2.kapitola - Konec školy, začátek cesty

Nadešel den, na který se Bambulka moc těšila. Po vysvědčení měla letět za svým milovaným tatínkem, ale místo toho se chystala na dlouhou a tajuplnou cestu do země skřítků. Co je tam asi čeká? To nikdo netušil.

Ráno se první vzbudil Merlík. Byl trochu posmutnělý, protože i on měl dnes dostat vysvědčení. Ale nebyl ve své škole a nemohl získat svých osm červených kytiček. Mirabelka jistě získá devět kytiček, ale to Merlíkovi nevadilo, protože věděl, že je jeho sestřička chytřejší.

“Dobré ráno,” pozdravila ho Bambulka. “Půjdeš dnes s námi do školy, nebo počkáš, až se vrátíme?”

“Chtěl bych jít s vámi. Rád bych viděl, jak si budete rozdávat vysvědčení.”

“No, nebude to asi taková zábava, jak si myslíš. Ale když chceš, tak půjdeme.”

Nasnídali se a vyrazili. Dnes si Bambulka nemusela brát brašničku. Jen si usadila Merlíka na rameno a šla.

Na rozcestí se potkali s Vašíkem. Pozdravili se a společně se vydali do školy.

Na tento den se všichni těšili. Byl poslední den školy a začínaly prázdniny. Paní učitelka všem dětem slavnostně předala vysvědčení. I Bambulce. Na bílém listu papíru se pyšnila krásná veliká jednička.

“To je dobré vysvědčení?” zeptal se Merlík.

“Ano. Jednička je nejlepší známka. Pak je dvojka, trojka, čtyřka a nejhorší známkou je pětka. Ale tu nikdo nedostal,” vysvětlila mu Bambulka.

Merlík si pozorně prohlížel známku, která byla větší než on.

Paní učitelka dětem na závěr popřála krásné prázdniny a všichni školu opustili. Bambulku, Vašíka a skřítka Merlíka čekala cesta do Dobrozemě.

“Vašíku,” řekla paní Měchura, když se s dcerkou a jejími přáteli loučila, “dej mi pozor na Bambulku.”

“Dám, paní Pihatá. Můžete se spolehnout.”

“Tady ti dám, Bambulko, pytlíček se vzácnými cizokrajnými bylinkami. Jsou účinné téměř na každou nemoc. Kdysi mi je dal jeden čaroděj. Jen škoda, že jich není víc. Ale snad se ti budou hodit.”

“Děkuji ti, maminko.”

Také se rozloučili u Vašíka doma.

“Dej pozor na Vašíka, Bambulko. A vraťte se brzy.”

Oba slíbili, že na sebe budou dávat pozor a že se vrátí, jakmile bude Dobrozemě zachráněna.

Nejprve šli lesem. Merlík, usazený Bambulce na rameni, jim ukazoval cestu.

“Tady rovně, pak zahnout za ten vysoký strom a podél řeky asi tři sta kroků.” A tak Bambulka počítala. Jeden krok, druhý, třetí. Ale nestačila napočítat ani do desíti, když Merlík zavolal:

“Teď zatočte doprava.”

“Aha,” řekl Vašík. “Tys myslel tři sta skřítčích kroků.” Merlík zapomněl, že jeden lidský krok je asi třicet jeho malých krůčků.

“Za chvíli se dostaneme k jiné řece. Tu budeme muset přeplavat,” řekl Merlík. Ale ta jeho velká řeka byl jen lesní pramínek, který oba dva hravě překročili.

“S vámi se cestuje mnohem lépe,” liboval si Merlík. “Samotnému mně tahle cesta trvala mnoho dní. Ale takhle tam budeme do večera.”

Šli už velmi dlouho a všem začalo kručet v žaludku. To se jim ohlásila hladová bříška. Našli si pěkný pařez, na který se usadili.

“Teď se připravte,” řekla Bambulka. “Budu čarovat… Láry, fáry, velký ucháč, ať tu máme s mákem koláč.” Na pařeze se objevil nádherný koláč sypaný mákem. Bambulka má sice raději s povidly, ale na takové kouzlo si zrovna nevzpomněla.”

Všichni se dosyta najedli. Pak dobré jídlo zapili vodou z nedaleké studánky a vydali se na další cestu.

“Podívejte!” zvolal po nějaké době Merlík a ukázal na vzdálený strom. Byl to mohutný buk. “Tam za tím stromem začíná naše země.”

3.kapitola - V Dobrozemi

Jejich cesta jim kupodivu trvala necelý den. K večeru byli téměř u cíle. Zbývalo pár kroků, aby se všichni tři ocitli v Dobrozemi. Zbýval už jen jeden krůček… KŘÁP. Něco pod Bambulčinou nohou křuplo.

