Co se tane, když tradičně vychovaná dívka ztracená v šedesátých letech musí bojovat nejen o svůj život poté, co její nastávající odcizí vládě věci z tajného experimentu a všechny stopy směřují k ní…

Přiblížili se k malému úsporně vyprojektovanému hotelu na kraji města. Dívala se na něj do tmy, která přišla potom, co vyjeli. Osvětlovala ho jedna přihrbená lampa u silnice a zdál se opuštěný, protože obytné domky začínaly až o kousek dál a nechávaly mu tak určitou formu samoty.

“Tady je to město. Pět hodin cesty od místa, kde jste bydleli. Od Johna bylo chytré, že si určil takovouhle vzdálenost, zvětšil tím okruh pátrání, kdyby se něco přihodilo.”

“Nakonec mu ta opatrnost stejně byla k ničemu.”

“Spíš měl smůlu.”

Představila si ho umučeného jako Alexe, i to se může schovávat pod slovem smůla.

“Přespíme tady v hotelu. Za noci do Johnovi laboratoře nepůjdu, co kdyby tam už na nás čekali. Ve dne budeme dopředu vědět, na čem jsme.”

“Jestli nějak zjistili, kde to je, byla by to také jistě velká smůla.”

Mlčel, uvědomovala si, že si tuhle alternativu nechce připustit.

“Vezmete si kufr a půjdete dovnitř. Objednáte pokoj pouze pro sebe, jednolůžkový. Já pojedu zpátky k odbočce a ještě kus dál po dálnici. Tam někde uklidím auto, vypustím nádrž a narafičím to tak, aby si mysleli, že zlodějům téhle dodávky došel benzín. Pak se vrátím. Nechejte otevřené okno a čekejte mě tak za dvě hodiny, vlezu jím za vámi. Bude to jednoduché, okna pokojů jsou z druhé strany. Moje podobizna se mohla dávno objevit v televizi, vaší určitě nemají. Také mohou mít náš popis a hledat muže a ženu. Na recepci si prostě musí myslet, že ubytovaná je jen obyčejná žena.”

“Dobrá.”

Vystoupili z auta a Peter vyndal zezadu dodávky lano.

“Tohle si dejte do kufru a pak za něco pevně přivažte. Vylezu po něm nahoru”

“Vždyť vy nemáte nic sebou? Věci, které jste si zabalil v Alexově domě, zůstaly v autě agentů.”

“Nic zatím nepotřebuju. Nechal jsem je tam schválně, až auto najdou, trochu je to zaměstná. Budou si myslet, že jsme stále tam.”

“To je chytré. Půjčím vám něco svého na spaní.”

Byla mu milá její starost.

“Z toho mi asi nic nebude.”

Pak se od ní odvrátil.

“Také mám tušení, že nic jako kufr z věcmi už nebudu potřebovat.”

Raději šla do hotelu. Slyšela ještě, jak se rozjíždí, otáčí a pomalu tichne vzdalující se motor auta.

Naproti oknu, ze kterého se dívala do křehké noci, planul oheň a jeho šlehání občas zastínila pohybující se postava. Slyšela výskání, zpěv a akordické drnčení kytar. Nějaká banda květinových dětí se zas oddávala svému radovánkovému způsobu života. Dnes jí ale nějak nevadily. Nevěděla, proč to tak je, asi jí jejich touha po absolutní volnosti a užívání si naplno, bez výčitek, přišla najednou pochopitelná. Sama se dnes cítila jako přežitek, staromódní a přehnaně tradiční a jejich objevování nesmyslných duchovních nirván dostávalo náhle omluvitelný smysl. Zaposlouchala se do jejich hudby a poprvé jí shledávala příjemnou. Chápala něco v ní, i když nevěděla co.

Všimla si stínu, co se blížil k hotelu, byl to Peter. Shodila mu lano, on se vyškrábal nahoru a rychle ho zase vytáhla. Posadil se do křesla, které se ještě vešlo mezi postel a skříň, všimla si, jak moc je unavený.

“Vemte si, objednala jsem pořádnou večeři.”

Pokynula mu k jídlu na malém stolku.

“Bude to asi už studené.”

Nalila mu do hrnku čaj z keramické bílé konvice. Vzal plechový hrnek do konečků prstů a hltavě ho vypil, pak se pustil do jídla.

“Co bude, až najdeme věci, co John odcizil?”

