| Dílo #4000 |
|---|
| Autor: | minehava |
| Datum publikace: | 06.03.2004 13:47 |
| Počet návštěv: | 1074 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 2 |
| Patří do sbírky: | povidky |
| Prolog |
|---|
| Další z vykopávek... trochu delší |
|
| Za asfaltem |
Z minulýho století tady zbyla stará dřevěná skříň, která když se otevře, vydechne pach staletýho prachu. Její otvírání se pro mě stalo rituálem. Když mě nasere celej svět, tak že bych blil zelenou vodu, pomalu, se skřípotem otevřu její chřtán a čichám její útroby.
Zavřu oči a cejtim vůni chrámu.
Ve skutečnosti jsem v něm byl jednou v životě. V paměti mi z něj utkvěla jenom barevná zářivá sklíčka v jeho oknech. Seděl jsem fotrovi na ramenech, za krkem mi pochodovaly armády mravenců, jak jsem se zakláněl, abych očima objal tu barevnou nádheru. Když táta popošel, barvy se roztancovaly a já měl pocit, že se na mě usmálo štěstí.
Teď bylo ráno a něco zvenčí mi vlezlo do spánku, kterej se tím pádem rozpustil jak psaníčko pod jazykem.
Probudil jsem se jako obyvkle ve stínu torza letadla, který mě chrání před spalujícím sluncem. Jeho paprsky sem pronikají špinavejma rozmlácenýma okeníma tabulkama, který tvořej vysokánský stěny mýho chrámu - opuštěný továrny na letadlový motory - mýho druhýho domova, ve kterým se kdoví proč cejtim dobře. Smrdí to tady vyjetým olejem, tím parfémem profláklým reklamním sloganem „Shell aby vám sex skvěle šel". Stal se pro ženský synonymem živočišný mužnosti a taky poznávacím znamením opačnýho, kdysi fyzicky silnějšího pohlaví...
Chtěl bych zase usnout, jsem unavenej po včerejší noci.
Ale rozptylujou mě takový blbosti jako je zápach, kterej mě obklopuje, žár slunce, kterej ten zápach ještě umocňuje a k tomu všemu naslouchám tlukotu svýho srdce, co v klidu leží vedle mě, na hifi věži po pradědovi. Uklidňuje mě jeho tlukot. Někdy mám o svý srdce možná až přehnanej strach. Aby se nerozbilo, když je tak křehký, zabalený v tenký bílý skořápce, jako vejce. (Srdce jiných se sobě navzájem podobaj taky jako vejce vejci).
Často mě v poslední době napadá, že je divný, když si ho můžu koupit na tržišti, jako nějakej čip.
Ovšem PROČ je mi to divný, když je to naprosto přirozený? To je pro mě ještě větší záhadou. Navíc takový otázky spadaj do ilegálnch myšlenek, který by mi mohly zpackat už tak dost zpackanej život.
Tady, izolovanej od Nový zóny, v relativním bezpečí, si je ale můžu dovolit. Už je to stejně jedno. Je to moje soukromý štěstí v neštěstí. Takovej malej komfort.
V poslední době se mi vůbec dějou zvláštní věci. Nikdy dřív jsem neměl ponětí o existenci virtuální reality bez přístrojů.
Když člověk spí a přitom musí hlídat pravidelný pulsování srdeční tepny uvnitř křehký skořápky, aby nechcípnul, nemá čas vnímat nic jinýho.
Nemá čas snít. Ale mě se čím dál častějc stává, že ztrácím kontakt se svým srdcem, protože tady, v osamění, v továrně, kam roky nevkročila ani noha, se o něj nemusím bát.
A tak, když spím, před očima se mi odehrává virtuální realita, a co mě děsí, skutečnější, než hovno v záchodě...
Přišlo to zase - tlukot srdce mě začal ukolíbávat, začal jsem se pomalu propadávat nahoru do skel svýho továrenskýho chrámu a hranice reálnýho světa jsem vnímal jen okrajově…
…a pak jsem stál na křídle letadla, na nohách jsem měl ty rudý kanady, který jsem dostal k desetinám od matky, ještě než zemřela. Skvěle pérovaly. Zdálo se mi, že skáču do stropu, viděl jsem, jak se v kuželu slunečního svitu třpytí prach a já ho polykám a nemůžu se jím nasytit. A pak se mi povedlo dosáhnout toho, o co jsem usiloval. Proletěl jsem jedním z oken jako neřízená jaderná střela, hlavou mi blesklo, že letadlo z vejšky vypadá jako polámanej kříž a pak jsem sebou žuchnul kamsi na asfaltový prostranství, který bylo snad dříve dálnicí. Něco mě táhlo dál, ale věděl jsem že tam nesmím.
