Tráva zašustila a okolo mraveniště propluly modré Conversky. Zářivě žluté tkaničky ladily s loukou plnou pampelišek a snad i sami mravenci se divili, co že tu dělá tahle modrá věc. Země se chvěla při každém kroku člověka, brouci cupitali pryč z cesty, mušky odlétaly o kus dál a hadi zalézali do děr. Pán, jenž si podrobil svět rostlin i živočichů, teď přicházel i sem, kam jen tak někdo nechodí. Asi po stovce kroků se zastavil. Rákosí šustilo, jak se do něj opíral lehký vánek, stromy si šeptaly o zjevu na břehu rybníka a ptáci zuřivě kroužili nad hlavou mladého člověka, aby zjistili, co se tu chystá. A on? Rozhlédl se a pomalu se posadil. Jasně žluté tkaničky ledabyle rozvázal a Conversky hodil za sebe do trávy, nohy mu sklouzly do vody aniž by vyhrnul nohavice.

„Sakra! Zase jsem mokrej.“

„No tak, vždyť se zas tolik nestalo, nemyslíš? Je to jen kus látky… Spíš se zamysli nad tím, že tady rozhazuješ svoje botky a sedíš asi deset centimetrů od mraveniště.“

„Do prdele! Já jsem debil. Fuj! Pitomí brouci.“

„Klídek, co blbneš, nic Ti neudělali, kdybych Ti to neřekla, ani by sis toho nevšiml.“

„Dobře, dobře. Však nic neříkám. Počkat. Kdo ty vlastně jsi?“

„To já bych se měla ptát. Takhle městského člověka jsem už dlouho neviděla. Jdeš si sednout k rybníku a přitom Ti vadí brouci. Co ty tu děláš?“

„Já? Já tu na někoho čekám.“

„Aha. A na koho pak? Na kamaráda s fetem, na slečnu v průsvitné halence?“

„Do toho ti nic není!“

„Dobře. Už mlčím. Ostatně je to tvoje věc. Jestli ti to nevadí, sednu si na druhý břeh. Sbohem.“

„Fajn. Jen už mi dej pokoj!“

Slunce se odráželo v hladině a pálilo ho do zad. Nevzal si tričko, protože toužil udělat dojem, a teď přišla tahle holka, co seděla naproti němu, a z vytouženého rande se závěrem v podobě vyčerpávajícího sexu nebude nic. Přece se tu před ní nebude milovat. Navíc, seděl tu už asi hodinu a ta, na níž čekal, nikde.

Záda mu zrudla, jak se spálil za tohohle slunečného odpoledne, slunce se přehouplo přes kopec a začalo se šeřit. Ona slečna, na níž se předtím vůbec nepodíval, nejspíš ještě seděla na druhém břehu za vysokým rákosím a vyčkávala, kdo za ním přijde. Asi se teď dobře bavila, když nikoho neslyšela přijít. Zvedl se a s pokořeným výrazem ve tváři se vydal kolem rybníka. S každým krokem narůstalo očekávání. Kdy už na tu holku narazí…?!

„Někde tu přece musí být! Přece se nevypařila!“

„Ty mě hledáš?“

„Eh? Cože? Kdo to?“, otočil se. Najednou před ním stála. „Kde ses tu vzala?“

„To bys chtěl vědět, že jo. Tak hledáš mě nebo co chceš?“

„Mno, říkal jsem si, že bych se zeptal kdo jsi a co tu celé odpoledne sama děláš..“

„Ta, na kterou si čekal nepřišla?“

„Ehm, cože?“

„Ta, kvůli které se tu celé odpoledne pečeš.“

„Aha. Ne nepřišla. Vlastně, nikdy jsem jí neviděl. Bylo to rande naslepo. Takže ne, nepřišla..“

„To je mi líto. No nic. Musím jít. Příště si dávej pozor na měkký břeh a na mravence tady.“

„Aha… dobře. Díky za radu.“

Udělala pár kroků rákosím, ptáci se znovu rozlétli a kroužili nad nimi. Stál tam a koukal jak jde dál. Když už byla daleko, rozběhl se a zvolal:

„Chodíš sem často?!“

Neodpověděla. Po chvíli zmizela mezi stromy a on se vydal na druhou stranu. Ramena a záda ho pálila jako čert, ale to ho v tu chvíli zajímalo úplně nejmíň.