“Pokusíme se utéct ze států, tady by nám nedali nikdy pokoj. Seženem falešné doklady, mám nějaké známé. Snad to vyjde. Má rodina je bohatá, mám v Evropě nějaké nemovitosti.”

Nadneseně s plnými ústy ještě dodal.

“Vy tam také máte to své Švýcarské konto.”

“Vy nejste z chudé rodiny, jako byl John? Myslela jsem si, že všichni vědci jsou prostí, proto mají ideály a vůli něco dokázat.”

Zvedl se mu při žvýkání koutek při jejích slovech.

“Ani zdaleka ne, já jsem všech přesný opak. Pocházím z rodiny bohaté tak, že pro její zajištění není potřeba, abych se jejím peňezům vůbec věnoval. Nikdy jsem si nemusel nic vydřít, prostě jsem si myslel, že být vědec je vzrušující a rodina to uznala jako důstojné. Udělal jsem školu, dělal nějakou praxi a pak přišel Roswell a já si ho zařídil. Johna vybrali, byl opravdu jeden z nejlepších. Nobelovu cenu nedají jen tak někomu. Každý jsme byli z opačných stran, ale rozuměli jsme si výborně. Možná právě proto. Já s ním nesoupeřil a on ode mne neočekával úskok.”

“Zvláštní”

Prohodila jen a byla z toho bezdůvodně nesvá. Nesměla se ale ničemu podávat, věděla že musí rozehrát ještě jinou partii, možná mnohem tvrdší, než tu, co válčila po celý dnešní den s agenty a bolestí ze smutku. Šlo o budoucnost života pod jejím srdcem. Přišla k Peterovi a přehrnula mu přes hlavu svetr.

“Odložte si při tom jídle alespoň, vrhnul jste se na to jak hladový tygr.”

Když dojedl, zaklonil se a udělal si pohodlí, věděla, že teď dokáže připoutat jeho pozornost. Znervózňující klid se vecpal do pokojíku, jak zmizel veškerý pohyb útěku. Počala se připravovat na spánek a dávala si záležet, aby pohyby odlehčující její bytosti od šatů a rezervovaného chování vyzněly dostatečně svádivě. On se mezitím přesunul do postele.

“Budete chtít půjčit něco na spaní?”

“Máte vůbec pro mě něco?”

“Asi ne.”

“Tak to nechte, je teplo.”

Zhasla a polonahá se posadila na kraj postele a pročesávala si vlasy. Ucítila jeho paži na svých zádech, čekala jí tam.

“Kam budete chtít utéct?”

“Do Francie, mám tam malou nemovitost. Takový zámeček.”

Položila se svým tělem na jeho, vnímala, jak se mu zrychlil dech, také chtěl jistě smazat veškeré napětí, co zatěžovalo prostor v hlavě.

“Já bych chtěla do Belgie.”

“Proč?”

“Ta země je mi sympatická.”

“To je ten nejlepší důvod.”

Neodolal jí a tak se pokusil o první slovní návrh.

”Zámeček ve Francii můžu kdykoliv prodat.”

Naklonila se mu nad obličej, čekala až jí konečně políbí.

Dával si ve všem na čas, ale byl něžný. Považoval jí zřejmě za křehčí, než sama potřebovala být považována. Nechyběla mu šikovnost, takže i když se nedostavily ty správné citové spouštěcí vzruchy, nebylo jí nepříjemné svolit. Naštěstí zvlhla. Volalo v ní všechno o špatnosti, ale zároveň chtěla a musela, to jediné na tom bylo to trpké. Někdo se o ní musí postarat, všechny ženy na tohle musí myslet, mít děti je náročné poslání, to jí vtloukala její matka už odmalička. Proto litovala volnomyšlenkářské dívky nastupující generace, které tohle ignorují. Věděla dobře, že Peter musí nahradit mrtvého Johna.