Že tenhle asfalt je tou nejzazší mezí…
…ale tentokrát, tentokrát jsem si uvědomil, že to jenom virtuální realita, snad sen, jak tomu prej říkali naši primitivní prapředci. A tak moje touha zvítězila a rozhod jsem se jít dál, za ten asfalt.
Větřil jsem od tamtud zvláštní vůni, kterou jsem znal z přírodní rezervace, ale tahle byla stokrát intenzivnější. Táhlo mě to za ní a já nadrženej tou vůní, hnal jsem se za tím, jak pes za hárající fenou a nic mě nemohlo zastavit.
Míjel jsem spoustu plotů a výstražných cedulí. Do paměti se mi vrývaly symboly lidských lebek se skříženýma hnátama, nápis "KONEC CIVILIZOVANÉHO ÚZEMÍ“ jsem viděl tak zřetelně, že nemůžu uvěřit, že by si ho vymyslela moje blouznící mysl.
A pak jsem se zastavil a nemohl popadnout dech. Bál jsem se jít dál.
Jaktěživ jsem neviděl krajinu tak barevnou, krajinu tak roztodivných tvarů a vůní. Dotýkal jsem se trsů rostlin, který mi sahaly až do pasu, hltal očima miniaturní pestrobarevný fraktály, který se zmítaly na trsech ve větru a z modře oblohy mě jímala závrať.
Štípnul jsem se, abych se přesvědčil, že to není virtuální realita. Pro jistotu jsem ještě utrhl kousek toho zelenýho trsu a sežmoulal ho v ruce. Na prstech mi zůstala zelená barva, krásnější, než jaká byla dřív zelená mých vlasů.
Byla to ta nejvymakanější virtuální realita, jakou jsem zažil. Zaplavila mě teplem a klid a… jo, co bych to neřek, prostě takovým zvláštním smutkem, od kterýho se nejde jen tak odtrhnout.
Děsilo mě, že tenhle svět za asfaltovou dálnicí byl pro mě skutečnější nežli Novej a Starej svět. A taky mě děsilo, že se mi líbilo víc, než kdekoli jinde, že svět za asfaltovou dálnicí byl pro mě skutečnější nežli kontinent Novýho a Starýho světa…
Tovární halou se rozhoukaly sirény. Praskla okenní tabulka, střepy se nehlučně rozprskly po betonu, až se sirény začaly ztrácet v monotónním rytmu techna konce minulého století.
Ten zvuk vycházel z rohu ohromné haly plné harampádí, rozbitých výrobních linek, strojů, hadrů a plechových skříní. Všechno zakonzervované v tlusté vrstvě umaštěného prachu.
Někde tam vzadu, za tím vším se krčila troska malého letadla. Pod jeho trupem s polámanými křídly se kupila snůška nejrozmanitějších věcí, od hifi věže, která sloužila jako starožitný noční stolek, přes lacinou (ale funkční) televizi, akumulátor, jakýsi trezor, haldu svršků navrstvených na sobě tak, jak je jejich majitel svlékal, až po otřískanou lednici z dvacátých let. Ta byla pro přežití nejdůležitější.
Oliver to tam všechno natahal v průběhu dvou let, kdy kvůli veřejnému hanobení institutu virtuální reality přišel o doklady USE a stal se nikým. Skutečně byl Nikdo - a to věru nebyla žádná legrace pro člověka na prahu dospělosti.
Měl aspoň jednu jistotu - že se na jeho existenční situaci nezmění nic, dokud nezemře, leda by nastal politický převrat, ale bylo velmi nepravděpodobné, že by se toho Oliver dožil. Oliver se narodil do blbé doby.
Odrůstající zeleň jeho obarvené kštice vykukovala z děravé izolační pokrývky a přes to, že bylo pozdní odpoledne, Oliver měl za to, že je ráno.
Pletl si ráno s odpolednem, což bylo na pováženou. Zrovna tak jako jeho občasné toulky noční metropolí Nové zóny, cesty kanály a metrem za obživou (teprve potom za svojí dávkou). Coby vyděděnec vlasti ztratil právo jezdit MHD USE.
