Mezi horou Rohatkou a močálem Černokvasem, tam, kde ráno vrána kráká a večer netopýr pohvizduje, v místě, kam si jen za dne člověk troufne, stojí chaloupka a v ní bydlí malá čarodějka. Bambulka Pihatá je děvčátko jako každé jiné. Jen plátěnými kalhotkami a barevnými květy ve vlasech se liší od jiných holčiček. Už celý dlouhý rok chodí do školy v krásné vísce Culíkov společně s ostatními dětmi, které jsou jejími kamarády. Není tomu ale dlouho, co se mezi dětmi a Bambulkou odehrávaly boje. To bylo tak. Když přišla Bambulka poprvé do školy, na každého se škaredila. Děti na ni pokřikovaly, smály se jí a ona je za to trestala ošklivými kouzly. Pak se však stalo něco, co nikdo nečekal. Děti se ztratily a nebýt Bambulky a jejího kamaráda Vašíka, nebyly by nikdy nalezeny. Vašíka poznáte podle blonďaté čupřiny na hlavě. Bambulka se zprvu domnívala, že nikoho v životě nepotřebuje, ale brzy poznala, jak je důležité mít přátele. Že když je člověk sám, bývá mu moc a moc smutno. A že pomáhat druhým je mnohem lepší, než někomu škodit. To vše změnilo Bambulku k nepoznání. Už to nebyla holka stále rozzlobená na celý svět, ale děvčátko milé a veselé. Maminka Měchura Pihatá, místní čarodějka bylinkářka, z ní měla velkou radost.

 1.kapitola - Bambulka a skřítek

Jednoho rána se Bambulka vzbudila velmi brzy.

“Maminko,” volala ještě z postele, “za pár dní budou prázdniny. Nemůžu se dočkat, až se podívám za tatínkem.” Její tatínek Rampouch Podskalní s nimi v domečku nebydlel. Byl pánem podzemí. Dlouhé roky žil v temnotě jeskyní, a proto nebyly jeho oči přivyklé světlu.

“Vím, že se těšíš,” řekla maminka. “Dnes už je z tebe opravdová čarodějka a protože ti kouzla nedělají potíže, nebude pro tebe těžké překonat tak velkou dálku.” Bambulka dostala loni ke svým stým úplňkovým narozeninám Knihu kouzel. Abyste rozuměli, Bambulce bylo vlastně osm let, ale u čarodějek se to počítá jinak. Bambulka slaví narozeniny každou úplňkovou noc.

“Už vím, jak to udělám. Vyčaruji si křídla a za tatínkem poletím. Určitě mě doprovodí Černé Brko.” Černé Brko byl tatínkův havran, který jí nosil dopisy.

“Ještě se párkrát vyspíš a prázdniny jsou tady.”

Jak krásně se Bambulce s pomyšlením na tatínka vstávalo.

Po snídani si vzala školní brašničku a pospíchala do školy za kamarády.

Na rozcestí potkala Vašíka.

“Ahoj, Vašíku.”

“Ahoj,” odpověděl. “Tak jak se těšíš na prázdniny?”

“Těším, a moc. Poletím za tatínkem.”

“Bude se mi po tobě stýskat, až odejdeš,” řekl smutně Vašík.

“Vždyť mně taky,” řekla popravdě.

Společně dorazili do školy. Když se Bambulka a Vašík pozdravili s dětmi, zazvonila paní učitelka Klapavá na zvonek a začalo vyučování. Všichni se utišili. Nejstarší Tonda s Emilkou, nejmladší Anička i ostatní děti poslušně seděly. Vzadu za lavicemi si potichu hrál malý Josífek, synek paní učitelky.

Ten den se ve škole nic zvláštního nestalo. A protože zbývalo do konce školního roku jen pár dní, vyprávěly si děti s paní učitelkou, co budou dělat o prázdninách. Michal, syn hospodáře Slámy, bude rodičům pomáhat na statku. Stejně tak Emilka, jejíž maminka je v Culíkově cukrářkou, i František, jehož tatínek je dráteník. Také Jakoubek bude pomáhat otci, který je ve vísce truhlářem. Jen Bambulka se pochlubila, že se vydá na dlouhou cestu za tatínkem.