Uvažovala, že měla vlastně velké štěstí, když se všechno seběhlo v době, kdy je teprve v šestém týdnu. Takovouhle drobnou nepřesnost si žádný muž nedopočítá, na některé věci jsou hloupí. Všechno v hlavě se jí vůbec točilo kolem plodu v jejím těle. Přes její prsy, které si stále ještě připomínali dotek mužské ruky, jako by si sami prožívaly něžnosti, bez ohledu na ní, vystupovala namodralá záře. Na břiše měla položenu tu malou vydutou placičku neznámé technologie z Alexovi pracovny a hrála si s ní. Peter jí ukázal, jak funguje. Potom se na ní dlouho spokojeně díval než usnul, jak si s tím hraje zalitá čarovným světlem, dělající jí dráždivé stíny v klíně. Ta věc reagovala na lidské myšlenky, soustředila li se na něco jí drahého, důležitého, vydávala záři. Jinak vpodstatě nic užitečného neuměla, ale v tuhle chvíli to bylo jedno, to momentální opojení tímhle jí stačilo. Nechával si jí sklouzávat od krků až dolů a bavila se, jak se mlčenlivé moudré světlo posouvalo po její hladké kůži. Na zdi místnosti se vystřelovaly její měňavě stínové obrysy, jako prvním klikovým kinematografem, kde bylo ještě znát, jak jednotlivé obrázky přeskakují. Pokrčila nohy v kolenou, aby je měla také vidět na zdi. Dělali tam větší boule než její prsa, přišlo jí to směšné. Uvažovala také, zda by jí matka její počínání s Peterem schválila, došla k závěru, že jistě. Navedla jí k tomu dávno zasunutá historka z jejího dětství. Matka byla chytrá žena, povýšená nad muže a milovala jí, i když sama zdaleka nebyla tak chytrá jako ona. Za to jí byla vděčná, že respektuje svou hloupou holčičku, která je jen krásná, jak jí všichni říkali.

Mohlo jí být něco přes osm let, když se její otec začal měnit. Souviselo to s jeho povýšením. Každou neděli za hluboké noci odjížděl do velkého města, kam byl přeložen, aby se zas v pátek pozdě vracel. Nebýval už s nimi jako dříve a to se stalo jedním z důvodů, proč se navzájem všichni odcizili. Také se začal na maminku vytahovat. Dodnes si pamatovala na víkend, kdy jí poprvé zbil a křičel na ní, že ačkoliv ona pochází ze vzdělané rodiny, nikdo z nich, ani ona, se mu teď nemůže rovnat postavením. Matka se mu tenkrát snažila hrdě vzdorovat, jak jen jí to fyzické ponížení dovolilo a nedat na sobě znát žal. Poté se několikrát stalo, že se na víkend neukázal, nebo dorazil, ale večery netrávil doma. Šlo to takhle nějaký čas, kdy se obě bály víkendů.

V jeden všední den přišla ze školy, ale matka nebyla doma. To se nestávalo často. Dorazila až večer, opálená od žhnoucího slunce, s vlasy provoněnými venkovem, který začínal hned za jejich městečkem a s pramínky na čele slepenými potem. Ptala se jí, kde byla. Spiklenecky se ušklíbla, že prý na procházce. Nevěřila jí to, dobře věděla, že za tím je něco víc. Na tenhle víkend otec přijel, matka ho rozmazlovala jako vždy a on si neodpustil jí za to neponížit.

Přišel nedělní večer, z venku přicházel pozvolna chlad a vlhko, otec poslouchal v křesle rádio a válel se na kanapi. Zvedla se od učení a šla se podívat do kuchyně, kde máma dělala večeři. Zastihla jí, jak u toho pláče. Nechápala proč, vždyť otec byl dnes klidný. Pozorovala jí a snažila se na to přijít, byla tiše, přikrčená u dveří, matka si jí nevšimla. Vyndala otcovi z lednice pivo a pak z pod šatů vytáhla malý váček a černý prášek z něj mu do něj nasypala. Otřela si slzy a pak si teprve všimla její přítomnosti. Podívala se na ní s očima plné lítosti a rozhodnosti. Sehnula se k  ní a objala jí. Setrvali tak nějakou dobu, než k ní promluvila.

“Pamatuj si, že muži můžeš odpustit všechno, jsou to napůl malé děti, kromě chvíle, kdy jde proti vlastní ženě a proti vlastní rodině.”

To bylo vše, pak se osušila a začala nosit na stůl. Tenkrát u stolu se snažila chovat přirozeně a šlo jí to hezky, přestože jí stále strašil ten váček s černým práškem, věděla dobře, odkud je. Pocházel z nekalého umění černošky tety.

