten se svou opičí armádou pomohl Rámovi zachránit krásnou Sítu. Byl to příběh plný dobrodružství a velkolepých bitev. To podstatné se však skrývalo mezi řádky – nešlo o legendu. Byla to historie.

„Ano, opice a krávy jsou posvátné,“ zakončil své líčení. „Když zemřou, je povinností každého správného hinduisty je pohřbít se všemi obřady.“

Odcházel jsem s ironickým pomyšlením, jak asi musí vypadat hinduistický pohřeb krávy.

„Another day, another dollar!“ přivítal mne u auta Němec oblíbeným úslovím. Ve svém ležérním oranžovém obleku připomínal spíše nějakého výstředního aviatika z počátků letectví, než špičkového odborníka, jenž má za úkol nebohým domorodcům postavit elektrárnu. Do typického koloniálního gentlemana v nažehlené košili, kterému stačí jen holí ukázat, říct dvě slova a zástupy dělníku se poslušně dají do práce, tak do toho měl tedy opravdu daleko.

Sotva mne pozdravil, už začal se svým vodopádem výčitek, komentářů, poznámek a stížností.

„Podívej se na něj!“ ukázal na našeho řidiče, hovícího si v kabině. „Sedí si tam jako princ! Aržůn! Otevřít nám kufr! To je tvoje práce!“

 „Good morning, sir!“ zazubil se na nás Aržůn svým chrupem, jenž by každému dentistovi mohl sloužit jako odstrašující příklad, a ani se nepohnul.

„Né si jen tak sedět!“ pokračoval Němec, jemuž žádný vnější podnět nemohl přerušit niť monologu. „Otevřít kufr! Ale to on nepochopí! Ten jeho maličký mozeček, ta dutá díra nebo co to má v té hlavě to prostě není schopna pochopit. Tak těžký povinnosti! Ne, to nikdy nemůže pochopit!“

Hodili jsme do kufru své notebooky a usadili se.

„Indian music,“ prohlásil Aržůn šťastně a zapnul rádio. Hitovky ve stylu „jak si v Indii představují rock“ ovládly auto. Svou vysokou hudební úrovní v mých očích směle soupeřily s dechovkou, ale aspoň na chvíli umlčely Němce. Bohužel, ten se nedal tak lehce odbýt a žádal ztišení a k tomu ještě vypnutí klimatizace. Povzdechl jsem si. Na mou lásku k chladu nebyl brán zřetel.

„Gáj!“ ukázal Aržůn na skupinku krav, která se už několik týdnů pásla na vybetonovaném středu kruhového objezdu. Těžko říct, co se jim tam tak zamlouvalo – snad ten rozhled.

Malé tříkolky „Tuk tuk“, motorky, mopedy, kola, otřískaná auta japonských značek a pomalované obstarožní náklaďáky, to vše vytvářelo neuvěřitelnou změť, kde vládlo jedině právo silnějšího. Hrozny chodců na krajnicích marně vyhlížely jakoukoliv skulinku, kterou by se dalo proklouznout. Přednost byla nejen neznámým pojmem, ale přímo hřích. Troubení pak životním stylem.

Samozřejmě, jakmile Ind sedne do auta či na motorku, klakson je to první, na co sáhne. Je to také to poslední, co pustí. Troubením lze vyjádřit vše – od emocí po rozvinutá souvětí.

Záď každého náklaďáku zdobí (kromě častého Tádž Mahalu, krajinných výjevů či počestných krásek) nápis „Horn please“. Indové se tím poctivě řídí.

„Gáj!“ tvrdohlavě opakoval Aržůn a ukazoval pro změnu na jinou kravskou sešlost, která se uskutečnila uprostřed čtyřproudé silnice. Poklidně žvýkaly a svýma nádhernýma tajuplnýma očima hleděly na ten zmatek, jejž způsobily svou prostou existencí. Sem tam se některá pokusila rohem nabrat motoristu, jenž ji míjel příliš blízko.

„Gáj!“ znělo opět autem a Aržůnův prst mířil k dalším krávám.

Gáj znamená v hindi kráva a Aržůn byl strašně šťastný, že nám je všechny může ukázat.

„Gáj,“ souhlasil jsem s ním a jeho líce jásaly jak po nějaké obzvlášť velké pochvale. „Perfect, Aržůn, perfect,“ přidal jsem malý bonbónek.

Němec jen skepticky kroutil hlavou. „Perfect. Really perfect,“ přikývl, ale neznělo to moc přesvědčivě. Prostě nesouhlasil s mou teorií, že každého je třeba pochválit – byť by jen dělal svou práci.

„V příštím životě bych chtěl být krávou. V Indii,“ prohlásil jsem pobaveně.

„Krávou?“ podíval se na mě Němec překvapeně. „Když už, tak býkem, ne?“

„Gáj!“

Ten večer, když jsem znaven zavřel oči, viděl jsem ve snu krávy. Celé zástupy krav, nehnutě mě pozorující svýma temnýma očima moudrých a spravedlivých.

Pokračování příště...