Radiobudík vyřvával klasiku DJ Trixiho, až okna drncala, ale s Oliverem to ani nehnulo. Jen se líně převalil a spal dál.
Na oprýskané Hifi věži, kterou pamatovaly snad ještě Spice Girls, stál kalíšek. Bílý keramický kalíšek na vejce. (Kdysi dávno se z něj jedla vajíčka, dneska si do něj lidé odkládají srdce. Protože by nahé lidské srdce venku nepřežilo ani minutu, příroda, respektive vědci z biochemických výzkumných ústavů, jej zaobalili do skořápky. Srdce se totiž pěstují na velkých plantážích, v krizovém období se stala nedostatkovým zbožím. Několik generací pomíralo jako mouchy, protože nedostatek srdcí provokoval k bratrovraždám, občanskýcm a nakonec celosvětovým válkám.
Přežívali ti nejsilnější. Srdce totiž nemají o moc větší životnost, než slepičí vejce. Snadno pukají. Tak jako Oliverovo, právě před vteřinou…)
Jeho ruka vystřelila z pokrývky jako šíp a nahmatala vypínač radiobudíku na hifi věži. Halou se rozhostilo ticho až uši zabolely.
Vyděšeně se podíval do kalíšku. Po bílé skořápce stékala ke kraji červená stružka krve. Díval se strnule na ten výjev, jako když poprvé (a naposled) v životě uviděl mrtvého ptáka. (Živého nikdy před tím neviděl a o to větší to byl tehdy šok).
Tohle se však nestalo poprvé. Kolik srdcí zemřelo za jeho život? Nepočítaně. Nikdy si na to nezvykne. Připomíná mu TO vlastní smrtelnost. Ovšem znal lidi, kteří TO berou v pohodě, bez mrknutí oka sáhnou do náprsní kapsy a vytáhnou srdce náhradní.
Vzpamatoval se a uháněl k ledničce. Otevřel ji. Jeho jediné, opravdové bohatství! Částečné dědictví po matce. Ještě 59 srdcí.
Opatrně vzal jedno do ruky, bylo studené jako psí čumák, usedl na vodní atraci, která se pod ním konejšivě zavlnila a začal ho zahřívat v dlaních. Dýchal na něj tak dlouho, až z jeho útrob zaslechl tiché pulsování.
Rozbrečel se. Zastesklo se mu po mámě. Vzpomněl si na její dlaně, oči, které zářily jako zelená sklíčka v oknech chrámu. Proto měl tenkrát, na otcových ramenech, ten pocit štěstí. Proto se tady, v tom "továrním chrámu" cítí jako v mámině náruči! Těmi zaprášenými okny se na něj dívala ona, jeho máma.
Jsem šílenej. Je mi to jasný. Už od mala jsem to tušil. Sral jsem na virtuální světy, který do mě ládovali co moje paměť sahá. Měl jsem z nich depky. Doktoři mi předepisovali drogy, ale nepomáhalo to. Ale já se chtěl vyléčit! Už kvůli mámě, ale nešlo to. Bylo mi čím dál hůř. Plival jsem pilule kolem sebe a máma plakala.
Táta od nás odešel, když mi bylo osm. Koupil jsem si tehdy na černým trhu LSD, abych se mohl virtuálně ulejvat z virtuálně-reálných přednášek. Přišlo se na to, a mě vyhodili ze studií. Můj snobsky založenej fotřík, prezident institutu virtuální reality se nás s mámou radši zřekl, aby nepřišel o fleka.
Nejvíc mě sraly dějiny a biologie. Nebavilo mě učit se o něčem, co jsem na našem kontinentu nemohl jaktěživ potkat, protože to bylo dávno mrtvý. Na co znát pocity prehistorických zvířat při ekologický katastrofě 2047, kterou jsem ani nezažil. Měl jsem virtuální reality pokrk z reálnýho života. Tenkrát, když mě vyhodili ze školy, jsem byl fakt na dně. Nabyl jsem přesvědčení, že svět je nespravedlivej.
Máma se mnou šla k doktorovi a ten mi předepsal heroin. Na velký prosvětlený tabuli mi pak vysvětloval, co se mi děje v mozku. Celou přednášku pak shrnul do diagnózy adolescentní neuróza. Povídal, že věkem se to spraví, když ovšem budu žrát ty zkurvený pilulky. Tak jsem je polykal a bylo mi čím dál hůř.