“Které nemehlo?” zvolal kdosi. “Který nešika?”

Bambulka se podívala dolů ke svým nohám. Tam uviděla lamentovat malého mužíčka. Zlobil se a stále pobíhal kolem něčeho, co z té výšky nebylo poznat.

“Moc se omlouvám, pane skřítku,” řekla provinile Bambulka a chtěla ustoupit stranou.

“Pozor!” zakřičel znovu skřítek a Bambulka se raději už ani nepohnula. “Málem jste mi zašlápli synka.” Velká chodidla lidí zde byla velmi nebezpečná. Stačil krůček a stalo by se neštěstí.

“Kéž bychom byli menší,” povzdechl si Vašík. “Nikomu bychom nemohli ublížit.”

“Ale to by snad šlo,” zamyslela se Bambulka. Postavila Merlíka na zem a po chvilce řekla: “Láry, fáry stačí říci, ať jsme malí jako skřítci.”

Všechno kolem nich se začalo náhle zvětšovat a stromy byly najednou tak moc veliké. Ale nebyl to les, co se zvětšovalo, nýbrž Vašík s Bambulkou se zmenšovali, až byli tak malincí jako Merlík. Teprve teď poznali, co to pod jejich nohama prasklo. Byl to vozík na dříví. Ale nyní už jen hromada třísek.

“Moc mě to mrzí,” omluvila se ještě jednou.

“Strýčku Peprníku!” zvolal Merlík a rozeběhl se ke skřítkovi.

“Merlíku,” podivil se. “Co tady děláš?”

“Přivedl jsem si pomoc ze země lidí. Tohle je Vašík a Bambulka. Ta zná všelijaká kouzla, tak by nám mohla pomoci proti zlým skřetům.”

To už k nim doběhl i malý skřítek, kterého málem zašlápli.

“Ahoj, Merlíku.”

“Ahoj, Kuklíku.” Oba skřítčí chlapci se pozdravili.

“Rádi vám pomůžeme nasbírat dříví,” řekl Vašík, aby se nějak odvděčili za zničený vozík.

“To je od vás hezké, ale jak ho odvezu? Vozík je úplně rozbitý.”

“S tím si nedělejte starosti,” poznamenala Bambulka a nahlas řekla: “Láry, fáry poklad cenný, ať je vozík zase celý.” V tu chvíli se začaly ze země sbírat třísky a skládaly se dohromady, až se z nich postavil celý vozík.

“To jsou mi čáry,” usmál se Peprník. “Vidím, Merlíku, že sis vybral šikovné přátele.”

Když měli vozík plný dřeva, navrhl Peprník, aby u nich všichni tři dnešní noc přespali. Rádi přijali jeho nabídku. Schylovalo se k večeru a jejich cesta ještě nekončila. Každý uchopil vozík z jedné strany, zatlačili a vyrazili. Chvíli trvalo, než spatřili strom, který byl domovem Peprníka a jeho synka Kuklíka. Do kůry byly zasazené schody, které se vinuly kolem kmenu téměř až do jeho špičky. V pravidelných rozestupech byly do stromu vytesané otvory jako dveře a okna. Vedle každého okénka vystupoval komín. Z některého se kouřilo, z některého ne.

“Bydlí vás tu hodně?” zeptal se Vašík.

“Asi dvacet,” odpověděl Peprník. “Říká se nám stromoví skřítci, protože žijeme v kmenech stromů. Každá rodina žije v jedné místnosti. Společně se mnou a s Kuklíkem zde žije ještě má žena Pampeliška. Bydlíme na padesátém schodě. Je to sice vysoko, ale ne nejvýše. Poslední schod je sto desátý. A to je, panečku, výška.”

“A jak tam dopravíte dřevo?” zeptala se Bambulka.

“Pomocí kladkostroje. Je to šikovné zařízení. V nejhornějším místě stromu jsou umístěna kolečka, kolem kterých je ovinut provaz. Na jednom jeho konci je koš, do kterého naskládám dřevo, a za druhý konec provazu zatáhnu. Tahám a tahám, až koš vytáhnu nahoru.”

“To je dobře vymyšlené,” pochválil nápad Vašík.

Peprník poslal Kuklíka a Bambulku napřed. S pomocí Vašíka naskládali dřevo do koše, a pak ho vytáhli nahoru. Tam už čekal Kuklík, který s Bambulkou dřevo vyložil. Když byli hotovi, vstoupili do obydlí Peprníka a jeho ženy. Ta už čekala na polínka, aby mohla zatopit v kamnech a uvařit večeři.

“To je dost, že jdete,” řekla, jako by hudrovala, ale oči se jí smály. “A kohopak to k nám vedete?”

