Bloudím vláhou stříbra z měsíce

v kalužích se třesou větve,

rozpíjí se obloha

a mě něco křečovitě svírá.

Snad tma?

Nebo stromy, jež ztrácejí listí?

Co to tlačí na prsou?

Jako těžká můra noci,

když odpočívá na mých bedrech

po toulkách dalekým vesmírem.

Cestovala z hvězdy na hvězdu

a našla hřbet, který jí unese

až tady na zemi.

Zalehla mě mezi zkřivenými chapadly,

trčí z kmenů.

A na cestě zmoklého prachu

bere hlavy rostoucímu ječmeni.

Pohladil jsem ho,

aby neumřel sám

a mezi prsty zbylo lepivé zrno,

ale když jsem rozpřáhl ruce

polila mě zima z džbánu noci

a jako ostruhy mě přejížděla hruď.

Moje malá můra…

Má cestovatelka – našla si mě.

A já si zvykl

na její chladný dotek na srdci.

Povezu ji na zádech,

abych ve vlhku deštivé noci

nebyl pod měsícem sám.