Když mi bylo deset a půl, vzala mě máma do Mc Donalda, aby mi zlepšila náladu. Jenomže ve mě se všechno svíralo a cejtil jsem, že asi brzo zemřu. Máma mě táhla za ruku jako malý dítě, přesto, že jsem byl skoro dospělej. Tak moc se snažila! A pak se to stalo. Zatímco máma čekala frontu, já sledoval klauna, co v jídelně rozesmíval malý caparty. Byl strakatej a unyle staromódní. A pak jsem na vlastní oči viděl, jak ten klaun zvrací cheesburger. Přesně ten starej poctivej cheesburger, jakej jsme měli doma na zarámovaným billboardu po babičce. Zvracel i cenovku 89 KE, a byl tak velkej, že jsem se divil, jak se do klauna mohl vejít. Víc si nepamatuju. Probral jsem se ve výzkumným ústavu duševních poruch a ležel tam pak asi půl roku, ale na nic nepřišli.
Když mě propustili, doma mi otevřeli dveře pohřebáci. Máma byla mrtvá. Díval jsem se jí do bílý tváře a nemoh uvěřit, že už ty zamáčklý oči nikdy neotevře. Že mě nikdy neuvidí. Že ji vidím naposled, než ji odnesou v rakvi k recyklaci. Jenomže nevěřit tomu, znamenalo produkovat ilegální myšlenku, a na to jsou paragrafy. Teď, když jsem daleko od Nový zóny, si to můžu aspoň připustit. Prostě jenom říkám, že tehdy jsem tomu nemohl uvěřit. To je celý.
Šel jsem za tátou, přesto, že jsem ho nenáviděl. Doufal jsem, že mi odpustí. Čekal jsem na něj ve vstupní hale a pozoroval zahradníka, jak zalívá kytky. Nikdy před tím by mi na tom nepřipadalo nic zvláštního. Jenomže tentokrát mě napadlo PROČ? Když jsou umělý. Pozoroval jsem ho a z bezpečnostních důvodů myslel na pozitivnější věci. Nudil jsem se. Uběhly asi tři hodiny a já pořád čekal na svýho tátu. Pak jsem ho viděl přicházet, ustaranýho, sešlýho. Neviděl jsem ho rok a půl.
V nitru duše jsem ho nedokázal nenávidět.
Když byl skoro u mě, vrhnul jsem se k němu, ale jako by mi někdo vrazil kudlu do břicha. Můj táta šel klidně dál. A pak přišla nějaká ženská, která mi měla od otce vzkázat, že můj táta už žádnýho syna nemá.
A tak jsem se nasral a laserem vypálil do oken toho Schellem zasmrádlýho mrakodrapu: "Institut virtuálních hoven". Byl jsem na místě zatčen, protože podle ústavy logického myšlení jsem tím mimo jiné popřel svoji vlastní existenci.
A chvíli na to mi zabavili doklady a já se stal Nikým. Štěstí, že jsem nebyl plnoletej, jinak by mě naložili na koráb bláznů a poslali na jistou smrt. Zemřel bych na mořskou nemoc. Vím jaký to je. Vím to z virtuální přednášky o životě asociálů.
A tak mi nezbylo nic jinýho, než jít do Starý zóny, krajiny skládek, panelových squotů a starodávných průmyslových zón, který se kdysi staly pro lidský život nebezpečnýma. Za ty dva roky jsem si zažil svý, co vám budu vyprávět. Zabydlel jsem se ve squoterský čtvrti v dost podivný společnosti, ale dlouho jsem se tam neohřál. Krátce na to vypuknul požár a celá čtvrť vyhořela. Hořela pět tejdnů. Zachvátila všechno, co bylo k hoření. A že chemický sračičky hořej dobře! Přežil jsem já sám. Jedinej. A to jenom díky tomu, že jsem byl na výpravě v Nový zóně, abych sehnal něco na zub (a taky jsem byl vyloupit byt po mámě). Jediný, co zůstalo ohněm nedotčený, byla tovární hala na konci Starý zóny. Připomínala mi chrám. A tak jsem se do ní nastěhoval.
Tak to je zhruba historie mýho života, ale prožívat reálný sny, to byl pro mě život na druhou.
