Upoutala ho obrovská cedule s nápisem "Nemáte si s kým povídat?! Přijďte k nám, vše zařídíme, užijete si do sytosti!"

Zamyslel se..

"Co to je za hloupost?! To se ty lidi opravdu zbláznili?"

Raději to přečetl ještě jednou a opravdu, četl správně. Chvíli váhal, ale pak vyrazil směrem, který ukazovala šipka na ceduli.

Asi po deseti strastiplných minutách (musel se prodírat davy nadšených turistů) dorazil ke klubu, u jehož dveří visela vývěska s týmž nápisem. Ještě několikrát si ho přečetl, ale nakonec nejistě sestoupil po schodech dovnitř. Rozhlédl se a.. Šok! Čekal místnost s lidmi, kteří by házeli jedno slovo za druhým a zuřivě diskutovali, ale to byl asi omyl.

"Vítejte v Zemi povídacích automatů. Přejete si automat nebo zatím jen něco k pití?"

"Ehm.. cože?!"

"Budete si přát automat ihned nebo až za chvíli?"

"Automat? Automat na co? Co to melete?"

"Á pán asi neví kde je. Přeci povídací automat. Nečetl jste vývěsku? - Nemáte si s kým.."

"Dost! Četl. Jen.. ehm.. víte co? Dejte mi panáka."

"Bohužel, pane, zde jen nealko. Je libo limonádu nebo kávičku?"

"Kouřit. Smí se tady kouřit?!"

"Omlouvám se pane, ale musíte ven, tady se nekouří. Dáte si tedy alespoň tu kávu?"

" Ne. Ne. A ještě jednou ne. POTŘEBUJU VZDUCH. VZDUCH!"

"Dobrá pane. Přeji krásnou noc. Johny, doprovoď tady pána k východu."

Už byl zas na ulici. Sám. Vyděšen, mluvícími automaty a podivným klubem, se vydal zas o kus dál.

"Bože, co všechno si dnes lidi nevymyslej, jen aby se zabavili. Vždyť samota je tak krásná."

A tak šel, prodíral se davem, byl sám, ale šťasten, šťasten, že už nepotřebuje povídací automaty. Uvědomil si totiž to zásadní. Že život je takový jaký je a na všem je něco krásného. I na samotě.