„Chodí sem často? Co je to za holku? Proč tam byla sama? Jaká ve skutečnosti je?“ Věděl jen to, že byla překrásná. Hnědé a dlouhé kudrnaté vlasy, modré oči jako dvě studny, narůžovělé rty, o něco menší než on, postava tak akorát. Něžná, ale rozhodná. Byla jako tajemná víla.. Jen ta černá k ní neseděla, připadalo mu, že je někde uvnitř veselá, ale za celou dobu se ani jednou neusmála. Byla skleslá, smutná, oči jako by jí plakaly, rty úsměv nepoznaly už dlouhou dobu a tělo se raději halilo do tmy.

. . . .

Druhý den, v sobotu ráno, si oblékl košili, nasnídal se, vzal si svoje džíny a modré Conversky a vyrazil na louku. Prodíral se lesem, utíkal přes pole, pak zase houštím a najednou se ocitl u rybníka. Tam, kde ji poprvé viděl. Obešel ho třikrát dokola a když ji nikde nenašel, uvelebil se v trávě a poslouchal, zda neuslyší kroky. Nic. Celý den se nikdo neobjevil. Zklamaný šel domů, tam si lehl a snažil se spát.

. . . .

V neděli se oblékl do kostela, s rodinou šel na nedělní mši, naobědval se a zase utíkal k vodě. I tentokrát ležel v trávě zbytečně. A tak se rozmrzele vypravil domů.

. . . .

Takhle to vypadalo skoro celý týden. Každý den utíkal za mravenci na louku a doufal, že se tam objeví i ona. Marně. Celé noci probděl a přemýšlel, kde jen může být.

. . . .

            V pátek odpoledne se zase oblékl do svých džín a trička, nazul botky a pomalu vyrazil tam, kam každý den. Vyčerpán ulehl do trávy a okamžitě usnul. Probudili ho až mravenci, kteří mu lezli po nose. Lekl se, snažil se je smést, vrtěl se a válel se po zemi a najednou žbluňk a byl ve vodě.

            „Co blbneš?“

            „Ehm.. Cože? Kdo.. ehm..? Co?“

            „Ptám se, co děláš v té vodě.“

            „Mravenci.“

            „Jako bych Ti neříkala, ať si na ně dáš pozor. Tak pojď, vylez, ať nestojíš v tom bahně a trochu uschneš.“

„Dobře..“ vyškrábal se na břeh a postavil se  před ní.

„Cos tu dělal?“

„To samé, co každý den. Čekal. Čekal na Tebe. Celé noci jsem nespal a dnes jsem už vzhůru nevydržel, usnul jsem a pak mě vylekali mravenci.“

„Příště se raději vyspi, ať neskončíš ve vodě..“

„Dobře. Ty. Chodíš sem jen v pátek?“

„Ne, jsem tu každý den.“

„To není možné. Neviděl jsem Tě, kdybys tu byla, určitě bych si Tě všiml.“

„Nebuď si tak jistý sám sebou. Musím už jít.“

„Počkej! Nechoď ještě.“

Uháněla pryč..

„Budeš tu zase zítra?!“

Už nic. Zmizela o kus dál v lesích. Snad ho neslyšela, snad ho ani slyšet nechtěla.

. . . .

Na druhý den tam ležel zas. Obešel rybník dokola, podruhé, potřetí, počtvrté, … podesáté. Nic. Nikde nebyla.

„Vždyť říkala, že je tu každý den.“ Oběhl ho tedy ještě jednou, ale marně. Čekal do noci, ale ani tehdy nepřišla. „Cožpak mi lhala?“ Smutně se odebral k domovu, ale myšlenkami byl stále u rybníka. Kde jen mohla být..?

. . . .

Po pár dnech se tam objevila znovu.

„Neříkej, že na mě stále čekáš..?“

„Ano, čekám. Každý den. Od rána do noci. Nikde jsem Tě neviděl, kde jsi byla?“

„Tady.“

„Ne. Ty lžeš. Tady jsi nebyla!“

„Dobře, tak tedy sbohem. Musím jít.“

„Ne! Čekej! Stůj! Kruci! Promiň! Nechoď!“

Pozdě. Jak rychle se objevila, tak byla teď pryč.