Seděl jsem na vodní madraci a přemejšlel o tom, co se mi zdálo před tím, než prasklo moje srdce. Štvalo mě, že vlezlo do mýho snu. Uvědomil jsem si, že ten samej sen se mi zdál už po několikátý. Chtěl jsem v něm zůstat ještě chvíli. To, že jsem se vzbudil, bylo ale důkazem, že ten vysněnej kraj byla jenom iluze.
Nevím proč, ale něco mi říkalo, že bych mohl jít ještě dál, za jeho hranice.
Dokonce mě napadlo, že ty hranice si jenom vymyslelo moje vlastní nitro, že ve skutečnosti žádný neexistujou. A co víc, začal jsem pochybovat i o tom, jestli je vůbec možný, aby obrazy vytvořený mojí fantazií, byly jen iluze.
Lebka se skříženýma hnátama. "Konec civilizovaného území". Viděl jsem to přece tak jasně! Chci tam zpátky. Nahlodávalo mě přesvědčení, že někde opravdu existuje ten svět, kterej jsem občas navštívil, svět mimo tuhle továrnu, mimo tenhle betonovej kontinent, kterej se už od mýho narození mátoří z ekologický války, jejíž příčiny ani důsledky mě za mák nezajímají, protože je mi teprve čtrnáct a do vojny mám času dost, ostatně stejně se mnou už nepočítá.
Kolem továrny se rozprostírala skládka panelů. Z výšky vypadaly jako sluncem vybělené ulity prehistorických živočichů. Vespod byly černé od sazí. K nebi z nich trčely rezavé železné šlahouny, které se při úderu rozpadaly na prach. Oliver se do nich trefoval šutry a pak se líně rozvalil na jednu z panelových pláství a zíral do nebe. Přál si vidět letícího ptáka. Přináší to štěstí.
Poflakoval jsem se před továrním chrámem, když jsem zaslechl zabzučení motoru. Nastražil jsem uši. Ne nezdálo se mi to. Zvuk zesílil a jeho ozvěna se ke mě přivalila troskama sídliště, jako zlověstnej signál.
Dostal jsem strach.
Srdce v mý náprsní kapse začalo divoce vibrovat a to bylo tušení něčeho špatnýho. NĚCO viselo ve vzduchu.
Nemohl jsem polknout, jak se mi sevřelo hrdlo. Veteráni! Tak přece jsou tady. Slyšel jsem o nich od svých spoluasociálů, ještě v době před požárem. Vyprávěli o společenství chlapů a ženskejch, který se živěj vaječnými srdci. Neberou ohled na nic. Jezděj na veteránských harlejích a pleněj.
Masožravci. Tenkrát jsem to považoval za báchorku. Nedovedl jsem si něco takovýho vůbec představit, ale teď jsem si byl jist, že ta chvíle, který jsem se celý ty dva roky obával, právě nadešla.
Plížilo se to pomalu a chvílema jsem měl pocit, že se mi to jen zdálo. Ale nabejvalo to na síle a opravdovosti.
Řev motorů. Přikrčil jsem se k chladnoucímu panelu a tiše naslouchal ozvěnám trysek, jejichž rachot se odrážel od stěn zřícenin a odhadoval, jak jsou daleko.
Neschopen pohybu, hlavou mi běžely klipy z posledních měsíců a po dlouhý době mě zase napadlo, jestli by nebylo pohodlnější na místě umřít. (Vzpomněl jsem si zase na Požár. Myslel jsem tehdy, že vypukla jaderná válka, když jsem viděl tu spoušť. Vím jaký TO je. Znám TO z virtuální lekce o kdovíjaký světový válce. Neměl jsem odvahu jít se tam podívat. Možná jsem mohl někoho z nich zachránit. Ale já měl prostě strach. A taky, to si přiznávám až teď, skoro po dvou letech, jsem svým způsobem rád, že tam zůstali. Měl jsem z jejich trpících těl větší hrůzu, než ze samotnýho požáru).
Jenomže teď jsem ležel skrčenej jak embrio a nevěděl, jestli se klepu víc já, nebo panel, na kterým jsem ležel.
Kolik jich mohlo bejt? Deset, dvacet, třicet? Musel jsem něco udělat.
Rozběhl jsem se k mýmu chrámu.
Zmatkoval jsem. Nadával si. Vztekal se. Proč jsem se na TO nepřipravil? Proč jsem na TO nemyslel už dřív? Pobíhal jsem jako smyslů zbavenej sem a tam a nevěděl, jestli se mám sbalit a prchnout, nebo se schovat do letadla a doufat.