Kuklík představil své dva nové přátele.

“Tak se posaďte, za okamžik bude hotová kaše." Posadili se na lavici ke stolu a čekali. Bambulka se rozhlížela. Místnost nebyla hranatá jako v jejich chaloupce, nýbrž kulatá jako soudek. Nikde nebyl žádný kout. Seděli vpravo od vchodu u okna. Vedle stála kamínka a naproti tři postele. Vše bylo tak čisté a pěkně rozložené. Krásná byla i truhlička, hezky vymalovaná lesními motivy. Bambulce se tam moc líbilo.

Pampeliška začala na stůl rozdělovat talířky, na které každému nandala velkou porci krupičné kaše.

“Přeji vám dobré chutnání.”

“Děkujeme,” poděkovali hosté i domácí. Všem očividně chutnalo. A jak by ne, když se dnes tolik činili. Dřevo, které nasbírali, jim jistě vydrží alespoň na týden.

Když se najedli, pomohla Bambulka sklidit ze stolu.

“Bylo to moc dobré, paní Pampeliško. Chutnalo mi jako doma od maminky.”

“To mě těší. Jsem ráda, že tu jste. Budeme vám všichni vděční, jestli se vám podaří zachránit naši zemi. Je těžké vidět, jak se všichni ti hodní a slušní skřítkové pomalu mění na zlobivé a zlomyslné skřety. Zrovínka v našem stromě bydlí jeden malý skřítek. Bojínek se jmenuje. Takový hodný hoch to býval. A najednou začal dělat samou neplechu. Včera třem rodinám ucpal komín trávou. Najednou bylo všude tolik dýmu a kouř nás štípal do nosu i do očí. Ale zlobit se na něj nemůžeme. Vždyť za to chudák nemůže. Nakazil se zlobou, která se tu kolem šíří.” …BŘINK… do okna padl kámen. Ještě štěstí, že nikoho neuhodil.

“Bojínku!” zvolala Pampeliška. “Co to zase vyvádíš?”

“Cha cha cha,” bylo zvenku slyšet. Bambulka se vyklonila z okna a ještě zahlédla, jak po schodech běží ušatý skřítek. Jeho ouška nebyla kulatá, jako měli Kuklík, Peprník a Pampeliška, ale špičatá a veliká.

“Vidíš jeho uši?” zeptala se Pampeliška.

“Ano. Jsou jiné.”

“To je známka, že se mění na skřeta. My skřítci máme uši kulaté a nosy malé. Skřeti se vyznačují velkýma špičatýma ušima a dlouhými nosy. Komu začnou růst, s tím je zle. Čeká to všechny děti, jestli se nepodaří najít zázračný kámen. My dospělí jsme vůči zlobě odolní, ale děti, bohužel, ne.”

“To je moc smutné,” posteskla si Bambulka. “Snad by prozatím pomohly mé bylinky. Jsou téměř na všechny nemoci. Ale nemám jich moc. Zatím by však mohly vyléčit alespoň Bojínka.”

“To je od tebe hezké, že mu chceš pomoci.”

Bambulka otevřela plátěný pytlíček a odsypala malou hrstku do mističky.

“Odneste to, prosím, Bojínkově mamince, aby mu z toho udělala čaj.”

Pampeliška vzala misku a odešla. Za chvíli se vrátila a řekla Bambulce, že jí Bojínkova maminka moc a moc děkuje.

“Hlavně, aby mu to pomohlo,” podotkla Bambulka.

Protože se sluníčko dávno schovalo za obzor a přenechalo měsíčku svou vládu, ulehli všichni do postýlek. Bambulka se dělila o přikrývku s Pampeliškou, Kuklík spal s otcem a Merlík s Vašíkem. Všichni brzy usnuli a co se jim zdálo, věděli jen oni sami.

Ráno je sluníčko probudilo do nového dne. Když se všichni nasnídali, kdosi zaťukal na dveře. Pampeliška otevřela. Stál tam skřítek s malým nosem a kulatýma ušima. Byl to Bojínek.

“Dobré ráno, paní Pampeliško. Já se vám přišel za všechno omluvit a moc poděkovat holčičce, která mi poslala ty bylinky.”

“Pojď dál, Bojínku.” Skřítek vstoupil dovnitř a zůstal stát. Jeho provinilý výraz ukazoval, jak moc se za všechno stydí. Bambulka k němu přistoupila.

“Jsem ráda, že ti to pomohlo a myslím, že se na tebe nikdo nezlobí. Vždyť jsi za to nemohl.” Bojínek se usmál. “Musíme se postarat o to, aby se to neopakovalo,” dodala Bambulka.

Byl čas vyrazit na cestu. Čím dříve objeví ztracený zázračný kámen, tím lépe.