Když v bolestech utápíš anděla, pak čísi smutný pohled shlédne to drama “aj”, vzkřikne,”to se má”… tak to se sluší. A příběhy jdou dál, očím čísi pohled uniká, to story je dnes, jak ušité z rolety tvejch dní…Ve kterým hovíš si, a rád, rád se tou hrou rozbalení sbalení, pootočení, sklápění a tak zabýváš. Je ti jako by ses znova narodil za toho svýho anděla, kterej už toho měl prostě dost, a tak se prostě nechal dát umřít. Když čteš včerejší tisk a marně přemítáš o novinách na zítřek, pak napadá tě, jak můžou bejt vánoce tak blátivý a vůbec celej ten rok, jak mo´h tak zase utýct, máš tu srpen, kamarád slaví narozeniny, tak popřeješ mu, a víš, že naposled jste se líbali a byli k sobě lehce vilní, tak nějak po tom novým roce…to bylo… No a co, jsou místa v síti bílejch pavučin toho babího léta, který bejvá holt hezky blbý, jsou zkrátka místa, která by si nejraději neměl a neměl je rád. Jsou dny, kdy andělům nezbejvá, než nechat se dát umřít..no a?! A co!! Rozumíš!