Vrhl jsem se k lednici a rval vejce do pytle. Padaly mi z rukou. Tříštily se o zem a mě se zvedl žaludek. Šlapal jsem ve skořápkách zmáčených hustou červenou tekutinou. Sbíral jsem je ze země, ale moje počínání bylo marný. Rozbrečel jsem se. Fakt jsem brečel jak malej kluk. Kdyby mě tak viděla máma!
Řev motorů sílil. Dunění otřáslo chrámem. Rána a pak jenom tříštění skla. Popadl jsem přenosku s vodním sklem (jak jsem byl prozíravej!) a naházel do ní asi tucet vajec. A pak jsem se, ani nevím jak, ocitl v trupu letadla.
V tom se do haly vřítilo asi dvacet veteránů. Zděsil jsem. To snad nebyli lidi. Neviděl jsem na ně dostatečně, ale všiml jsem si, jak jsou vyzáblí.
Žádná spanilá jízda, jakou jsem znal z večerníčků. Tlupa nebožáků, staříci nad hrobem. Obličeje jedny velký oči dychtící po žrádle. (Mí spolubydlící ze squotů vyprávěli, že je to generace, která přežila ekoválku. Vyrůstali v době, kdy v některých rodinách bylo ještě vcelku běžný jíst maso, který už dnes existuje jen ve střežených zoologických zahradách a některý druhy fauny živoří i v přírodních rezervacích. A tak jim nezbejvá, než drancovat, co se dá. Možná je to překroucený, ale tak jsem to slyšel. Oficiálně totiž neexistujou).
Nevšímali si ničeho, kromě otevřený lednice. Pustili se motorek, některý ani nestačili vypnout motory a tak se jak švábi rozjely do všech stran.
Jak divá zvěř se vrhli na vejce. Neviděl jsem všechno, i tak to bylo hrozný. Krčil jsem se ve špičce trupu letadla, rukama svíral přenosku se svýma srdcema a valil oči skrz díru v plátu. Nemluvili. Jedna stařena byla zvlášť výkonná. Měla svůj grif, jak do sebe naládovat co nejvíc srdcí. Vycucávala jedno po druhým... ne nemoh jsem se na to dívat. Hody masožravců bylo to nejhorší, co jsem kdy na vlastní oči zažil.
Jenomže pak se stalo něco, co v tu chvíli nepředvídali ani oni, ani já. Jeden ze strojů, který unikly kontrole, se rozjel přímo proti zdi a v tu ránu zmizel v ohlušujícím výbuchu. Začalo hořet. Nastala panika. Veteráni se rozutekli do všech stran a začali se rvát o svý harleye. Prchali z továrny, několik jich zůstalo ležet na zemi. Přežraný a mrtvý.
Ale to jsem neměl čas sledovat ani já.
Vypotácel jsem se z letadla.
Byla skoro tma. Snad jediný moje štěstí. Já viděl jejich reflektory, oni mě ne. Slyšel jsem je. Oni mě ne. Podle světel a rámusu jich muselo bejt víc než jsem si myslel. Snad padesát? Ten kravál vibroval v mejch uších v nepravidelných intervalech. Nájezdy na moje nervový zakončení nebraly konce a chvílema se mi motala hlava. Musel jsem najít úkryt, nemoh jsem jen tak chodit, aby mě zmerčili ve světle reflektorů, který se odrážely v troskách paneláků a vrhaly strašidelný stíny. Už jsem ani nevnímal svůj strach. Snad překročil práh bolesti.
Obloha byla krásně fialová. Někde tam za obzorem byl můj starej domov a moje dětství. Jak málo by stačilo a všechno mohlo bejt jinak. Kdybych byl bejval nenapsal, že institut produkuje virtuální hovna. Kdybych se byl bejval vykašlal na LSD a táta by se tím pádem nevykašlal na mě. Kdybych byl bejval od malička normální a naši mě nemuseli vláčet po doktorech. Kdybych bejval přijal virtuální realitu společnosti a nevymejšlel si svoji. Nemusel jsem teď bejt sám uprostřed Starýho světa, uprostřed noci, ze který se jako přízraky vynořovaly trosky vymřelý sídlištní civilizace. Snažil jsem si vybavit, v jaký době asi tahle kultura žila. V šedesátejch letech minulýho století, nebo ještě dřív?