Druhý den, jí v půlce vyučování odvedla maminka spolu s místním šerifem domů. Cestou jí sdělily, že její otec se ráno vyboural v autě. Stalo se to tak nešťastně, že ze silnice na něj nebylo pořádně vidět, takže než se rozednilo a někdo si ho všimnul, pomalu vykrvácel při plného vědomí z rány, která by za jiných okolností nebyla nijak smrtelná. Byl totiž zapasovaný v karosérii a nemohl si jí zaškrtit. Oba dva jí drželi v soucitném souladu za ruce, oba ale falešně. Matka dobře věděla, co se stane a šerif jen lísavě plnil svou práci. Měla z obou strach. Představa jejího bezmocného otce, s tělem napůl vymáčklým z pokrouceného chevroletu, jak sleduje světla projíždějících aut a marně se dovolává jejich pomoci, zatímco cítí, jak z něj pomalu vytéká životodárná sílá, jí chodí navštěvovat dodnes. Stejně tak vzpomínka na matčinu ruku, které se z podprstů s pohřební pietou sypal černý smrtelný prášek do nápoje, co měl vypít.

Při vzpomínání si až nyní všimla, že věc u jejího podbřišku září rudě a divoce bliká. Dostala z toho strach. Rozzářila purpurově. Raději tu věc odložila vedle sebe. Došlo jí, že Peter říkal, že kromě modré, umí tak maximálně žlutou, či slabou oranžovou. Měla z toho nepříjemný pocit, možná nějaká komunikace, napadlo jí. Dostala strach, jestli nemohla nějak poškodit plod v ní. Ona se rozzářila zeleně s tak uklidňujícím živým odstínem plným naděje, že i ona se uklidnila. Pak se pouto přetrhlo. Raději se na ní už ani nepodívala a s tím také usnula.

Druhý den ráno se bez nejmenších potíží dostali k nenápadnému přikrčenému dřevěnému domku u lesa, kousek od trafostanice, který sloužil jako Johnova výzkumná laboratoř. Zvědavostí se nemohla dočkat, až vylomí dveře a podívají se do něj. Vevnitř bylo spousta nábytku naházeného přes sebe spolu s šaty, nádobím a věcmi k užívání. V vpřední místnosti bylo natěsnáno i vše z druhé místnosti domku, která byla hned za mléčnými dveřmi. Dost obyčejnými vzhledem k tomu, co se za nimi mělo nacházet.

Když je otvírali, čekala něco velkolepého, proto jí překvapilo a trochu zklamalo, jak je to sestavené zařízení malé, nevzhledné a neuspořádané. Něco bylo položeno na zemi, jiné věci zase na stoličkách, bez nějakého řádu a pospolitosti, akorát uprostřed byl vymezen kruh. Takhle si to rozhodně nepředstavovala, o to víc jí překvapovalo, jak Peter začal kolem všeho pobíhat, brát nezvyklé předměty do ruky, okukovat spousty vláken a skla kolem, a přezkušovat všechny měřící přístroje, jež vedle těch z jiné dimenze vypadaly školácky. Nutno uznat, že i sympatičtěji, protože ty druhé jí připomínaly lecos z toho, co se pokládalo dnes za moderní umění a sochařské práce, které byly podle ní jen výplodem vymytých myslí najetých pravidelně na lsd. Přinesl si z druhé místnosti nějaký sešit a tužku a počal si kreslit nějaká schémata. Nějakou dobu ho pozorovala, postupně jí docházelo, že okolní svět vnímá méně a méně, nakonec to nevydržela, přesunula se vedle a rozhodla se, že udělá něco k jídlu. Naštěstí tam bylo rádio, takže se měla čím zabavit.

Vylezl až odpoledne se staženým obličejem, malinko nepřítomný, přesto však na ní vyzařoval klid s jistou povzneseností.

“Už jste skončil?”

Hrabal se ve skříních a v jedné z nich se mu podařilo najít trhavinu, jež tu měl John zřejmě ze stejných důvodů, jako jí budou potřebovat oni.

“Téměř. Neměl tu John nějaký alkohol?”

“Tam na polici je nějaké víno a whiska.”

“Výborně a teď už zbývá jenom zapojit ten dynamit.”

“Na zničení tady toho všeho?”

“Přesně. Pomůžete mi s tím?”

“Jistě.”

