4.kapitola - Cesta plná nebezpečí

Bambulka, Vašík a Merlík dostali na cestu ovesné placky, které brzy ráno Pampeliška napekla. Poděkovali za nocleh a odešli.

Cesta už neubíhala tak rychle, protože jejich krátké nožičky jen těžko zvládaly překážky, které jim jindy připadaly zanedbatelné. Malé klacíky byly náhle velikými kmeny, zurčící pramínek divokou řekou a stopa zvířete obrovskou jámou. Ještě štěstí, že znala Bambulka všelijaká kouzla.

Jak tak šli, objevila se v cestě díra. Kdyby byli Vašík s Bambulkou normální velikosti, asi by si malého dolíčku ani nevšimly. Vždyť byl velký jako důlek na kuličky, které před školou děti rády hrály. Ale nyní, když byli všichni malincí, museli dávat veliký pozor, aby do díry nespadli.

“Opatrně to obejděte,” radil Merlík. Ale než to dořekl, ozvalo se:

“ÁÁÁ!” a …BUM… Byl to Vašík, který se skutálel do díry.

“Jsi celý?” ptala se Bambulka.

“Jsem,” volal zdola. “Ale nevím, jak se dostanu nahoru. Je to dost kluzké.” Přesto to zkusil. Ale jakmile se začal drápat nahoru, nohy mu ujížděly a ruce se neměly čeho chytit. Vždy sklouzl zpět. “Nejde to. Nemohla by ses zvětšit a prostě mě vyndat?”

“To je nápad!” zvolala. “Merlíku, běž stranou, ať tě nezašlápnu.” Merlík odběhl dále od Bambulky a sledoval, co se bude dál dít… Ale nedělo se nic.

“Copak je, Bambulko?” zeptal se jí. “Pročpak se nezvětšuješ?”

“Nemohu,” řekla smutně. “Nedokážu si vzpomenout na správné zaříkání. Jak mě jen mohlo napadnout zmenšit se, aniž bych si připravila zvětšovací kouzlo. Přece nezůstaneme malincí?” Začala natahovat. Oči měla mokré a málem se rozbrečela.

“Neboj,” chlácholil ji Merlík, “jistě si jednou vzpomeneš.”

“Ale co když ne?”

“Co se děje?” volal z díry Vašík.

Bambulka vstoupila na okraj a řekla:

“Je mi to líto, ale nemohu si vzpomenout na zvětšovací kouzlo.”

“Tak vyčaruj alespoň provaz.” Vašík si z toho hlavu nedělal. Teď mu šlo jen o to, dostat se z díry ven.

“To by snad šlo.” Zamyslela se a řekla:

“Láry fáry uzlík pouhý, potřebujem provaz dlouhý.” U nohou se jí objevil stočený provaz.

“Výborně, teď ho vytáhneme.” Merlík uchopil jeden konec provazu a druhý hodil do díry.

“Dobrý, držím,” zvolal Vašík. “Táhněte!” Bambulka s Merlíkem přitahovali, co jim síly stačily, až Vašíka vytáhli ven.

“Děkuju, kamarádi. Jsem rád, že jsem venku.” Teprve nyní mu však došlo, co mu předtím Bambulka řekla. “Chceš tedy říct, že už se nikdy nezvětšíme?”

“To ne, doma správné zaříkání najdu v Knize kouzel, ale tady, v zemi skřítků, se nebudeme moci zvětšit. A to není dobré. Nebudeme mít proti skřetům výhodu.”

“Tak si budeme muset vystačit jen s kouzly, které znáš,” podotkl Vašík.

“Jen abych je všechny nezapomněla,” řekla v legraci, ale nikdo se nezasmál.

Čekal je ještě kus cesty, a tak šli dál.

Když Bambulka procházela tou obrovskou krajinou, začala přemýšlet o tom, jak se asi cítí takoví mravenci. Jsou malincí a všechno kolem nich tak veliké. I pro ni to byl jiný svět. Všímala si věcí kolem sebe, o které dřív ani pohledem nezavadila. Mohla si prohlédnout každé stéblo trávy. I květiny viděla z úplně jiného pohledu. Drobný kamínek, který by jinak zašlápla do země, musela obejít a měla tak možnost prohlédnout si ho ze všech stran. Tohle je úplně jiný svět, pomyslila si.

“Podívejte na tu horu!” ukázal Vašík na překážku, která jim bránila v cestě. Ve skutečnosti to byla pouhá hromádka kamínků, ale jim to připadalo jako obrovitá hora. “Budeme ji muset obejít.” A tak zahnuli, aby horu obešli.

Náhle zaslechli zvuk připomínající hřmění.

“Pozor!” zvolala Bambulka. “Padá kamení!” A opravdu. Svrchu se valil obrovský balvan. “Honem, utíkejte!” Všichni se rozeběhli a utíkali, co jim nohy stačili, aby se co nejvíce vzdálili od bořící se hory. Jen taktak se jim podařilo utéci. Těsně za nimi dopadl s velkým rámusem balvan na zem.

“Uf.” Všichni si oddechli.

Šli dál pěšinou, vedoucí podél řeky.

“Támhle za tou zátokou musíme přejít přes lávku,” hlásil Merlík.

Když došli na místo, nebyla tu lávka, jakou děti čekaly. Byl to jen velmi úzký kmen spojující dva břehy.

“Až budete přecházet,” radil jim Merlík, “rozpažte ruce, abyste lépe udrželi rovnováhu.” Sám šel jako poslední. A byl to právě on, kdo rovnováhu neudržel a spadl do řeky.

“Pomoooc!” volal a voda ho unášela stále dál a dál.

“Něčeho se chytni!” křičel za ním Vašík, ale ve vodě nebylo nic, čeho by se mohl zachytit.

Voda se kolem něho převalovala sem a tam a Merlík měl co dělat, aby udržel hlavu nad hladinou.

Náhle kolem dětí proletěla obrovská duhová vážka.

“Už to mám,” zvolala Bambulka. “Láry, fáry, vodou mělkou, ve vzduchu jsem vážkou velkou.” Bambulka skočila, ale než dopadla do vody, proměnila se ve vážku, která se rychle rozletěla po proudu řeky. Letěla nízko nad hladinou a jakmile byl Merlík na dohled, zakroužila mu nad hlavou. Pochopil a chytil se jejích nožek. Spolu s ním přistála na břehu. Stačil letmý dotek země a z vážky byla opět Bambulka.

“Děkuju ti, Bambulko,” řekl Merlík. “Už jsem začínal polykat vodu.”

“Nemáš zač,” řekla Bambulka. “Jsi mokrý,” dodala.

“To nevadí, už to není k nám domů daleko.”

“Raději tě kouzlem vysuším, abys nenastydl,” řekla Bambulka a zamyslela se. “Láry, fáry, uši hluché, věci mokré, ať jsou suché.” A bylo to.

Ušli asi padesát kroků, když Merlík ukázal na nedalekou mýtinu.

“Tam bydlím.”

Vašík s Bambulkou uviděli palouk plný pařezů. Byla jich tam spousta.

“Tady bydlí pařezoví skřítci,” vysvětlil Merlík. “Každá rodina má svůj pařezový domeček. Náš je ten se žlutou střechou.” Opravdu. Každý pařez měl jinou barvu stříšky. Lépe se tak rozpoznávaly.

Merlík se rozeběhl. Už se nemohl dočkat, až uvidí svoji rodinu. I Vašík s Bambulkou utíkali. Také oni byli zvědaví na jeho sestřičku a maminku s tatínkem.