Byl jsem zvyklej za ty dva roky pohybovat se tady v noci. Zvuk motorek pozvolna ustával, za chvíli jsem slyšel jen vzdálené vrnění, které se ale chvíli co chvíli proměňovalo v hrozivé burácení. Zveličovalo moje pocity a já nabýval přesvědčení, že se nacházím v pohřebišti.
Rozmlácený panely ke mně promlouvaly jazykem našich předků. Poprvé jsem si dostatečně uvědomil, že tyhle betonový pláty tvořily zdi, za nimiž kdysi žili lidi jako já. Asi jsem blouznil, ale začaly se z nich ozývat tlumený hlasy, bublání vody, a občas jsem zaslechl dětskej pláč. "Ty kurevníku!" Prořízl najednou relativní ticho ženskej jekot. "Neřvi, chceš aby tě slyšeli sousedi?!" odpověděl jinej panel. Pak se na moji hlavu sesypaly střepy. Nádobí, napadlo mě. Mohlo to bejt porcelánový nádobí. Viděl jsem ho v muzeu a jeho střepy jsem občas vydloubnul ze smradlavý tvrdý země.
Seděl jsem tam, pod jedním z panelů a strnule naslouchal. Zvuky motorek se blížily. Ale už pro mě nebyly tak podstatný. Hlasy ze skulin skládky se ke mně totiž valily ze všech stran, překřikovaly se... Připlížil se ke mě chechot, sténání, znělky dávno zapomenutých televizních pořadů, jakási hudba, kterou nedokážu nikam zařadit, splachování záchodů. Zvuky se slévají a přelévají v nepřetržitým přívalu. Opravdu jsem zešílel?
Nevím, jak dlouho jsem ležel mezi studenýma panelama. Uvědomil jsem si, že se mi jazyk lepí na patro a pod košilí mi stejká studenej pot. Řev motorů už mi nepřipadal tak strašnej. Uklidňovalo mě, že se nepřibližoval, a děsilo mě, že se ani nevzdaloval.
Na rtech jsem ucítil železnou příchuť a mezi zuby skřípal prach z rezivých prutů. Zvedl se mi žaludek. Hlava mi třeští, zacpávám si uši, chtěl bych klid, chtěl bych spát. Nemůžu. Chtěl bych přežít. Tak moc bych chtěl přežít tuhle noc! Musím odtud, musím pryč.
Utíkám. Nevím jak dlouho, nemám pojem o čase. Reflektory mě pronásledujou v troskách sídliště.
Proplítám se změtí harampádí, červený kanady se bořej v prachu, ztratil jsem všechno, jenom přepravku s vaječnýma srdcema opatruju jako oko v hlavě. Hlavou mi blesklo, kolik se jich asi rozbilo. Jak moc jsem na nich závislej?
Příkopy, samý příkopy. Spadl jsem do jámy, cejtím naftu, mazlavá hmota se mi rozprskla do obličeje. Nemám potuchy kde jsem. Fialovou oblohu mám v zádech. To je dobře. To jediný jsem schopnej kontrolovat.
Škrábu se z koryta plnýho nějakých sraček. Škrábu se na jakousi zeď. Ruce mám rozedřený do krve. Košile se mi lepí na tělo, cejtím něco teplýho, mazlavýho. Směs krve a mazu.
Srdce! Zapomněl jsem bejt opatrnej na svý srdce v náprsní kapse! Plechovej kryt je rozmáčklej a o moji botu se tříští krvavý kaňky. Jsou tak cizí a přitom moje.
Padám dolů. Škrábu se znovu. Jsem skoro nahoře. Sundavám přenosku z ramen a pokládám ji opatrně na zeď. Reflektory. Nedaj si pokoj. Rámus motorů už ani nevnímám. V poslední chvíli vyndavám jedno vejce z přenosky, svírám ho v dlani. Skáču dolů, černý veterány nechávám na druhý straně. Moje poslední srdce. Otvírám dlaně. Je upatlaný od krve z mých rukou, ale je celý. Zahřívám ho svým dechem. Chce se mi blejt. Nenávidím svýho tátu. Jak ho nenávidím!
Potácím se dál, nevím jak dlouho. Zdi a ploty, beton, asfalt. Žár slunce mě spaluje.
Tma, zimou necejtím vejce ve svých dlaních. Co když už ho nemám? Mám. Vidím ho přece.