Rozmístnily pravidelně kolem celého zařízení trhavinu v odpovídajícím množství a od každé natáhly drát, směrem k časovacímu zařízení. Vypadalo to jako model nějakého energetického rozvodu, který se používá při školní výuce a ne jako spojení explosivního materiálu, které tu kolem všechno zničí. Nastavil na něm jednu hodinu a zapnul ho. Nepostřehnutelný, přesto neodbytný tikot se začal zakusovat do dřevěných trámů.

“Jsou tady i nějaké skleničky?”

“Tady. Chcete teď pít?”

“Jistě, dáme si.”

Posadil se doprostřed kruhu vymezeného zařízením, otvíral láhev.

“Běží nám čas, neměli by jsme zmizet?”

Zeptala se s obavou, ale přesto si k němu přisedla. Dívala se z okna na protahující se stíny a na slunce rudnoucí hněvem, že opouští tento den kvůli noci. On zatím rozlil víno, přiťukli si.

“Pro nás už tenhle čas neplatí.”

“Na něco nového jste přišel?”

“Já ne, ale John. Víte, jak jsem vám vyprávěl o cestovatelích, hledající svůj svět, ze kterého nerozvážně odešli. Oni nedokázali snít, proto jejich velké oči byly pouze smutné, ale jinak prázdné. Zatímco John snil.”

“Nemyslím si, byl to strašný suchar někdy a realista.”

“Ne v tomhle smyslu. Myslíte si o mě, že i já jsem pragmatik?”

“Stejný jako John, jen mladší a tudíž trochu zbrklejší.”

“Tak to bych vám měl říct, proč jsem se dal na vědu.”

“Dokážete mi tak, že jste snílek?”

“Doufám. Z trucu.”

“Proti bohatství vaší rodiny?”

“Taky, možná, ale hlavně proto, že v naší dimenzi nefunguje nic duchovního.”

“Zvláštní důvod, stát se vědcem.”

“Jako malý jsem hodně četl, hlavně pohádky a pověsti, ty mě fascinovaly. Celé mládí jsem strávil studiem okultismu, šamanismu a hledal jsem staré bohy a tajemné bytosti. Měl jsem na to prostředky. Nenašel jsem ani náznak, že tady něco z toho fungovalo. Tak jsem se dal na opačnou stranu. Být vědcem je důstojné naší rodiny a svým způsobem je to taky magie.”

“Jak to souvisí s Johnem a s tím, že tady sedíme, zatímco by jsme měli utíkat, až se za námi bude prášit?”

“On přišel na něco revolučního. Když můžete vytvářet tisíce realit svým konáním, šlo by to zařídit tak, že dokážete vytvořit novou realitu i pouhým snem. Přístroj, který to umí, máte kolem sebe.”

Obtáhl volně rukou v prostoru kruh, ona sledovala jeho ruku a prohlížela si tu nesourodost předmětů a vytušila poprvé moc v ní.

“Chápu správně, že si můžeme vytvořit místo, kde chceme být?”

“Přesně.”

“Jiný svět, někde jinde?”

“Dá se to tak říct.”

“Proto nemusíme utíkat?”

“Znáte lepší místo k útěku, než je jiná dimenze stvořená vlastními sny?”

“Těžko, možná snad jen místo stvořené někým pro vás z opravdového citu.”

“Možná, ale to by nebylo už tak dokonalé.”

Vzal jí za ruku.

“Tak kam by jste chtěla?”

“Chci zažít dobu dětství mé matky. Být jí sestrou, abych si jí více užila.”

“Takže žádná splašená šedesátá léta?”

“Ano a žádné voo doo.”

“Prosím?”

Usmála se na něj, tohle mu nemohla prozradit, ještě by si to rozmyslel, raději ho objala. Donutil jí vypít další sklenku, dolil hned další a přiložil jí k jejím ústům, nezbývalo jí, než pít. Cítila jak se jí točí hlava a jak se jí rozmazává okolí, ale to mohlo být i nadcházející tmou

“Jen pijte má milá. Já piju také. Potřebujeme se na cestu zbavit zábran.”

“Hlavně sebou nepřinést tam žádné chmury. Ty nemám ráda.”

“Tak já to zapnu, nebudeme otálet.”

Vstal, něčeho se dotkl a celá místnost začala světélkovat podobnými barvami, jaké viděla včera, když si hrála s tou věcí.

“To jsou barvy našich přání.”

Vykřikla. Přikývl a přisednul si naproti k ní. Zadíval se na ní.

“Urči si svůj vlastní svět. Nám by to spolu neklapalo, si báječná, ale já mám své plány.”

