Dneska to všechno dopadlo úplně jinak, než mělo. Nastavit své duši zrcadlo, chladit si o něj pak čelo, povedlo se mi náramně. Co z toho ale vzejde? Dívám se do něj, ono na mě, a doufám, že mě to přejde. Kdo nikdy nenažil trápení s bolestí, co pálí v duši, zavrtí hlavou na znamení. Ti, co to zažili, tuší. Možná jim připadá ten můj stav takový důvěrně známý. Tě bouři nejde říct: "Jdi už, plav!" zůstává tak ráda s námi a jen se tak tiše chichotá tomu, jak bezmocně tápem, tomu, jak nás plní prázdnota, jen chvíli předtím, než chápem.