Jdu pomalu, ploužím se jako zpomalenej film. Jediný, na co se ještě dokážu soustředit, je to moje poslední srdce. Moje boty už nejsou červený, vláčí s sebou prach Starýho světa. Kde jsem? Nevím.
Plot. zrezivělej obyčejnej plot. Lebka se zkříženýma hnátama. Blouzním.
Plot - "konec civilizovaného území." To je můj konec. Jsem šílenej. Možná už jsem dávno na korábu šílenců a zmítám se v horečce mořský nemoci. Ale já ji přece vidím jasně! Tu ceduli. Ve třech jazycích. Čtu nahlas. Slyším svůj hlas z dálky. Je zesláblej, ale jasnej. Chce se mi křičet. Něco mě táhne dál, i když vím, že dál nesmím. Strach mi to nedovolí. To NĚCO je ale silnější.
Cejtím vůni, jakou si pamatuju ze sna. Stokrát intenzivnější než vůně přírodní rezervace. Ženu se jak smyslů zbavenej. Výstražná značka. Obrázek nahatýho člověka. "POZOR DIVOKÁ ZVĚŘ!" Lebka se skříženýma hnátama. Elektrický dráty. Rána mi podrazila nohy. Podplížím se pod dráty. Visej na nich mrtvý ptáci. Zvracím zelenou vodu. Asi brzo umřu. Srdce držím v dlaních, jak moc se o něj bojím!
Ještě nikdy neviděla živého člověka. Skrčená za stromem přihlížela tomu divnému výjevu, jak se opatrně proplížil pod železnými provázky. Nesmí se na ně sahat. Přinášejí nám smrt. Proč přišel? Nerozuměla tomu.
V ruce svíral ptačí vejce, asi mu na něm hodně záleželo. Plazil se po zemi, dokud se nesvalil.
Divná bytost. Teď ho vidí úplně zblízka. Má černou tvář. Zaprášenou, a taky mazlavou jak ohniště po dešti. Ale jinak vypadal podobně jako ona. Měl ruce, nohy a hlavu, hebkou pleť. Na tváři blažený úsměv. Ale byl mrtvý. Poznala to, když přiložila ucho k jeho hrudi. Ozývalo se z ní ticho, podobné, jaké slyší z dutiny kmene, který rozčísne blesk. A pak si všimla toho ušmudlaného vajíčka, které svíral v rukách.
Obyčejný kachní vajíčko, pomyslela si. Bylo horké a když ho přiložila k uchu, slyšela v něm pohyb. Líbilo se jí. A tak si ho nechala a utekla pryč. Možná si ho schová, a možná ho přinese večer k ohni, aby ho s ostatními vypili.
Oliver se probral z mrákot. Byl zfetovaný krajinou, kterou vnímal kolem sebe. Teď už si byl jist, že není plodem virtuální reality. Uškubl kus trávy. Na jeho ruce zůstala zelená barva. Utrhl list pampelišky a podíval se skrz něj do slunce…
Tak jsem ztratil poslední srdce. Když jsem se probral z mdloby, moje dlaň byla najednou prázdná. Ležel jsem na tý louce, kterou jsem dosud znal jenom z virtuální reality, a...srdce bylo pryč.
Byl jsem v šoku.
Tak tohle je ten největší nášleh, jakej jsem kdy měl. A přitom stačí tak málo. Ležet na louce. Je to louka. Teď to vím. Ve snu jsem to nevěděl, ale teď to vím. Ta louka JE skutečná. Trsy rostlin a na nich barevný flíčky, který se zmítají ve větru. Prostě kytky. Jak to, že dřív jsem je neznal? Z modrý oblohy mám závrať. A nade mnou letí pták.
A pak jsem lezl po čtyřech a hledal svý poslední ztracený srdce. Připadal jsem si jako zvíře. Znám to z virtuálního semináře o životě zvěře. Trvalo mi dlouho, než jsem toho nechal - než mi došlo, že i při tom hledání žiju.
Když jsem ho přestal hledat, teprve potom jsem ho našel. Tlouklo mi pod kůží. Pod mojí vlastní kůží. V žádný skořápce. Myslim, že nás podvedli. Máme ho tam. A v Zemi za asfaltem všechno začíná.
KONEC (1995)
|
|
Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'minehava', 07.03.2004 15:47.
| Názory čtenářů |
25.06.2017 20:18
 minehava
[Změna zámku]
|
Důvod... |
K dílu nelze zasílat názory, neboť je zamknuto.
|