"Zemřít tak ve spánku - to je můj sen"

Anonymní nástěnka v Umakartově

Nebe má svojí hladinu
A taky plave  Na jeho povrchu
babiččina paruka - nasáklá rudou vodou
Možná to je vzpomínka - která čeká až se potopí
až na dno a najde sama sebe
Také čekám a prozatím splývám
po lesklé planoucí hladině rána
A bůh - bůh je možná budík který si babička zapomněla v kapse u saka
z teletiny - voní a je odřený ze všech stran
svojí osobní dojímavou válkou

"Neumíte si představit
jaké to je hladit hlavu skloněnou
s vyžranými pruhy kůže"
"Neumíte si představit
jak úžasné bylo prohlížet
staré fotografie z let beránků
(pod vyhřátým nánosem písku)
mého dědečka  Není na nich slyšet
cítit jediné mlasknutí polibku
ani vadnoucí květiny
Tento zrychlený vítr odnášející
pohyby očí a uschlé okvětní plátky  Černobíle usazené škrábance
červánků když vadnou barvou  A z čela pot si otírá šedivou okravatou"

A poslední sen v životě je prolnutí
usmívá se a jsou v něm všechny předchozí
slova (slovo jako lidskost jako Žena)
Že připomíná náhle zkamení pomalý přechod ze snu
do smrti  Někdo příjde nahý a někdo už se neohlédne
aniž by žil
Zemřít ve své podstatě  Zemřít v sobě
aniž bych žil - aniž bych naposledy mrknul
Letmé pohyby očí jednou ustanou  Svědomí my už se neobejmem
a beránaci na peřině nepřestanou se divit