Ukázal´s mi svět v jiných barvách
v těch voňavě smutných

tohle nikdy neskončí,
odcházím a ty mi podáváš ruku
andělů se sklopenýma očima

Zlomená křídla,krvavé slzy...sejdeme se někdy??
sejdeme se brzy?
....Děkuju

S Naukou o snech, jednou ji spolu zapíšeme do povinný četby...
...i pohádkový kletby nejzamilovanějších čarodějů,

jsem princezna a mizím.

Jsem zakletá princezna tisíc mil
od Tvého srdce, je mi ho líto,
protože má láska se nedostává blíž,
je mi to líto, protože naše pohádka zůstala nedopsaná
a bez autora,
usměj se

sama to prostě nestačím, tak se jen usměj
jsem Tvá,

, podávám Ti nás a Ty zas odcházíš, díváš se k Měsíci,
tak jako já, když si ke mně přišel
poprvý

dnes mu odepínáš tváře vlastní závětí

pohledem ke mně

a kreslíš, něco jako slunce a stromy,
co je to s námi? Co je ti?

Něco jako nás dva bos, možná to je láska,
nejspíš minulost.

Taky fontánu, něco jako to, na co chceš, abych zapomněla
něco jako opice po ránu
a vodka, kterou si dávám, abych mohla chodit po světě
abych ještě chtěla, dívám se k Měsíci
sama, s kouřem dýmky co zazlívá svou vlastní existenci
ještě malé dítě splývá s vlastním dýmem
kokosovým,

chutná po slzách, protože Měsíc se dívá,
pořád
tančí s vlastním stínem
a s Tebou po kapsách

Kreslíme Tebou,
to všechno odeznívá,
ale nedá se to zapomenout

.
.
.

Zase jsem ztratila klíč, nebo si schoval zámek? Já nemám Jak, proč nechtít odemknout,
neslyšíš mě…?
Jak udělat Tě šťastným, cítím, že budu,
že musím a že sama chci, cítím, že budu
Šípková Růženka
a Jsem naprosto Tvá

.
.
.

Vždyt růže pořád kvetou...
a taky voní...

smutnými barvami,
pořád je to tak, jak si mě to stihl
naučit,
namalovat si obraz Všeho v určitým místě,

oprášeným a uličnickým srdcem,
které je jako ta láska
v nás.

Tak, jak si to slíbil,
když Měsíc svou noc zhas,
říkajíc navždycky

Miluju Tě

- Já Tebe víc...

Andělé tančí zašmušile, potichu,
nemám je prý vidět, protože

ani Dnes se prý nevrátíš