Zapomen všechna slova, stačí, když já je promlčím
A budu vědět, že si je ve mně stejně přečteš
prsty, těmi společnými

v nichž bude podivně bláznivé napětí
(Neumím o něm napsat jedinou trefnou básen)
/ Tuhle noc nechci zdobit svou závětí /.

Tak moc ve mně přetrvává
noc,

jak často si uvědomím to všechno, co se děje kolem
a na skle okna, skrz něhož pozoruju žirafy
s krkem na druhou stranu,
prý se tomu říká pobláznění mysli,
ale já nejsem blázen.
A tak Říkám tomu noc, která je věčná

Tak lehké je

Zapomenout všechna slova světového významu,
co zapomenout dokážeš
Společně zvládnem to za národy,
najdeme správný terminál někde hluboko, moc hluboko,
malý růžový krámek, co záclony má z marcipánu,
podlahu z čokolád,
po níž plazíme se k ránu
s výdělky dalších ztrát.

V Srdci, co z nebe dobrovolně padá
s lávou slz horkých jak plamen zapalovače Tvé kapsy, levně náprsní
Ty plameny, plameny

plameny

Zbytečně věříš, že schoval je déšt
Zbytečně věříš, že mám tě jen ráda

Ne Ne Ne a Ne já nechci znát jen to, co tě bolí

-
.

Zapomen, že už se dávno nehodí snít,
stejně to záleží jen na nás, přiznávám, čekám
až spasí vše zahalená víra a jednou
Jednou prostě zemřem, jo, je to totiž jistý
že budeš mé dítko, já pohádková víla, chytnem se za ruce, poletíme, ale budeme spát

než napíšeme spolu knihu osudu, je přeplněn
krásnou lží, metaforou o tom, že bez lásky se nedá žít
a s láskou umírat
spolu ve spánku dat
bez času navěky spolu však
spát

V meziřádcích tamnějších starooděnců,,
je krásné, víš oni
Ne, oni vůbec Nejsou hříšní,

Touží jen ochutnat tvoje rty a nic víc, vůbec proto
Nejsou hříšní, to my uleháme do vtělenců
My zkoušíme žít sny, krvavý a plné citu,
asi to tak nebýt nemá,
ale co na tom záleží

Ne, tohle vůbec Není nesmyslný,
jen teprve učím se tančit mezi hvězdami v souhvězdí
Míru a Náboženství,
které považuju za diskriminaci žen
ve vlastních linkách s odstupem

Tak ani ta básen
ted není jen tak mnou
Ale v nich je,

3 000 km ještě v nebi,
Vzdálení
-vzdálení-

-však víte jak, jsou tolik vzdálení..

Zapomen odejít, vždyt potápíš se v háčcích, v čárkách,
ale jestli chceš, utopit se ve mně můžeš,
můžeš se pohybovat křečovitě
Nahoru a dolů a nemusíš dýchat,
protože smrt je milování
ke konci života

Když sedíš na okraji postele a já jako v tu noc,
mám pocit,
že jsi
se mnou

v šatech, co solí prosvítaj
motýlkuješ rukama a hledáš krach

Nezdá se ti to spravedlivý, že se mi líbí,
jak tvůj úsměv
Krouží kolem mého Se vzácným povšimnutím
a já si ho nevážím
Mám strach
Zvykla jsem si přijmat je a pak ztrácet
víc bezbolestně než před Tebou

Šnorchluješ a špatná výbava ti dovolí zkusit žít
trochu jinak, žít, musím se tomu smát,
Protože sama

Těším se, až se ti dostanu do plic, až budu v tobě celém
A budu tě mít v moci tak řeknu, že i já jsem Tvá,

Navždycky ta noc
A jenom Tvá, jen Tvá
já budu vědět, že štěstí nalhávám všem.?

Tohle se zas líbí tobě.
Tak přeci je to fér, kakao cukrářky, té co zná můj sen
a žijev jiné době, když neumíráme na to,
že naše prsty se neuzlí

Rozsypalo se mi do dlaní
Máš od něj fousy pod očima
Na celým těle
Nikoho už to nedojímá
Ale pořád se ještě usmíváš
Sladce, jako zázrak, jako krámek z mých představ,
Půl čokolády však přeci celé
Tak sladký jsi když všechno máš

Stačilo už, už jsme protančili tři střevíce antického Bati
a pořád ten stejně divný svět
A pocit, že minulost je zapomenuta a přeci pořád s námi
Ta noc

(snad) přeci to všechno ne
Ne
Nenecháš odejít

Dívání se omotává a dusí se samo pro nechtěnou společnost dnů,
Valčíkují ještě pořád, dál a dál a neumí se zastavit, pořád se točí
Dokolečka
A pravdy se nechtěj prolomit, nemusí k doktorovi,
tak je nemůžu jen tak spravovat
Láskou, jakože lékem na všechno,
co by mi vzala bez předpisu
Zápasím v nich s hady a nebojím se
Zodpovědně se odhazuju stranou
Nechtěj žrát Kristýnu, vidí jen Krisu
Jsem to já a vím to
tak
nashledanou

.
.
.

Zapomen na všechny zatraceně nejlepší věci
Přijdou totiž nové
A ty to pak zjištíš,
Že ještě nevíš vůbec o ničem
Co dělá život krásnějším

Umírám pro slunce, které musí jít dál
Třeba pro Tebe
Musí opalovat zvědavce, i ty, co v moři perou prádlo

My dva přec tmaví jsme dost
Oblečeni v další z vln, co rozbily se o skálu

/jak lehce ten týden hvězdy se kradlo/

Jen jedna z nich bála se Tebe
Spadla, když zapomněls vlastně sám sebe

.