Na místě
kde v časech němé ženy
pralesem divočil
habrový les
vyroste po staletích
bělounká kaple
a selka tuze chvátá
s kohoutem pod paží
na svaté procesí
velebníček se možná
pro krev z černého kohouta
za synka pomodlí
ne, pane, nerouhám se
jen kéž by promluvil - a nezahlédne stín
který se v polích
tak udiveně točí
za červenou modrou sukní
to němá uhladí
cár kožešiny
tak k eleganci třeba
je spona z kosti vlka
kterého v kruté zimě
synek ulovil. Popruh
ve kterém jeho žena
nosívá děti - je pořád plný
říkal to blázen
co po kraji se toulá
rozdávaje po troškách
sušený lišejník
taková tíseň
stesk
taková píseň
A selka křižuje se
pevněji svírá kohouta
když z polí ozve se
podzimní pták
Ciprí, ciprí, tak volává
ta němá
A nikdo nevytuší
jaká to bývá krása
moci si s ptákem zpívat
Taková krása
myslí si němá
jako bych promluvila. |
|