Vyučování skončilo a Bambulka odcházela společně s Vašíkem domů. Šli mlčky. Po nějaké době se Vašík zastavil a naslouchal.

“Slyšela jsi něco?” zeptal se najednou.

“Ne,” odpověděla. Také se zastavila a otáčela se všemi směry. “Nic neslyším.”

“Já teď také ne. Asi se mi něco zdálo.”

Šli dál. Náhle cosi zašustilo v křoví a ozvalo se jemným hláskem:

“Haló!”

“Už to taky slyším.” Bambulka se podívala na kamaráda. “Co to může být?”

Děti se přiblížily ke křoví, odkud zvláštní volání zaslechly. Odhrnuly pár větví. Spatřily malého kloučka, ne většího než palec u ruky. Díval se na ně vzhůru, poskakoval a mával.

“Haló,” volal znovu, “vidíte mě?”

“Kdopak jsi?” zeptala se Bambulka.

“Merlík,” řekl malý tvoreček se střapatými vlásky, “a jsem ze země skřítků.”

“Já jsem Bambulka a tohle je Vašík. Nelekni se,” řekla, “vezmu tě do ruky, abychom tě lépe viděli.” Opatrně se sehnula pro skřítka. Ten se jí usadil na dlani a pokračoval:

“Už mnoho dní putuji světem a hledám pomoc. Jste první lidé, které jsem potkal. Naši zemi Dobrozemi postihla velká pohroma, a protože už si žádný skřítek neví rady, vyslali mě pro pomoc.”

“A co se u vás stalo?” zeptal se Vašík.

“V sousední říši Zlozemi žijí zlí skřeti. Už dávno si dělají zálusk na naši zem. Tou se nyní šíří zloba, proti které je jen jediný lék. Zázračný kámen. Díky němu by se naše řeka stala opět léčivou a skončilo by tak šíření zla v naší zemi. Ale kámen byl ukraden a naši hodní a milí skřítci se postupně mění ve zlé skřety. Bojím se, že nenajde-li se kámen, naše říše zanikne. Pár mých přátel se vydalo hledat zázračný kámen do Zlozemě, ale už se nevrátili.”

“To je smutné, co tu povídáš,” řekla Bambulka. “Ráda bych ti pomohla, ale teď zrovna nevím jak.” Merlík se na dlani zavrtěl.

“Snad, kdybys šla se mnou. Třeba by se ti povedlo kámen u skřetů objevit. Jsi veliká, nic by se ti tam nestalo.”

“Teď nemůžu,” posteskla si. “Ale za pár dní máme prázdniny, tak bych mohla odejít.”

“Já bych šel také,” přidal se Vašík.

“To by bylo od vás hezké. Rád těch pár dní počkám.”

Bambulka se na rozcestí rozloučila s Vašíkem a skřítka Merlíka odnesla s sebou domů.

“Podívej, maminko, koho jsme potkali.” Ukázala skřítka, který jí stále seděl na dlani.

“Ten je malinkatý,” podotkla maminka Měchura.

Merlík paní Měchuře vypověděl vše, co se u nich v Dobrozemi přihodilo a maminka Bambulce slíbila, že až skončí škola, může se vydat na cestu.

Aby se u nich Merlík cítil pohodlně, vyčarovala mu Bambulka malou postýlku a židličku. Použila kouzla:

“Láry, fáry, kašna, kostel, ať tu máme skřítčí postel.” A také:

“Láry, fáry, seno, vidle, ať tu stojí skřítčí židle.” Vše našla Bambulka ve své kouzelné knize. Neznala ještě všechna kouzla, ale už se jich mnoho naučila. V tlusté Knize kouzel je mnoho zaříkání, ale potřebovala by nejmíň sto let, aby je všechny uměla nazpaměť.

“Chtěla bych vzít zítra Merlíka do školy a ukázat ho dětem, můžu?” žadonila Bambulka.

“Já nevím,” řekla nejistě maminka. “Merlíkovi se nemusí líbit, že ho ukazuješ jako nějakou pouťovou atrakci.”

“To mě nenapadlo. Merlíku, chtěl by ses podívat se mnou zítra do naší školy? Seznámím tě s naší paní učitelkou a kamarády.”

