Tu jeden šedý vlk,
nad vinohrad si sed,
v návalu něhy zmlk,
jak nezmlk už moc let.

Tam seděl bez hlásku,
a v srdci mu zněl smích,
vzpomínal na lásku
a proto asi ztich.

A náhle do rána,
jak koráb bezmoci,
jak něhy siréna,
vytí zaburácí.

Tam v ranním oparu,
si jeden starý vlk,
zaplakal postaru
a potom zase zmlk.