. . . .

„Kde jen může být? Říkala přeci, že je tu každý den. Haló jsi tu? Dívko! Kde jsi?“

Nic.

. . . .

„Pokorně prosím, jestli mě slyšíš, ukaž se. Já jsem se zamiloval. Miluji Tě. Prosím..“

Žádná odezva. Jen ševelení větru a šplouchání vody v rybníku. Další z těch prázdných, ale horkých letních dnů. Slunce vysoko nad hlavou, hebká tráva pod nohama. Seděl a potichu vzlykal.

„Snad nepláčeš?“

„Cože? Já.. už jsem myslel, že nepřijdeš. Je pátek.“

„Za ty slzy opravdu nestojím.“

„Možná. Cit stojí za vše. Láska. Chápeš. Víš vůbec, co je to láska?! Cítíš vůbec něco? Jsi tu každý…“

„Mlč! Musím jít.“

„Počkej! Nemyslel jsem to tak…!“

Vplula mezi stromy.

. . . .

Celý týden chodil k rybníku, aby se přesvědčil, že ji uvidí jen v pátek. A opravdu, v pátek tam byla zas. V celé své kráse, pořád stejná.

„Promiň, bývám hrubý. Neposadíme se?“

„Ach ano, mile ráda.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jméno není důležité. Říkej mi, jak chceš.“

„Líbí se Ti Isabel?“

„Proč ne.“

„Přijdeš i zítra?“

„Cožpak mě neposloucháš? Jsem tu každý den.“

„Nikdy jsem Tě neviděl.. Jen v pátek.“

„Špatně se díváš kolem sebe.“

„Dobrá. Budu hledat v širším okruhu. Miluji Tě.“

„Ne, neříkej to a nemiluj mě. Věř mi, i tentokrát Ti radím dobře. Ale promiň, už musím jít. Pamatuj, že vše, co dělám, je pro Tvé dobro. Sbohem.“

„Proč to říkáš?“

Tiše se otočila a pak jen špitla: „Nechoď za mnou. Sbohem.“

. . . .

Bílá košile a džíny. Modré Conversky propluly davem pampelišek. Žluté tkaničky roztomile ladily s barevnou loukou. Mouchy a brouci uhýbali z cesty, snad aby je nezašlápl. Pán tvorstva, nyní tak skromný a pokorný, si to rázoval přímo k vodě. Několikrát obešel rybníček, prohledal celé rákosí, ale když nenašel známku lidského života, nezbylo mu nic jiného, než se vydat blíž k lesu. Prošmejdil houští na okraji, ale opět bezvýsledně. O chvíli později stanul před mohutným stromem. V jeho kůře byl vytesán čerstvý nápis:

Nyní už se umíš koukat kolem sebe a hledat. Promiň. Miluji Tě.

Sedl si na zem. Opřel se. Hlavu zabořil do dlaní. Takhle seděl dlouhé hodiny a potichu plakal. Ne, neříkej to a nemiluj mě. Věř mi, i tentokrát Ti radím dobře. Ale promiň, už musím jít. Pamatuj, že vše, co dělám, je pro Tvé dobro. Sbohem. Byla pryč.

Někdy kolem půlnoci se došoural domů. Lehl a zíral do stropu. Měl ji před očima.. Nemohl se toho zbavit…

. . . .

V neděli byl u rybníka zas. Hledal… Ale nikde ji neviděl. Ticho. Jen ptáci létali nad loukou, ryby vypouštěly bubliny v rybníku a brouci mu uhýbali z cesty. Modré Conversky se žlutými tkaničkami bezcílně proplouvaly záplavou žlutých květin.

. . . .

Tohle se opakovalo týden. Potom měsíc, nakonec rok. Zapomněl na realitu. Zapomněl na svět, na to kým byl a kým je. Stal se kusem jí. Přestal být sám sebou. Naučil se vnímat city. Poznal, co je láska. Poznal, co to je být sám.

Nikdy se už neukázala, ne jemu.