“Ano, rád se tam podívám.” Bylo ujednáno.

Druhý den ráno se opět Bambulka vzbudila časně a honem se podívala, jestli to všechno nebyl jen sen. Ale nebyl. V malinké postýlce opravdu spal skřítek.

“Dobré ráno, Bambulko,” řekl Merlík, jakmile se probudil.

“Dobré ráno. Jakpak ses u nás vyspal?”

“Jako v bavlnce.”

Maminka pro všechny přichystala snídani. Mléko nalila Merlíkovi do ořechové skořápky a k tomu dostal malý úlomek chleba. Všichni tři se dobře najedli. Poté se Bambulka a Merlík vydali do školy.

Ve škole nastalo hotové pozdvižení. Jakmile děti spatřily skřítka, měly na něj spoustu otázek. Ještě nikdy neviděly někoho tak malinkého. Také paní učitelka se podivila, když vstoupila s Josífkem do třídy.

“Jé, maminko, trpaslík!” zvolal Josífek a rychle běžel k Merlíkovi.

Bambulka mu vysvětlila, že tohle je skřítek Merlík, a že země, odkud pochází, je od nich moc a moc daleko.

Některé děti zajímalo, zda tam mají také školu.

“Samozřejmě,” odpověděl Merlík, který seděl na lavici v hloučku dětí. “Ale neučí nás paní učitelka, ale pan učitel Alabastr. Učí nás všemu, co má správný skřítek znát.”

“A dostáváte známky?”

“Ne. My dostáváme kytičky. Čím více kytiček máme, tím lépe.”

“A máš jich hodně?” zeptala Eliška.

“Mám, ale nejvíc jich má moje sestřička Mirabelka.”

“Ty máš sestru?” zeptala se s podivem Bambulka, protože se Merlík o své sestřičce ještě ani slůvkem nezmínil.

“Mám. Je stejně stará jako já. Jsme dvojčata.”

“A nestýská se ti po ní?” zeptala se pro změnu Emilka.

“Stýská. A moc. Už jsem ji neviděl mnoho a mnoho dní.” Merlík posmutněl.

“Nebuď smutný,” pohladila ho prstíkem Bambulka. “Zase ji brzy uvidíš. S námi ti návrat nebude trvat tak dlouho.”

Ten den padalo ještě mnoho otázek a skřítek Merlík odpovídal, jak nejlépe uměl.

Domů šli opět s Vašíkem.

“Už ses ptal, jestli s námi můžeš jít do země skřítků?” zeptala se Bambulka.

“Ptal, ale maminka by chtěla s Merlíkem také mluvit. Mohli byste k nám dnes přijít?”

“Myslím, že bychom mohli jít teď hned. Co ty na to, Merlíku?”

“Já jsem pro. Alespoň poznám také tvoji maminku.”

Když vstoupili do chalupy, stála právě Vašíkova maminka u kamen. Měla na sobě bílou plátěnou zástěru a připravovala pro syna oběd.

“Vítám tě, Bambulko, a tebe také, Merlíku,” řekla Vašíkova maminka.

“Dobrý den,” pozdravili Bambulka i Merlík.

“Tak jsem slyšela,” pokračovala maminka, “že se chystáte na pomoc skřítkům. Nemáte strach?”

“Ani ne,” trošičku zalhali. Nikdo z nich nevěděl, jak mohou skřítkům pomoci. Ani netušili, co je v Zlozemi čeká. Bambulka sice uměla čarovat, ale neznala ještě všechna kouzla světa. Chvíli myslela na to, že by si vzala knihu s sebou, ale na to byla příliš vzácná. Co kdyby se poškodila, nebo dokonce ztratila? Kdepak. Bude to muset zvládnout jen s kouzly, která se již naučila.

Merlík se usadil na stole a pověděl Vašíkově mamince vše, co věděl. Netajil se tím, že skřeti jsou opravdu zlí a že skřítci bez pomoci lidí mají pramalou šanci získat zázračný kámen zpět. Když ho maminka vyslechla, pověděla jim, že ač nerada, pustí Vašíka s Bambulkou na cestu. Všichni byli moc rádi. Zbýval jim ještě jeden den.