dům nálezů a ztrát
v němž závrať jímá z výšek
v němž tma je bazilišek
ze zornic řeže hlad
Kolikrát jsem mu dala kousek sebe
v naději, že spatřím na jeho tváři světlo
utopit v temných očích
rány jež za dne zejí
bolest a /bez/naději
svět jenž dál prý se točí
Kolikrát mne zašlapal do země
bez zájmu
prázdnota spolyká
vše čemu třeba citu
bezmocnou afrodítu
zchromlého šemíka
Když jsem konečně sebrala sílu
a vzepřela se té tiché smrti
ty černé oči hadí
propasti zapomnění
ponechají jen snění
když vlastní duše zradí
Po tom všem - kde se v něm bere to, co mne nechce nechat jít?
|