Pohladila ho.

“Rozumím. I ty jsi báječný. Pěkně ses o mě postaral.”

“Ty o mě také. Zařiď si to nejlepší.”

“Udělám to tak, neboj. Poprvé, kdy o sobě můžu svobodně rozhodnout.”

Sklopil hlavu.

“A je to naposled. To jediné mě mrzí, že jsme možná jediní ze všech těch dimenzí v nekonečnu, kdo tohle může.”

Oba cítili smutek toho, pak se začali v závrati sami sobě rozplývat stejně jako jejich poslední pohled na jejich svět, co jim byl přiznaným domovem všech jejich dosavadních činů.

Vyšlapala zlehka schody, které jí dělily od taxíku ke vchodu do konferenčního paláce, u něhož se zdálo, že ho jeho ozdobné sloupy tahají víš, než sám chce. Přes svou přiškrcenost plál mohutným slavnostním žárem, alespoň pro ni. Na sobě měla drahou stříbrnou róbu, kterou si nechala ušít speciálně pro tuhle příležitost. Mladý muž u vchodu se na ní podíval, rychle ucukl pohledem. Raději se věnoval pozvánkám, které mu podala a uvedl jí spolu s doprovodem dovnitř. Věděla, jak jí to sluší, dlouho postávala dnes před zrcadlem.

“Budu vás muset teď opustit.”

Řekl John, stojící vedle ní. Teprve dnes, když si šel pro svou Nobelovu cenu, si uvědomila, jak krásné bylo, prožívat tady s ním všechno, co ve starém světě poslouchala jen jako jeho vyprávění o minulosti. Tady ho poznala jako roztržitého mladíka s bouřícím se tělem, na což si nějaký čas zvykala, protože vymazat z mysli všechny vlastnosti které si s ním spojovala a které souviseli jen s jeho stářím, jí dalo dost zabrat.

“Dej pozor na svou řeč, ať to nespleteš.”

Políbil jí.

“Ať to třeba zpackám, ty jsi pro mě vždy nejdůležitější.”

“Děkuju.”

Kdybys jenom věděl, pomyslela si. Podívala se na svou nejstarší a již dospělou dceru. Samozřejmě byla hlavně po ní, po Johnovi ale zdědila jeho inteligenci, za což byla nesmírně vděčná. Ještě jedna věc na ní byla zvláštní, působila vznešeně a člověk měl u ní pocit, že z ní vychází hluboké odzbrojující nadpozemské namodralé světlo. Dalo by se to vůbec počítat jako nevěra, že jí má sice se svým mužem, který je zároveň úplně někým jiným z jiného světa? Dobře odhadla, jak jsou chlapi hloupí, jak neumějí počítat, bylo k pobavení, že se vědci Johnova formátu ztratily někam skoro dva měsíce jejího těhotenství. Jediný rozdíl byl, že tady musela ona donutit k seznámení jeho, ne jako tam, kdy on jí nespustil z očí, od chvíle, co mu byla představena jejím bývalým šéfem. Pobídla svou matku, která zde byla jen o rok starší než ona spolu s ostatními jejich dětmi a jejím novým Belgickým přítelem. Nemohly tu stát a zdržovat ostatní lidi, museli dovnitř.

Otevřel se před nimi plnící se sál se spoustou nedostatečných světel pro ten velký akustický prostor. Těšila se, až začne program vyhlášení a ona se nechá oslnit vším, co se bude dít. Po velmi dlouhé době si vybavila Petera. Mohla vzpomínku na něj čekat, když se jí jich teď v hlavě honí tolik v tomhle slavnostním večeru. Zajímalo jí, jestli se mu splnilo vše, tak jako jí, ale trochu o tom pochybovala. On si zvolil nebezpečnou cestu. Neřekl jí sice, kam se chce vydat, ale v okamžiku, než se přenesla sem, se v bezhlučném, přesto však hrozivém víru, který vymazal na moment realitu kolem nich, jejich mysli spojily. Na takový krátký záblesk a ona ho zahlédla jak kráčí po divoké planině s plnovousem a neuspořádanými mohutnými vlasy. Vlaje za ním dlouhý hnědý plášť a v ruce svírá čarodějnickou hůl. Zvláštní přání, ale co také čekat od člověka, který si už od dětství mohl všechno koupit.

KONEC