Sametem růžový po okraj teskní...zasmušilý háj... šeptá ti prokletí ostatních, v nichž vše něžné už pokryl sníh.. A roztají–li, co z nich bude...? Schlíplé Liché. CHci jen Sudé! Nechci něco! - Vše, či Nic! Neposkytneš? Já chci víc! . . Ať v chrámech melodie zní! Vždy touhou ladně smuteční, když slunce svítí v zenitu, ty čekáš, než se rozední... . Pak ani pírko nedaruji z mého křídla podsvětí střípky duše, občas ztrácím po ulicích o čem sním pozoruji mé i vlastní, štítím já – cizími slastmi obepnutá na kotník, prázdný, cizí povýkřik. . . . . . V katedrálách chcíplo krys. Zas jen sněží! Vše, či Nic! Bolest tupá, ustává. Sněží z dutých popelnic!
|
|